„V několika novelách a románech zanechal jedinečná hudební líčení.“

„Emigroval s československým pasem, protože ten německý mu už nesměl být prodloužen.“

„Je tu Mannem často připomínané téma smrti, ale – nesmí nás to klamat – na pozadí smrti vždycky Mann kreslí velikou lásku k životu ve všech jeho podobách.“

Malý příspěvek ke 150. výročí narození velkého německého spisovatele. Velké téma, ve kterém se spojuje jedinečné literární mistrovství i kus dějin, filozofie a estetiky 20. století. Thomas Mann, držitel Nobelovy ceny, je jedním z největších německých a světových spisovatelů a také pravděpodobně největším hudebním znalcem mezi literáty.

Soupeřit s ním může jen Romain Rolland… Jak obsáhlé téma to je, nejlépe ilustruje skutečnost, že relativně nová německá kniha autora Hanse Rudolfa Vageta Seelenzauber, Thomas Mann und Musik má na čtyři sta stran (dohromady s poznámkovým aparátem pět set…) a věnuje se podrobně desítkám aspektů tohoto tématu. Mann je autorem čtyř velkých románů – Budenbrookovi, Kouzelný vrch, Josef a jeho bratři a Doktor Faustus. A také desítek novel, které jsou ještě mnohem slavnější. Tu nejslavnější Smrt v Benátkách proslavilo zfilmování Luchinem Viscontim. Je to film kongeniální, i když si dovolil významný posun, v Mannově novele je hlavní hrdina Gustav von Aschenbach spisovatel, zatímco ve filmové verzi je to hudební skladatel a ve filmu zní Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie. Hudební preference Thomase Manna ovšem patřily spíše jiným skladatelům. A hlavně, provázanost Thomase Manna s hudbou je mnohem hlubší, než to vypadá ve filmu o osudové zamilovanosti doprovázeném hudbou.

Připomeňme, že v několika novelách a románech zanechal jedinečná hudební líčení. Je to jednak krásná gramofonová kapitola z románu Kouzelný vrch, vystižení opery Tristan a Isolda v novele Tristan, popis opery Valkýra v novele Krev Wälsungů a pak pozdní román Doktor Faustus, jehož hlavní hrdina je tragický hudební skladatel. Hlavní životní vztah měl k Richardu Wagnerovi, z mnoha aktivních kontaktů s hudebním světem je třeba zmínit především vztah k dirigentovi Brunu Walterovi.

Thomas Mann se narodil 6. června 1875 v Lübecku, tedy u Baltského moře, a nasál zde osobitého ducha starobylého města. Jeho otec brzy zemřel a rodina přesídlila v roce 1891 do Mnichova, s jehož kulturou Thomas dokonale srostl. Jeho manželkou se stala Katia rozená Pringsheimová z aristokratické rodiny a měl s ní postupně šest dětí. V roce 1929 získal za Budenbrooky Nobelovu cenu, kdy už byl známým a slavným autorem. Už v roce 1933 se stal ve své zemi nežádoucím, tento rok se nevrátil ze Švýcarska ze svého přednáškového turné o Wagnerovi. A do své vlasti se trvale nevrátil už nikdy. Už tím byl definován jeho stav k hitlerovskému Německu. Nakonec emigroval do Ameriky s celou rodinou. Pro nás je důležité, že emigroval s československým pasem, protože ten německý mu už nesměl být prodloužen. Byl celou dobu světovou vůdčí osobností hlasu duchovních tradic Německa během války a jeho rozhlasové promluvy k německým posluchačům se staly legendární. Po válce byl ale německým vývojem zklamán, takže umírá v roce 1955 ve Švýcarsku jako americký občan. Svým jedinečným zacházením s jazykem, který se naštěstí dá dobře převést i do češtiny, se stal doslova literární celebritou. Ale v něčem také nepochopeným autorem, jehož bohatě rozvinutý styl je vzdálený dnešní uspěchané době. Jeho život i osudy rodiny jsou velkým románem Německa 20. století. Jeho dílo je velký literární fenomén a také prostřednictvím hudebních témat lze poznat jeho literární mistrovství.

