„Hudba Dmitrije Šostakoviče je Andrisi Nelsonsovi obzvlášť blízká, zaujímá v jeho spolupráci s BSO ústřední místo.“

„V Bostonu měly během třinácti let premiéru tři ze šesti symfonií Bohuslava Martinů.“

„Boston Symphony Orchestra je výrazně spojen i s letními edukačními aktivitami v Tanglewoodu v pohoří Berkshire Hills.“

Poprvé v historii zahraje na Pražském jaru ve středu 14. května Boston Symphony Orchestra, těleso patřící ve Spojených státech z hlediska interpretační úrovně do půltuctu nejuznávanějších. V jeho historii figuruje dlouhá řada světových premiér, včetně děl Bohuslava Martinů. Andris Nelsons, který s ním přijíždí, je jeho hudebním ředitelem již desátou sezónu. Na koncertě v Obecním domě zazní hudba Dmitrije Šostakoviče, od jehož úmrtí uplyne v létě padesát let. 

Na osmdesátém ročníku festivalu Pražské jaro vystoupí Boston Symphony Orchestra v české metropoli nyní poprvé, pokud se nepočítá devadesátiminutový neveřejný televizní koncert uvedený ve Smetanově síni 16. prosince 1993. Zaznělo na něm tehdy třináct skladeb Antonína Dvořáka, interprety byli klavírista Rudolf Firkušný, violoncellista Yo-Yo Ma, houslista Itzhak Perlman a mezzosopranistka Frederica von Stade a Pražský filharmonický sbor a orchestr z Bostonu řídil Seiji Ozawa. Program měl název Dvořák in Prague: A Celebration. Tentokrát zazní 14. května v Obecním domě při třetím večeru třítýdenního festivalu pod taktovkou Andrise Nelsonse Houslový koncert č. 1 a Symfonie č. 11 Dmitrije Šostakoviče. Sólistkou je lotyšská umělkyně Baiba Skride, šéfdirigentova krajanka, vítězka Soutěže královny Alžběty v Bruselu a držitelka Ceny Echo Klassik.

Hudba Dmitrije Šostakoviče je Andrisi Nelsonsovi obzvlášť blízká, zaujímá ostatně v jeho spolupráci s BSO ústřední místo. V roce 2023 společně dokončili pro vydavatelství Deutsche Grammophon kompletní nahrávku všech patnácti Šostakovičových symfonií, za kterou už získali tři Ceny Grammy. S bostonským orchestrem se Nelsons poprvé setkal v roce 2011 v New Yorku, kde v Carnegie Hall zaskočil za nemocného Jamese Levina a oddirigoval Mahlerovu Osmou – Symfonii tisíců. Jako umělecký ředitel a šéfdirigent nastoupil o tři roky později. V roce 2018 se paralelně stal Kapellmeistrem, tedy šéfdirigentem, Orchestru lipského Gewandhausu.

Big Five, Velká pětka – tak se tradičně říká pěti historicky nejvýznamnějším americkým orchestrům, jimiž jsou v pořadí podle vzniku New York Philharmonic, Boston Symphony Orchestra, Chicago Symphony Orchestra, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Možná bychom k nim do kulatějšího půltuctu jako další skvělý ještě mohli přiřadit i San Francisco Symphony Orchestra. Druhý a třetí ze jmenovaných jsou každopádně na osmdesátém Pražském jaru v roce 2025 shodně debutanty. 

U vzniku Bostonského symfonického orchestru stál podnikatel a filantrop Henry Lee Higginson, veterán občanské války Severu proti Jihu. Představoval si ve svém rodném městě Bostonu, tehdy už čtvrtmilionové metropoli státu Massachusetts na severovýchodním pobřeží Nové Anglie, velký a stálý orchestr – a jeho sen se nakonec stal skutečností. Inaugurační koncert se konal 22. října 1881 pod vedením Georga Henschela. Symphony Hall, dnes jeden z nejproslulejších koncertních sálů na světě, byla otevřena 15. října 1900.

