„Svou vášnivou, hudebně chytlavou operou Carmen se zařadil mezi nejúspěšnější skladatele.“

„Symfonie C dur je mladistvé mistrovské dílo sedmnáctiletého studenta ukazující už na jeho mimořádný talent, nicméně dílo za skladatelova života nikdy neprovedené…“

„Pařížská společnost nedocenila skladatelovo hudební i dramatické novátorství a nebyla připravena na realismus díla – na to, že hrdinka není ctnostnou ženou.“

Georges Bizet se dožil pouhých sedmatřiceti. Proslavil se především operou Carmen, odehrávající se v Seville kolem roku 1830 a hudebně těžící z tamního koloritu. Měla v Paříži premiéru v březnu 1875, přesně tři měsíce před skladatelovou smrtí, která se připomíná 3. června.

Bizetova Carmen je v repertoáru divadel po celém světě třetí ze čtyř nejčastěji uváděných oper. Před ní figurují Traviata a Kouzelná flétna, za ní Bohéma… První desítku, ať už je pořadí třeba občas i jiné, doplňují Figarova svatba, Tosca, Don Giovanni, Madama Butterfly, Lazebník sevillský a Rigoletto.

Příběh Carmen, přelétavé temperamentní cikánky pracující v továrně na tabák, a Dona Josého, který kvůli ní dezertuje z armády a později ji ze žárlivosti zabije, je založen na novele Prospera Mériméea. Díky silnému námětu nesenému nesmrtelnými melodiemi se Bizet svou vášnivou, hudebně chytlavou operou zařadil mezi nejúspěšnější skladatele. Avšak současně chtě nechtě i mezi umělce, kteří v povědomí veřejnosti zůstávají v podstatě autorem jednoho jediného díla.

Georges Bizet, pařížský rodák, byl už v deseti letech, tedy v roce 1848, přijat v Paříži na konzervatoř. Do klavírní třídy. Klavír mu šel výborně, ale chtěl se stát skladatelem. Po pěti letech začal kompozici opravdu studovat, a to – stejně jako o tři roky starší Camille Saint-Saëns – u Jacquese Fromentala Halévyho, autora mimořádně oblíbené a úspěšné opery Židovka z roku 1835. Později si Bizet vzal jeho dceru. Avšak ještě předtím, v roce 1857, získal za kantátu Clovis a Clotilde Římskou cenu, stipendium udělované ve Francii v několika uměleckých oborech od roku 1663 do roku 1968. I Bizetovi umožnila strávit dva studijní roky v Itálii. V Římě mimo jiné napsal své jediné duchovní dílo – Te Deum, publikované ovšem až v roce 1971. Po návratu do Paříže se živil jako učitel hudby, operní skladatel a autor scénické hudby.

Carmen je bezpochyby mimořádně často hrané dílo. Od Bizeta se ovšem hraje i hudba ke hře Alphonse Daudeta s názvem Arlésanka, někdy jeho symfonie Roma, ale častěji Symfonie C dur, mladistvé mistrovské dílo sedmnáctiletého studenta ukazující už na jeho mimořádný talent, nicméně dílo za skladatelova života nikdy neprovedené, poprvé veřejně zahrané až v roce 1935 v Basileji. Uvádí se rovněž opera Lovci perel. Ale to vše zdaleka ne tak často jako Carmen…

O Bizetovi se říká, že trpěl nedůvěrou ve vlastní schopnosti a přílišnou sebekritičností. Napsal řadu písní a přes dvacet oper, zejména zpočátku je v jeho tvorbě patrný vliv autorů, jako byli Donizetti, Rossini nebo Gounod. Vynikl nakonec tím, že při zachování „francouzského“ charakteru své hudby dokázal zároveň vyjádřit exotické prostředí a svým operám vždy vtisknout působivý lokální kolorit.

Opera Carmen má původ v zakázce divadla Opéra-Comique. Adaptaci novely Carmen od Prospera Mériméea navrhl jako první Bizet, když diskuse mezi skladatelem, libretisty a managementem dlouho nikam nevedly. Libreto napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy. Spolu s Bizetem stvořili nový druh operní hrdinky.

