„Do styku s varhanami přišel Albert už ve třech letech, kdy ho otec začal brát do kostela na mše.“

„Schweitzerovi bylo třicet, když mu náhle vstoupil do života nečekaný impuls.“

„I za varhanami se Albert Schweitzer projevoval jako ‚filozof úcty k životu‘.“

Minulé století naštěstí nebylo jen dobou Hitlera, Stalina, Pol Pota a podobných kreatur. Zrodilo i hrstku velikánů, mezi nimiž zastává čelné místo muž, kterého letos připomínají dvě kulatá výročí. Narodil se před sto padesáti lety, zemřel na den přesně před šedesáti. Alsasan Albert Schweitzer byl lékařem a misionářem, teologem a filozofem, zakladatelem nemocnice Lambaréné a držitelem Nobelovy ceny míru. Také však znamenitým varhaníkem, zaměřeným na díla Johanna Sebastiana Bacha. Proto se mu sluší vzdát hold i zde, na portálu zaměřeném na klasickou hudbu.

Narozen v obci Keysersberg 14. ledna 1875 přišel malý Albert do styku s varhanami už ve třech letech. Jeho otec Ludwig, evangelický duchovní, ho totiž záhy brával do kostela na mše. První setkání s nástrojem, kterému se Schweitzer celoživotně oddal, však nebylo růžové: „Měl jsem strach, že na varhany hraje sám ďábel. Když tatínek kázal o Bohu, pokaždé na chvíli přestal a ihned se rozezněly mohutné zvuky, které odkudsi vyluzoval kdosi, koho jsem neviděl…“ Teprve když ho vzali nahoru na kůr, uklidnil se. A probudilo se v něm dědictví jeho dědečka Johanna Jakoba Schillingera, proslulého stavitele varhan.

Netušil, jak mu královský nástroj, za který varhany začal považoval, pomůže v jeho africké misi, která svou náročností připomínala misii. Jako by mu vše předpověděla jeho teta ve městě Mühlhausen, kam byl vyslán jako desetiletý, aby zde zahájil studia na lyceu. To už měl za sebou první krůčky hudebním světem, protože v pěti letech ho začal tatínek učit hře na klavír a v osmi si Albert přibral lekce u varhan. Šlo mu to tak dobře, že už o rok později doprovázel mše v kaysersberském kostele. A bylo jen logické, že bude pokračovat též v Mühlhausenu. Při tom s ním začala cloumat puberta, takže ho museli ke klávesám denně nutit. Právě tehdy mu teta řekla: „Jednou budeš ještě rád, že umíš muzicírovat, protože si tím vyděláš na svoje povolání!“

Po maturitě se osmnáctiletý Albert Schweitzer vydal dvěma směry netuše, že časem přibude ještě třetí a rozhodující, ve kterém dva předchozí zúročí. Začal studovat filozofii a teologii, ale zároveň se na štrasburské univerzitě zapsal na muzikologii a kontrapunkt; především ale od roku 1893 pravidelně zajížděl do Paříže za varhaníkem a skladatelem, který ho v jeho budoucí interpretaci výrazně ovlivnil. Charles-Marie Widor (1844–1937) totiž navazoval na způsob varhanní hry, jaký před ním razil Adolf Friedrich Hasse (1809–1869), přezdívaný „Bachův apoštol“. Převažovalo v něm zdánlivě monotónní fortissimo, ve skutečnosti velebné a duchovně velkolepé, což hluboce věřícímu Schweitzerovi vyhovovalo. Vedli ho k tomu už Eugen a Ernst Münchovi v Alsasku, sami v tomto duchu školeni Berlíňanem Carlem Augustem Hauptem (1810–1891). Druhý přístup, který k Bachově tvorbě razil z německé metropole Heinrich Reimann (1850–1906), spočíval naopak v důrazu na dynamiku ve zvuku i v tempu. Oblouk od pianissima k forte a od lenta k allegru však Albert Schweitzer nepřijal, připadal mu příliš okázalý a nebyl mu vlastní ani jako člověku, ani jako hudebníkovi.

Čím ovšem jednou, až všechno vystuduje, vlastně bude? Začne v kostelích kázat, či hrát? Anebo se zaměří na výuku filozofie, s níž už opatrně začal? Psal se rok 1905, Schweitzerovi bylo třicet, pořád se vnitřně hledal, když mu do života náhle vstoupil nečekaný impuls. V podobě článku o misionářích, kteří v rovníkové Africe statečně bojují s chorobami a předsudky. Četba ho rozrušila natolik, že neváhal a zapsal se ještě na studia medicíny, v nichž se předvídavě zaměřil na chirugii, kterou později potřeboval takřka denně. 

