„Stejně jako Ostrčil, i Ferdinand Pujman trval na důsledném propojení hudebního a jevištního výrazu. Položil základy moderní české operní režie.“

„Pražské Národní divadlo bylo druhou scénou, která po berlínské premiéře uvedla modernistickou šokující operu Vojcek od Albana Berga.“

„Za patnáct let, kdy stál v čele opery ND, napsal už pouze sedm děl, mezi nimi především variační Křížovou cestu a operu Honzovo království, které by si zasloužily v živém repertoáru plné docenění.“ 

Byl popisován jako zodpovědný dirigent nenávidějící lajdáctví, šmíru a fixlování. A vnímán jako operní skladatel, který pokračuje ve smetanovské linii, ale zároveň je exponentem takzvané nové věcnosti. Otakar Ostrčil se do dějin české hudby zapsal především coby meziválečný šéf operního souboru pražského Národního divadla, jeho kompoziční odkaz je prakticky pozapomenut. Je spravedlivé, že česká první scéna bude mít od 16. října na repertoáru Ostrčilovu operu Legenda z Erinu – příběh o zapovězené lásce, zradě a pomstě odehrávající se v prostředí starověkého Irska.

Otakar Ostrčil, jehož život se uzavřel před devadesáti lety, 20. srpna 1935, po sobě zanechal éru vnímanou jako legendární, takovou, která v dějinách opery Národního divadla nebyla dosud překonána. Vynikal erudicí, pracovním zaujetím, energií, důslednou koncepčností i osobní statečnosti. Skladatel a sbormistr Ferdinand Vach ho nazval „šlechticem ducha“.

Narodil se 25. února 1879 v Praze v rodině smíchovského lékaře, na Karlově univerzitě studoval moderní filologii a současně soukromě hru na klavír a u Zdeňka Fibicha od roku 1895 kompozici. V letech 1903 až 1919 byl profesorem na Československé obchodní akademii, kde vyučoval češtinu a němčinu, a v letech 1908 až 1922 vedle toho dirigoval amatérské Orchestrální sdružení. Mezitím se však v Městském divadle na Královských Vinohradech vypracoval na operního dirigenta. Od roku 1914 do roku 1918 vedl tamní operu. V roce 1919 se stal dramaturgem Národního divadla. Po zrušení zpěvohry na Vinohradech ho tam přizval tehdejší šéf opery Karel Kovařovic; když následující rok zemřel, Ostrčil se stal od prosince jeho nástupcem. Současně dirigoval. Působil tam patnáct let, až do své smrti. Jeho éra byla obdobím průbojné dramaturgie. 

Divadelní historik a kritik, dramaturg a pedagog Bořivoj Srba charakterizoval Ostrčila jako protipól Karla Kovařovice. Představoval podle něj rozumový typ dirigenta. V jeho výkonech převažovala racionální stránka nad stránkou citovou, byly výsledkem předem připraveného plánu a dlouhé studijní práce, vyznačovaly se neobvyklou přesností a důkladností. Stejnou čistotu podání vyžadoval také od zpěváků a orchestru. Své představy ve funkci operního šéfa realizoval Ostrčil uvážlivě, ale důsledně a cílevědomě. Usiloval o Národní divadlo jako o přirozené centrum českého hudebního divadla, kde se hledají nejlepší možné způsoby interpretace národní klasiky a kde bude prostor pro vznik nových kvalitních děl. Byl si současně plně vědom, že v Praze funguje i kvalitní a progresivní operní scéna německá, kterou v jeho době vedl Alexander von Zemlinsky a po něm Georg Szell. 

Ostrčil věděl, že vedle sebe potřebuje v opeře skutečně moderně myslícího a cítícího režiséra, profesionála obeznámeného se soudobými divadelními trendy a naladěného na stejnou strunu, jako byl on sám. Našel ho v osobě o deset let mladšího stavebního inženýra Ferdinanda Pujmana, který se po léta věnoval i studiu hudby a zpěvu. Stejně jako Ostrčil, i Pujman trval na důsledném propojení hudebního a jevištního výrazu. Položil základy moderní české operní režie. Z jejich úzké spolupráce vznikl svébytný inscenační styl souboru.

V prvních šesti sezonách svého šéfování nastudoval Ostrčil z devětašedesáti operních titulů osmatřicet. Důraz kladl v dramaturgii na českou operní tvorbu, a to jak na kultivaci klasiky – Smetany, Dvořáka a Fibicha – tak na uvádění děl současníků, včetně těch nejmladších. Mimo jiné Emila Františka Buriana, Karla Háby, Otakara Jeremiáše, Rudolfa Karla a Otakara Zicha a samozřejmě i Foerstera a Nováka, který s ním ovšem vedl spory.

Ostrčil byl i uvědomělým průkopníkem díla Leoše Janáčka. Stál za jeho tvorbou z vlastní vůle a plného přesvědčení. I když se Janáček v Národním divadle na rozdíl od dalších českých skladatelů nedočkal souborného cyklu, uvedl Ostrčil postupně Její pastorkyňu, Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky a Věc Makropulos. A navíc na začátku své éry, už v dubnu v roce 1920, i Výlety páně Broučkovy, které měly jako jediné Janáčkovo dílo premiéru nikoli v Brně, ale pod Ostrčilovou taktovkou v Praze. Opera byla tehdy sice přijata docela vlídně, ale dočkala se pouhých devíti repríz: byl jí vyčítán zastaralý příběh, nekvalitní libreto a „podivná instrumentace“. 