Československý pas byl pro Manna na útěku před fašismem velkým vysvobozením, znal se s Karlem Čapkem a napsal nekrolog na T. G. Masaryka. Ještě významnější ale je, že se hned po válce našel geniální překladatel Pavel Eisner, který převedl do češtiny jeho nejobtížnější díla, goethovskou Lottu ve Výmaru i pozdního Doktora Fausta, který vyšel česky krátce po svém vzniku v roce 1948. Tento komplikovaný román o duchovní zkáze Německa na osobě hudebního skladatel je dodnes určitou interpretační záhadou a názory na něj se liší. S hudebními motivy se tu ovšem pracuje s brilancí, jaká nemá v literatuře obdoby. Pavel Eisner v doslovu k prvnímu českému vydání píše: „Doktor Faustus je především román hudby, je to výpravná encyklopedie veškeré hudby vůbec od jejích pravěkých prvopočátků až po dnešní hudební modernu. Není v tom ani trochu náhody anebo i jen svobodné volby, že ten bezpříkladný román hudby přichází právě od Manna. Jeho vnitřní život je od dětství poznamenán hudbou. Mannův vztah k hudbě není vztah laického milovníka, diletanta. Je to vztah hluboké zasvěcenosti, ale je to i vztah dramaticky napjatý; Mann je hudbou živelně přitahován, oddává se jí s náruživým ponořením, a zároveň se jí brání, vymaňuje se náporem vůle z jejího zajetí, neboť v ní vyciťuje mravní nebezpečí – v její nezávaznosti, její smyslové obludivosti. Je napořád nutkán, aby ji uváděl v souvislost s neodpovědnou rozkochaností, s romantickým rozkladem, s nečistým rozkošnictvím sebeodevzdání, zániku, smrti. Jen takový autor mohl napsat tento román hudby.“ Tolik Pavel Eisner, na kterého navázala řada vynikajících překladatelů a zprostředkovala českým čtenářům Mannovo dílo.

Je mnoho hudebních skladeb, která měl Thomas Mann mezi svými oblíbenými a zamilovanými. V jednom z pozdních Mannových dopisů vzpomíná na Lohengrina a na árii Einsam in trüben Tagen Elsy z prvního dějství, kterou považoval za jednu z nejkrásnějších hudeb, kterou Wagner napsal: „Jsem pokaždé ve vytržení, jako by mi bylo osmnáct, to je skutečná romantika,“ píše německému scénografovi Preetoriusovi v roce 1949 o Lohengrinovi a bělavě stříbrné kráse jeho předehry.

***

Teď pár slov o slavné gramofonové kapitole z Kouzelného vrchu z roku 1924. Tento román se, jak známo, odehrává v plicním sanatoriu ve Švýcarských Alpách. Zde stráví několik let mladý inženýr Hans Castorp, který sem dorazí původně na návštěvu za svým přítelem, ale i u něj se najde jakýsi nález na plicích. Mann s neuvěřitelnou barvitostí a psychologickou drobnokresbou popisuje život ve specifickém světě alpského plicního sanatoria. Část závěrečné sedmé kapitoly nazvané Příval libozvuků popisuje, jaký zážitek byl pro obyvatele sanatoria a hlavního hrdinu, když se zde objevil nový gramofon. Zjevně se do něj promítají Mannovy zážitky s tímto vynálezem z dvacátých let 20. století – a pak popíše poslech tří gramofonových desek, kde přesně popisuje tři Castorpovy zážitky ze tří konkrétních skladeb: závěr Verdiho Aidy, část z Bizetovy Carmen a Schubertovu píseň Lípa ze Zimní cesty. Okamžitě má člověk chuť si sednout ke gramofonu a poslouchat.

Ještě o něco slavnější než velké romány jsou Mannovy novely, v nichž Tristan svým prostředím a tématem na Kouzelný vrch navazuje. Odehrává se v jiném plicním sanatoriu, do kterého se dostává křehká a jemná žena s podezřením na tuberkulózu. Ta se bohužel nakonec potvrdí a žena umírá. Ale ještě předtím je v novele scéna, ve které tato kultivovaná nemocná žena hraje na klavír, nejprve Chopinovo Nokturno a pak části klavírního výtahu Wagnerova Tristana a Isoldy. Zdá se mi až neuvěřitelné, s jakou přesností ilustruje Mannův jazyk Wagnerovu slavnou skladbu. Jako by tím hlavní vážně nemocná hlavní hrdinka předvídala svůj konec. Je tu Mannem často připomínané téma smrti, ale – nesmí nás to klamat – na pozadí smrti vždycky Mann kreslí velikou lásku k životu ve všech jeho podobách.