Jen rok chyběl do chvíle, kdy se v Evropě rozhoří boje první světové války. Symbolicky na Velký pátek, 27. března 1913, vyplouvá směrem do Afriky loď, na níž se již vystudovanému lékaři podařilo shromáždit sedmdesát tun potřebného materiálu. Od běžných zdravotnických potřeb po lékařské přístroje. Vše, co bude zapotřebí k léčbě malárie, lepry, svrabu, tropické horečky či spavé nemoci, ale též k operacím nejrůznějšího druhu. Odkud k této dobrodružné výpravě do střední Afriky, dnešního Gabonu, vzal Schweitzer odvahu? A odkud získal veškeré prostředky? V obojím mu byla neocenitelnou oporu jeho choť Helene rozená Bresslau, o čtyři roky mladší zdravotnice, misionářka a lingvistka. Židovská konvertitka, se níž se poznal ve Štrasburku a 18. června 1912 oženil. Od první chvíle ho v jeho záměrech i plánech podporovala. A byla též srozuměna s tím, že na jejich společnou práci bude Albert získávat finanční zdroje i koncertními turné.

Díky pečlivě vedeným záznamům bylo spočítáno, že za svůj dlouhý život absolvoval Albert Schweitzer 487 koncertů, nejvíc v rodném Alsasku (150), ale také ve Švýcarsku (73), v Německu (67) či ve Švédsku (63). Překvapivě jen tři desítky ve Francii, přestože tam už roku 1905 založil varhanní spolek Paris Bach Society spolu s Paulem Ducasem, Albertem Rousselem, Vincentem d‘Indy a s nepostradatelným Charlesem-Marie Widorem. Úplně poprvé uspořádal Schweitzer svůj varhanní recitál v sedmnácti; naposled koncertoval 18. září 1955 jako osmdesátiletý. Opakovaně také navštívil Československo. Počátkem roku 1923 vystoupil v pražském kostele sv. Michala v Jirchářích, což relativně čerstvě připomíná pamětní deska na jeho zdi, a následně ve velkém kostele sv. Klimenta. V Praze se setkal s prezidentem Masarykem a pokračoval na území Sudet, kde koncertoval v Mariánských Lázních a v nynější děčínské čtvrti Podmokly, kde sídlil původně luteránský a později evangelický kostel. Podruhé se k nám vypravil o pět let později, aby převzal čestný doktorát na půdě Univerzity Karlovy a uspořádal benefiční koncert ve Smetanově síni Obecního domu, kde kromě Bachových skladeb provedl i Dvořákovy Biblické písně. Masaryk mu vyjádřil v dopise obdiv výstižnými slovy: „Nic na světě není lepší než příklad člověka, který obrátí své teorie a svou filozofii k činům lásky.“

Ne že by byla životní pouť Alberta Schweitzera provázena jen úspěchy a uznáním. Naopak. V Lambaréné, městě v Gabonu, se musel potýkat s nedůvěrou místních, kteří nad jeho léčebnými metodami užasli: „Nemocného napřed usmrtí,“ neslo se krajem po operacích v narkóze, „potom ho prý léčí a nakonec obživne…“ Často se uchyloval ke hře na speciální varhany, vybavené pro fungování v tropech, kterými ho vybavil pařížský Bachův spolek. Během první světové války, kdy Gabon patřil pod francouzskou správu, byl Albert jako německý státní příslušník zatčen a převezen do zajateckého tábora v Evropě, odkud vyvázl až v létě 1918. Po návratu do Afriky našel nemocnici v zuboženém stavu a trvalo nějakou dobu, než se Lambaréné mohlo opět pyšnit dvěma stovkami lůžek.

Ať dělal cokoli a pohyboval se kdekoli, opakovaně se příkladný lékař a humanista vracel ke svým hudebním kořenům. Pokorně přiznával, že nevystudoval hru na varhany oficiálně, protože absolvoval pouze soukromá školení a je tedy vlastně amatérem, doslova diletantem. Netajil se svou láskou k hudbě Richarda Wagnera, kterého ctil jako Bachův protipól: „Když mi bylo šestnáct, oslovilo mě operní provedení jeho Tannhäusera natolik, že jsem se několik dnů nesoustředil na výuku ve škole…“ Roku 1896 poprvé navštívil Bayreuth, seznámil se členy Wagnerovy rodiny na čele s Cosimou, za níž se naposled vypravil v jejích šestaosmdesáti, o sedmdvacet let později. Návštěvy u Schweitzerů v Königsfeldu pobaveně sledovaly, čím se domácí pán uklidňuje poté, co se nad klavírem zlobil při výuce dcery Rheny; vždy dlouze, třeba půldruhé hodiny, improvizoval na téma Wagnerových oper… Své zásadní odborné dílo, čítající čtyři sta padesát stránek a napsané ve francouzštině, přesto napsal o svém idolu Johannu Sebastianu Bachovi.

Poté, co 4. září 1965 Albert Schweitzer zemřel, o něm jeho životopisec Werner Picht napsal, že jeho život byl „oratoriem za doprovodu varhan“. A že i za varhanami se projevoval jako „filozof úcty k životu“.

Foto/zdroj: Wikipedia / Staroad.fr / CC BY-SA 4.0 / (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/) Wikipedia / Comet Photo AG (Zürich) / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / Arthur William Heintzelman / volné dílo, Wikipedia / David Stanley / CC BY 2.0 / https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/, Wikipedia / Agence Rol / volné dílo, Wikipedia / Noe / CC0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/deed.en), Wikipedia / Ben Skála, Benfoto / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Wikipedia / Photos Hugy / CC0