Závěr Bizetova krátkého života nebyl šťastný. Carmen, dokončenou v létě 1874, přepracovával a měnil během příprav premiéry; žil tehdy ve svém domě v umělecké kolonii ve vesnici Bougival západně od Paříže, kam se počátkem roku 1875 přestěhoval. V květnu se tam ovšem koupal ve studené Seině, přivodil si akutní zánětlivé onemocnění a 3. června v jeho důsledku zemřel na infarkt. Jeho smrt bývá nicméně dávána do souvislosti i s počátečním uměleckým nezdarem Carmen.

Jako další významné osobnosti, i Bizet je pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Nezaložil žádnou kompoziční školu a neměl žádné žáky ani nástupce. Jeho díla se začala uvádět častěji až ve 20. století.

Smutnou skutečností je, že opravdového úspěchu své nejznámější opery – na které si zakládal a v jejíž úspěch věřil – se nedožil. Premiéra v pařížském Théâtre de l’Opéra-Comique 3. března 1875 kvůli nekonvenčnosti námětu publikum totiž šokovala natolik, že Carmen nebyla přijata a hrála se i v poloprázdných sálech. Bizet evidentně nesplnil očekávání, a to i u hudební kritiky: paradoxně nejen představy těch, kdo čekali něco v operetním stylu Jacquese Offenbacha, ale i těch, kteří by naopak rádi viděli francouzské hudební drama ve wagnerovském stylu. Pařížská společnost nedocenila skladatelovo hudební i dramatické novátorství a nebyla připravena na realismus díla – na to, že hrdinka není ctnostnou ženou a že se děj odehrává na obyčejných místech, na zachycení proletářského života a pašeráckého prostředí, nemorálnosti a bezpráví. Ani na to, že hlavní postava zemře před očima publika na jevišti. To vše bylo bezprecedentní a průlomové… a samozřejmě kontroverzní. Později právě tímto směrem šli v opeře italští veristé.

Výjimkou byla jedna pozitivní odezva v novinách, vyzdvihující, že Bizet vytvořil věrohodné drama skutečných lidí, ne schematických postav…

Mezinárodního uznání dosáhla opera teprve během následujících několika let. Reputaci získala řadou inscenací mimo Francii. Ve Vídni, Bruselu, Londýně, Petrohradu, Budapešti, Stockholmu… I v Praze, kde byla poprvé uvedena v roce 1880, tehdy ve Stavovském divadle německy, a pak v lednu 1884, v Národním divadle v českém překladu Elišky Krásnohorské. Do Paříže se Carmen vrátila v roce 1883. A pak už směřovala do Metropolitní opery v New Yorku a dál do světa. A v pařížské Opéra-Comique? Jen do roku 1938, stého výročí skladatelova narození, už byla uvedena 2271krát.

————– 

Věděli jste, že…

…v roce 1875 nebo těsně kolem něj byly v evropské koncertní hudbě novinkami například Brahmsova Druhá symfonie, Brucknerova Romantická, Griegův Peer Gynt, Musorgského klavírní Obrázky z výstavy, Čajkovského Klavírní koncert b moll, Franckovo Vykoupení a Eolidy nebo Španělská symfonie, kterou napsal Edouard Lalo?

…v Čechách kolem roku 1875 vznikala nejen Dvořákova Stabat mater a jeho Symfonie č. 3, ale také první čtyři Smetanovy symfonické básně z budoucího cyklu Má vlast, které zkomponoval, už hluchý, na přelomu let 1874 a 1875?

…ze stejné doby jako Carmen jsou Čajkovského Evžen Oněgin, Ponchielliho La Gioconda a Verdiho Aida a z operet Straussův Netopýr?

…Richard Wagner dokončil textovou i hudební složku své operní tetralogie Prsten Nibelungův po šestadvaceti letech práce v roce 1874 a že celý cyklus byl poprvé kompletně proveden v Bayreuthu při otevření Wagnerova divadla v srpnu 1876?

Foto Wikipedie, Étienne Carjat – volné dílo, Prudent-Louis Leray – volné dílo, Národní divadlo – Zdeněk Sokol