***

Péčí překladatele Jana Hona máme k dispozici i pozoruhodný výbor esejů nazvaný Konec měšťanské epochy a v něm esej Utrpení a velikost Richarda Wagnera z roku 1933. Je psaný na základě švýcarských přednášek k wagnerovskému výročí, kterými v podstatě začal Mannův exil. Vznikl neobyčejně bohatý esej, který by opět vydal na celý pořad. Ukazuje, jak niterný a přitom nesnadný byl vztah těchto dvou velikánů a také jak dobře Thomas Mann jeho dílo i jeho život znal. Nikdy nepřestal být Wagnerovi vděčný za své mladistvé zážitky v Lübecku a to velké mladistvé opojení a poznávání. Důležité je také to, že Wagnerova důmyslná technika leitmotivů byla velkou inspirací pro kompozici Mannových románů a novel. V tomto eseji dává Richarda Wagnera zajímavě do souvislosti s literárními velikány 19. století jako byl Tolstoj a Zola nebo Ibsen a Baudelaire. Brilantně analyzuje, v čem Wagner vychází z mýtu a předjímá moderní psychologii. Všímá si neuvěřitelných hudebních detailů a paralel. Zajímavě rozebírá Wagnerův literární styl a distancuje se od jeho vychloubání a útočných pamfletů. Přichází se zajímavou a provokativní tezí o Wagnerově objevnosti, která se někde střetává s diletantstvím. Je kritický, ale zároveň Wagnera obdivuje a miluje. A jeho vztah k němu po roce 1933 ještě musel získat na komplikovanosti.

Dovolte pár tezí z tohoto eseje Utrpení a velikost Richarda Wagnera v překladu Jana Hona (Praha, Dauphin 2008, str. 75): „Trpící a velikou jako století, jehož je dokonalým výrazem, totiž století devatenácté, mám před očima duchovní tvář Richarda Wagnera. Vidím, jak její fyziognomii zbrázdily všechny jeho rysy, jak ji přetížily všechny jeho pudy, a sotva dokážu odlišit lásku k jeho dílu, jednomu z nejohromněji sporných, nejmnohoznačnějších, nejuhrančivějších fenoménů tvůrčího světa, od lásky k devatenáctému století, jehož většinu vyplňuje jeho život – život stíhaný neklidem, trýzněný, posedlý a zneuznaný, ústící do lesku celosvětové slávy.“ Nebo jinde: „O psychologovi Wagnerovi by se dala napsat kniha, a to o jeho psychologickém umění coby hudebníka i coby básníka, pokud u něj tyto vlastnosti vůbec lze oddělovat. Technika vzpomínkového motivu, ve starších operách příležitostně použitá, je postupně rozvinuta do důmyslného, virtuózního systému, který činí z hudby v míře dosud nevídané nástroj psychologických narážek, reflexí a zřetelů. Výklad naivně epického kouzelného motivu ‚nápoje lásky‘ jako pouhého nástroje k osvobození již existující vášně je myšlenka velkého psychologa – ve skutečnosti by to, co milenci vypijí, mohla být čirá voda a jen jejich víra, že vypili smrt, je duševně vyváže z každodenního mravního zákona.“ Právě tuto techniku vzpomínkových motivů či leitmotivů používá virtuózně a zajímavě Thomas Mann ve všech svých dílech. Ve svém eseji Utrpení a velikost Richarda Wagnera si všímá obdivuhodných detailů ve Wagnerových operách, cituje dopisy i dobové diskuse. Zastává se Wagnerova vlastenectví a trvá na tom, že nemá nic společného s novodobým nacionalismem 20. století. Komplexnost a pronikavost vhledu je rysem všech Mannových esejů, samozřejmě nejen o hudbě.

A dá se říci, že hudební pasáže v jeho posledním románu Doktor Faustus potvrzují erudici a koncentrovanost dobrých esejů. Tak se dostáváme se k jednomu z nejpozoruhodnějších děl Thomase Manna, které patří i k nejkomplikovanějším. A i pro znalce Mannova díla je jistou hádankou. Doktor Faustus je fiktivní životopis německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna vyprávěný jeho přítelem a souputníkem Serenem Zeitblomem. Je to úplně jinak pojatá faustovská postava než u Goetha. Je to tragický osamělý hrdina, který je zasazen do Německa první poloviny 20. století. Román se dotýká bytostného poměru mezi „němectvím“ a hudbou a klade řadu palčivých otázek. Vznikal v americkém exilu za druhé světové války a analyzuje v podstatě vnitřní rozpad německé společnosti a německých duchovních hodnot. A vedle toho tu je pořád Mann jako znalec hudby, takže román je zasazen do mnoha dobových reálií a nepřímo zkoumá, které motivy německé kultury jsou živé a které naopak zvrácené. Najdeme tu několik mimořádně zajímavých pasáží přímo o hudbě, které vždycky přerůstají do obecnějších úvah. Od Leverkühnova učitele Kretzschmara se dočteme v VIII. kapitole velmi osobité úvahy o díle pozdního Beethovena. Je zde pozoruhodný beletristicky barvitě podaný rozbor Beethovenovy poslední klavírní sonáty op. 111. Je tu odkaz na tradici německé písně, jsou zde klíčové postřehy o romantismu, polyfonii, nabízí se tu osobité výklady historek z dějin hudby, které hlavní hrdina velmi provokativně interpretuje. Vedle geniálního a průkopnického překladu Pavla Eisnera z roku 1948 existuje i novější překlad Hanuše Karlacha, který vystihuje zase jiné stránky Mannova jazyka. Ve chmurných úvahách spisovatele v emigraci o duchovním rozpadu německé kultury najdeme místa nevídané krásy, hloubky a pronikavosti – je to ale také polemika s určitými rysy hudební avantgardy 20. století, chladného spekulativního racionalismu v hudbě. Velmi komplikovaná a mnohavrstevná je románová závěť Thomase Manna Doktor Faustus. Ale je vzrušující se do ní snažit proniknout. Je v tom něco velkého a zároveň znepokojujícího a narušeného, ale také v tom spočívá nesnadné filozoficko-estetické hledání kořenů fašismu.

