„Vystudoval hru na klarinet na brněnské konzervatoři ve třídě Antonína Doležala.“

„Uskutečnil se pod hlavičkou Svazu bojovníků za svobodu a byl to první basklarinetový recitál v dějinách.“

„Prvních pět skladeb ze sedmi jsou kompozice určené původně pro jiný sólový nástroj, Horák je pro basklarinet adaptoval.“

24. březen 2025 je dnem sedmdesátého výročí od prvního samostatného basklarinetového koncertu v dějinách. Prvním koncertujícím basklarinetistou byl Josef Horák (1931–2005). 

Na začátku padesátých let minulého století Horák vystudoval hru na klarinet na brněnské konzervatoři ve třídě Antonína Doležala. K basklarinetu se dostal víceméně náhodou, nejprve jako přizvaný interpret basklarinetového partu Janáčkova dechového sextetu Mládí, kdy jej ke spolupráci přizvali členové Moravského dechového kvinteta. Jejich první doložené společné vystoupení se uskutečnilo 28. února 1955 na čtvrtém koncertě Celostátní přehlídky koncertních umělců Svazu československých skladatelů v pražské Dvořákově síni Domu umělců (dnešní Rudolfinum). Večer byl sestaven výhradně ze skladeb Leoše Janáčka, brněnští umělci sklidili za provedení sextetu zasloužené ovace. 

Jen o několik dní později 4. března stejné Janáčkovo dílo ve stejném obsazení zaznělo v Brněnském Domě armády (dnešní Besední dům). Hned následujícího dne pak v listu Svobodné slovo vyšla pochvalná kritika pod šifrou BŠ. Recenzent v ní píše mimo jiné o „basklarinetistovi hutného tónu“.

Mladého klarinetistu tato slova v pozitivní recenzi velmi potěšila a přivedla jej k myšlence soustředit se systematicky na koncertní činnost s basklarinetem. Tento nástroj, největší z rodiny klarinetů, byl původně, na sklonku 18. století, postaven jen jako orchestrální. Jeho posláním bylo rozšířit klarinetový zvuk v orchestru směrem do hlubokých poloh. Podařilo se. Nikoho však v té době nenapadlo, že zaměřením na nízké polohy basklarinet neztrácí schopnost hry v polohách vysokých. A právě v tom spočívá Horákův přínos. Tento jeho nápad využít všech schopností nástroje by bylo možné dnes, s odstupem času, bez váhání označit jako vynález století. 

Onoho 24. března 1955, tedy jen dvacet dní po brněnském koncertě s Moravským dechovým kvintetem, Josef Horák uspořádal ve středu města Brna, v komorním prostředí domu č. p. 2 v ulici 9. května (nyní Rašínova) za klavírní spolupráce svého přítele Pavla Košátka samostatný basklarinetový večer. Uskutečnil se pod hlavičkou Svazu bojovníků za svobodu a byl to první recitál svého druhu v dějinách. Jeho program byl následující:

Giorlamo Frescobaldi: Canzoni per basso sólo 

Benedetto Marcello: Sonáta VI B Dur  

Jan Křtitel Vaňhal: Sonáta B Dur  

Benjamin Godard: Berceuse z opery Jocelyn

Heinrich Joseph Baermann: Adagio Des Dur pro klarinet a klavír  

(dříve mylně připisováno Richardu Wagnerovi)

Josef Mašta: Dvě skizzy pro basklarinet a klavír 

(světová premiéra)

Othmar Schoeck: Sonáta pro basklarinet a klavír, op 41 

Prvních pět skladeb jsou kompozice určené původně pro jiné nástrojové obsazení, Horák je pro svůj basklarinet tedy musel adaptovat. Následující jsou však již původně pro basový klarinet. Dvě skizzy pro basklarinet a klavír napsal Josef Mašta, rovněž Horákův brněnský kolega a přítel. Sonátu pro basklarinet a klavír napsal švýcarský skladatel Othmar Schoeck, patří mezi první kompozice svého druhu vůbec. Byl to bezesporu úspěšný večer, nicméně i potom musel Horák nejednou čelit ironickým, až posměšným poznámkám mnohých svých kolegů, na jakou že cestu se to s tímto podivným nástrojem vypravil. Nedal se odradit a vytrval. 

A jak to bylo dál? Významným momentem na cestě k emancipaci basklarinetu jako sólového nástroje se pro Josefa Horáka stala nahrávací frekvence ze 29. června 1956 v brněnském studiu Dukla. Dirigent Břetislav Bakala tehdy pořizoval se Státní filharmonií Brno pro firmu Supraphon nahrávku písňového cyklu moravského skladatele Václava Kaprála Uspávanky. Sólový part skvělým způsobem, nesmírně dramaticky přednášela Jadwiga Wysoczanská. Jedná se o neobyčejně působivé, až expresionistické dílo pro komorní orchestr a sólový vokální part na slova lidové poesie. Výraz hlubokého zármutku nad úmrtím drahé osoby zde v jedné větě skladatel zdůraznil uplatněním specifického témbru basklarinetu, který na způsob responsoria koresponduje s vokálním sólem. Skladatel zde totiž basklarinet zcela evidentně nechápe do té doby běžným způsobem, tedy jako jen doplňkový orchestrální nástroj, ale jako plnohodnotný prostředek, schopný stejné rozmanitosti a stejné působivosti výrazu, jakou nabízí lidský hlas. Když byl dirigent i po několika marných pokusech stále nespokojen s kvalitou provedení instrumentálního partu, vyzval Josefa Horáka, aby se basklarinetového sóla ujal jako záskok za méně zdatného hráče. Pozitivní výsledek se dostavil a Břetislav Bakala byl spokojen do té míry, že určil Josefa Horáka pro příště, jako jediného možného interpreta tohoto místa. Kvalitu onoho interpretačního výkonu můžeme ostatně i my dnes posoudit poslechem oné gramofonové desky (EP Supraphon č. DM 5487).

Co více říci? Horákova originální cesta hudebním světem s basklarinetem trvala až do jeho skonu v roce 2005, počínaje rokem 1964 ve spolupráci se skvělou klavíristkou Emmou Kovárnovou v komorní sestavě, která dostala název Due Boemi di Praga. 

Pro Josefa Horáka byly napsány stovky původních skladeb, které se staly základem úplně nového, do té doby neexistujícího oboru hudební literatury. Postupně se Horákův basklarinet prosadil i jako koncertantní nástroj před orchestrem. S tím jsou však již spojeny další milníky hudební historie, které je třeba si občas připomínat.

Foto: ze soukromého archivu Emmy Kovárnové, Wikimedia commons / WeisheitsletzterSchluss / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Vladimír Vodeničarov / archiv ND