Těleso z města proslaveného protestní akcí radikálních kolonistů proti britskému impériu, uskutečněnou roku 1773 a nazývanou Bostonský čajový dýchánek, a známého také Harvardovou univerzitou nebo rodem Kennedyů se během své existence stalo jedním z  nejuznávanějších orchestrů světa. Mezi jeho šéfdirigenty byly takové osobnosti jako Arthur Nikisch, Sergej Kusevickij, Charles Munch nebo v roce 2024 zesnulý Seiji Ozawa, který byl nejdéle působícím hudebním ředitelem Bostonských symfoniků: strávil s nimi mezi roky 1973 a 2002 celých devětadvacet let. 

V Bostonu měly během třinácti let premiéru tři ze šesti symfonií Bohuslava Martinů – v pořadí první, třetí a šestá. První symfonie tam zazněla poprvé v roce 1942. Objednal ji tehdy u Martinů v souvislosti s úmrtím své manželky Natalie šéfdirigent Sergej Kusevickij, který na její počest založil nadaci, a to s posláním podporovat současné skladatele a napomáhat při uvádění jejich děl. K tomu, aby hudbou mohla být uctěna manželčina památka, bylo osloveno i několik dalších autorů. Martinů začal v Americe komponovat novou hudbu – epickou, plastickou, citově zbarvenou, přehlednou. V New Yorku, respektive na nejrůznějších místech letních pobytů na východním pobřeží, napsal řadu svých nejlepších a nejzásadnějších děl. Premiéra První symfonie v listopadu 1942 v podání Kusevického a Boston Symphony Orchestra byla jedním z jeho největších triumfů v Americe.

Za vznikem Třetí symfonie není naopak žádná zakázka, skladatel se spontánně rozhodl věnovat ji v roce 1944 Kusevickému jako výraz vděku – nejen za uvedení té první, ale i za to, že se svým tělesem brzy poté, co manželé Martinů připluli jako skuteční uprchlíci za dramatických okolností z Lisabonu do New Yorku, zařadil do programu jeho starší Concerto grosso. Pomohl mu tak dát o sobě v americkém exilu poprvé výrazně vědět. 

Sergej Kusevickij, jeden z nejlepších ruských dirigentů minulosti, bývalý kontrabasista, byl v Bostonu ve funkci celé čtvrtstoletí, v letech 1924 až 1949. Dovedl orchestr k novým metám. V roce 1926 těleso dirigoval na vůbec prvním koncertě vysílaném živě v rozhlase, který tehdy sledovalo přes milion lidí. S Bohuslavem Martinů se znal z Paříže. Sovětský svaz opustil definitivně v roce 1920. Do roku 1929 se z USA ještě pravidelně vracel i do Francie, kde pod svým jménem pořádal koncertní řadu. Jeho americké aktivity, včetně vybudování tradice letních koncertů a vzdělávacích programů orchestru v Tanglewoodu, jsou považovány za zlatou éru Boston Symphony Orchestra. Kusevickij zemřel v Bostonu jako sedmasedmdesátiletý – roku 1951.

Na přímou objednávku Sergeje Kusevického vznikl rovněž Klavírní koncert G dur Maurice Ravela, Óda Aarona Coplanda, Prokofjevova Čtvrtá symfonie, Koncertní hudba pro smyčce a dechy Paula Hindemitha, Stravinského Žalmová symfonie a některá díla Alberta Roussela a Howarda Hansona. S podporou jeho nadace vznikla i opera Peter Grimes Benjamina Brittena. V sále Bostonského symfonického orchestru a pod taktovkou Kusevického měl 1. prosince 1944 premiéru také Bartókův Koncert pro orchestr. Brzy po válce pak mimo jiné Coplandova 3. symfonie, Bernsteinova Symfonie Věk úzkosti nebo Messiaenova Symfonie Turangalila…

V lednu v roce 1955 v bostonské síni dirigoval Charles Munch první provedení další symfonie Bohuslava Martinů. Zkomponována byla v letech 1951 až 1953 a jako šestá v pořadí se stala symfonií poslední. Známá je nicméně víc pod názvem Symfonické fantazie. Rovněž s Munchem se Martinů znal ještě z meziválečné Paříže…

V roce 1956 se BSO stal prvním americkým orchestrem, který podnikl turné po Sovětském svazu. Po Munchovi byli šéfdirigenty Erich Leinsdorf, William Steinberg a Seiji Ozawa, který se stal třináctým hudebním ředitelem. V roce 1979 se BSO pod vedením Seijiho Ozawy stal prvním americkým orchestrem, který po normalizaci vztahů podnikl turné po pevninské Číně. První dirigentem amerického původu v této funkci byl pak v letech 2004 až 2011 James Levine.