Vedle psaní románů měl Thoma Mann jako světově známý spisovatel kontakty s těmi nejzajímavějšími hudebníky své doby. Za všechny na závěr zmíním jednoho. K Mannovým nejvýraznějším životním přátelům patřil dirigent Bruno Walter, se kterým se seznámil ještě v čase první světové války v Mnichově a se kterým později sdílel i osud emigranta. Byli zhruba vrstevníci a měli i stejně staré děti. Už v roce 1917 napsal Mann krátký text Hudební život v Mnichově, který je zaujatým portrétem Bruna Waltera. Jak to, že se v Mnichově stala Weberova Euryantha slavným a stále vyprodaným operním trhákem, slavnějším než Čarostřelec? ptá se Mann v úvodu, a hned odpoví, je to zásluha jednoho jediného pozoruhodného dirigenta. Byl to jeden z nejvýznamnějších dirigentů první poloviny 20. století, žák Gustava Mahlera a neobyčejně citlivý a vzdělaný muž.

Naštěstí máme v češtině v překladu Hany Fischerové i skvělé Walterovy Paměti, které vyšly pod názvem Téma s variacemi. Mezi mnoha jinými postřehy tu jsou pasáže právě o Mannovi, dovolte alespoň pár tezí: „Přímo instinktivně byl jsem uchvácen originalitou Mannovy tvorby, jeho mistrná novela ‚Tristan‘ mě hluboce dojala, a naopak on měl bytostný vztah k hudbě, a jak se zdálo, tíhl k mému způsobu interpretace. Tak se stalo, že jsem brzy Thomasovi a Kátě Mannovým přehrával z děl, která jsem právě studoval a kterými jsem tedy ‚překypoval‘. Hrál jsem jim Weberovu Euryanthu, Mozartova Dona Giovanniho nebo symfonie Beethovenovy, Mozartovy, Schubertovy a Mahlerovy. Také jsem je seznámil s Pfitznerovým Palestrinou, o kterém napsal Thomas Mann článek a pronikl v něm do samého nitra díla.“ Walter vzpomíná, jak ho Mann opravil, když při přehrávání Tristana vynechal jeden důležitý tón a dodává i jeho přesnou charakteristiku jako spisovatele (Praha, Státní hudební vydavatelství 1965, str. 223): „Věděl jsem, jak bojuje proti sklonu vzdálit se životu v rozjímání a poetickém pozorování zrcadlení života. A vskutku, mistrovství jeho nástroje, řeči, bylo by ho mohlo svést k tomu, aby v člověku a jeho osudu viděl pouhý materiál pro své virtuózní literátství… V tom tkvělo nebezpečí, před jehož svody ho však uchránila vřelost a mravní síla i lidskost jeho hlubšího já. (…) Měl jsem to štěstí, že jsem Thomase Manna poznal v poměrně raném stadiu jeho zajímavé a obdivuhodné životní pouti, ještě před převraty, které zocelily jeho síly a vybičovaly jej k dvojímu apoštolátu básníka a světoobčana.“

Vzácně citlivý spisovatel, jehož květnatý, ale mimořádně podnětný a vnitřně opravdový styl se zdá být stále vzdálenější dnešní době krátkých textových zpráv v online světě. Ten starý svět ovšem uměl zobrazit s pozoruhodnou živostí a to ho přibližuje světu našemu. V roce dvojitého Mannova výročí, zemřel 12. srpna 1955, doporučuji jeho dílo vaší pozornosti.

foto: Bundesarchiv / Wikipedia