Pražské Národní divadlo bylo druhou scénou, která po berlínské premiéře uvedla modernistickou šokující operu Vojcek od Albana Berga. Za nastudováním stál jako šéf souboru i jako dirigent Otakar Ostrčil, s ním režisér Ferdinand Pujman. Premiéra inscenace se za přítomnosti skladatele uskutečnila 11. listopadu 1926 a vedle skvělého ohlasu byla jako ta berlínská provázena protesty. Třetí představení už se nedohrálo, dílo bylo jako „židobolševické“ zakázáno – a uvedeno v Praze zase až v roce 1959…

Ranými díly Otakara Ostrčila jsou Selská slavnost, Suita G dur „Pohádková“, symfonická báseň Pohádka o Šemíkovi a čtyřvětá Symfonie A dur z roku 1905. Náladou a založením je mladistvá, zaslechnout v ní lze prvky připomínající Schumannovu a Mahlerovu hudbu i vlivy jeho učitele Zdeňka Fibicha. Současně však už skladba nově pracuje s dynamikou, agogikou a instrumentací a stojí na počátku pozdějších projevů konstruktivismu a expresionismu v Ostrčilově tvorbě. Ve scherzu použil hudbu původně zamýšlenou pro operu Záhořanský hon podle povídky Aloise Jiráska, nakonec však nerealizovanou. Symfonie, i když jde o juvenilii, se občas hraje. Sám Ostrčil ji například dirigoval v roce 1916 s Českou filharmonií nebo v roce 1928 při svém hostování u symfonického orchestru v Göteborgu na jihu Švédska, kde v polovině 19. století několik let působil Bedřich Smetana. 

Ostrčilovo kompoziční dílo zahrnuje šestadvacet skladeb s opusovými čísly, tvoří však zřetelnou hodnotu. Za patnáct let, kdy stál v čele opery, napsal už pouze sedm děl, mezi nimi především variační Křížovou cestu a operu Honzovo království, které by si zasloužily v živém repertoáru plné docenění. 

Autorem libreta Honzova království byl Ostrčilův švagr Jiří Mařánek, předlohou je povídka O Ivanu Hlupáku a jeho dvou bratřích z pera Lva Nikolajeviče Tolstého. Armáda složí zbraně a ďábel mamonu, moci a korupce je přemožen smírem mezi vojáky a vesničany… Při brněnské premiéře v roce 1934, rok po nástupu Hitlera k moci, vynikla pacifistická myšlenka opery. Po pražské premiéře v dubnu 1935 opera rozpoutala politické vášně, které Ostrčila psychicky vyčerpaly natolik, že nakonec podlehl nemoci…

Legenda z Erinu, kterou v Národním divadle studuje pro podzimní uvedení v roce 2025 režisér Jiří Heřman s dirigentem Robertem Jindrou, zazněla poprvé 16. června 1921 v brněnském Divadle Na hradbách, v dnešním Mahenově divadle. V pražském Národním divadle operu poprvé autor představil o dva roky později.

Spisovatel a dramatik Julius Zeyer čerpal literární náměty nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i starogermánských, starorománských a obecně slovanských. Vysnil si jako citlivý idealista vlastní svět mající jen málo společného s realitou – opak tehdejšího provinciálního pragmatického maloměšťáctví. Ve své hře Legenda z Erinu se inspiroval keltskou mytologií, a to prostřednictvím děl francouzských filologů Henriho D‘Arbois de Jubainville a Théodora Hersarta de La Villemarqué. Námět současně v Ossianových zpěvech v osmnáctém století významně zpopularizoval skotský básník James Macpherson. 

Sice je už zřejmé, že anglické překlady jím údajně nalezených starých památek gaelské lidové slovesnosti jsou ve skutečnosti jeho literární mystifikací, respektive že Macpherson nasbíral irské a skotské gaelské balady a pověsti, které přepracoval do vlastního velkého eposu. Nic to ale nemění na tom, že dílo v době nastupujícího romantismu hluboce ovlivnilo evropskou kulturu. Hlavními postavami, které v básních vystupují, jsou skotský král Fingal, odpovídající irskému mytologickému hrdinovi Fionnovi mac Cumhaillovi, jeho syn Ossian a Ossianův syn Oscar; i oni mají své irské mytologické protějšky. Právě Ossian, jeho otec král Finn nebo král Kormak jsou postavami jak Zeyerovy hry, tak Ostrčilovy opery.

……………

Věděli jste, že…

…uměleckou úroveň Národního divadla vytvářel a určoval od roku 1921 spolu s šéfem činohry Karlem Hugem Hilarem, o šest let mladším divadelním režisérem, básníkem, kritikem, překladatelem francouzské poezie, prozaikem a dramatikem, který předtím rovněž působil v Divadle na Vinohradech a který také zemřel v roce 1935?

…na šéfy činohry i opery byly od počátku vyvíjeny mimořádně silné politické tlaky z různých stran, což Otakar Ostrčil, člověk mimořádně slušný, seriózní a citlivý, velmi těžce nesl?

 …byl Otakar Ostrčil v letech 1924 až 1933 předsedou Spolku pro moderní hudbu?

…letní odpočinky trávil Ostrčil v Soběslavi, v pronajatém domě U Černovického potoka, čp. 269, a že právě tam zkomponoval nejen symfonickou báseň Léto, Křížovou cestu a operu Honzovo království, ale také svou poslední dokončenou skladbu – melodram Skřivan na slova místního rodáka, básníka Miroslava Valenty?

Foto/zdroj: archiv ND, Josef Heinrich, Jaromír Svoboda