Boston Symphony Orchestra je charakteristicky a výrazně spojen i s letními aktivitami mimo sídelní město. Kusevickij vášnivě sdílel sen majora Higginsona o „dobré a poctivé škole pro hudebníky“. V roce 1936 vedl první koncerty orchestru v Berkshires; u měst Lenox a Stockbridge v pohoří Berkshire Hills v přírodě v západní části státu Massachusetts tak vzniklo Berkshire Music Center, které je od roku 1937 pravidelným letním sídlem orchestru z Bostonu. Novější název zní Tanglewood Music Center. V létě 2019 byla vzdělávací nabídka rozšířena o první sezónu Tanglewood Learning Institute v novém Linde Center for Music and Learning, víceúčelovém komplexu se čtyřmi budovami, který také poskytuje další koncertní a zkušebny pro Tanglewood Music Center. 

Při letních akademiích dochází k mimořádně intenzivnímu spojení profesionálních hudebníků se studenty. Je tam auditorium pro pět tisíc diváků s krytým pódiem, stojí tam budovy vzdělávacího institutu. První ročník se uskutečnil v roce 1940. Mezi studenty tehdy byl Leonard Bernstein… A prvním šéfem letní školy, kterou uvedl v život šéfdirigent Sergej Kusevickij, byl Aaron Copland.

Zkušenosti tam získával také budoucí brněnský a později pak exilový skladatel Jan Novák. Jako mladý stipendista Nadace Jaroslava Ježka odjel dva roky po skončení druhé světové války do Spojených států. V místě prázdninových koncertů a kurzů Bostonského symfonického orchestru měl dva učitele: Aarona Coplanda a Samuela Barbera, který nahradil Arthura Honeggera. Opravdu rozhodujícím se však pro Jana Nováka stalo až setkání s Bohuslavem Martinů v New Yorku. V Tangelwoodu slyšel od Martinů Concerto grosso a Smyčcový kvintet a jeho hudba ho velmi oslovila. Chodil k němu na konzultace od léta 1947 až do poloviny února 1948 a získal mnohé umělecké podněty. Martinů se mu stal velkým vzorem – a ve výsledku ho umělecky ovlivnil na celý život. 

Tanglewood Music Center mělo důležitou pozici i na životní dráze Seijiho Ozawy. V roce 1959 odjel jako student z Japonska do Evropy, kde vyhrál Mezinárodní dirigentskou soutěž v Besançonu. Během následujícího léta studoval u Charlese Muncha v Tanglewoodu a získal Kusevického cenu, která se uděluje nejlepšímu studentskému dirigentovi. Jeho pozdější angažmá v Bostonu mělo tedy zřejmou logiku. 

Bostonský symfonický orchestr dodnes objednává díla od důležitých skladatelů současnosti, jeho letní sezóna v Tanglewoodu patří k nejvýznamnějším hudebním festivalům na světě, a to i proto, že pomáhá rozvíjet budoucí publikum prostřednictvím mládežnických koncertů BSO a vzdělávacích programů zahrnujících celou bostonskou komunitu. Tanglewood Music Center je považováno za jedno z předních světových edukačních center pro mladé hudebníky profesionální úrovně. 

Komorní hráči Bostonského symfonického orchestru, složení z hlavních orchestrů BSO, jsou známí po celém světě a Boston Pops Orchestra udává mezinárodní standard pro interpretaci lehčí hudby.

Nádherný zvuk Bostonského symfonického orchestru zná kdekdo také ze soundtracků k oscarovým filmům Schindlerův seznam nebo Zachraňte vojína Ryana.

Foto Petr Veber a Pražské jaro