„Skladba Credo, otevřeně svým titulem odkazující ke křesťanství, byla v roce 1968 dalším skandálem, který definitivně vedl k zákazu uvádění jeho děl.“

„Jeho hudba je jedinečně ukotvena mezi zvuky a tichem, je jasně rozpoznatelná od vší jiné – září v ní trojzvuky a působí zvláštním způsobem krystalicky čistě, projasněně a mysticky.“    

„Během posledních dvou desetiletí Pärt upravil nejméně tři desítky svých dřívějších děl a také složil několik nových skladeb, vesměs drobnějších.“

Žije už několik desetiletí na Západě. Patří však i evropskému Východu. Jeho převážně spirituální a vizionářská hudba, ve struktuře zjednodušená a ve výrazu neutrální, díky tomu mysteriózně hluboká a velmi působivá, je inspirována jak západoevropskou středověkou kulturou, tak kulturou a zbožností pravoslavnou. Arvo Pärt, mezinárodně proslulý umělec estonského původu, několik let po sobě celosvětově nejhranější současný autor, se 11. září 2025 dožívá devadesáti.

V životě prošel Arvo Pärt třemi velkými proměnami. Týkaly se nejen kompozičního stylu, ale také jeho náboženské identity a kulturního zázemí. Ze skladatele provokujícího sovětskou moc nežádoucí prozápadní orientací při hledání vlastního hudebního jazyka se stal světový klasik současné hudby, jemuž je nejvlastnějším žánrem duchovní tvorba a jehož sloh je normou vymezující jiné přístupy. Z baptisty se ještě v Estonsku vnitřním přerodem a konverzí stal pravoslavný křesťan. A z Estonce a sovětského občana, který s manželkou získal možnost přesídlit do Izraele, se v roce 1980 díky zastávce ve Vídni stal kosmopolitní rakouský státní příslušník usazený s rodinou nakonec o rok později natrvalo v Západním Berlíně. Od roku 2010 však žije i v Estonsku, kde také v Laulasmaa, v borovém lese u moře, nedaleko na západ od Tallinnu, vzniklo Centrum Arvo Pärta s archivem a studovnami a s prostory pro koncerty a vzdělávací programy.

Narodil se v Sovětském svazu, v estonském Paide, kulturním a správním centru kraje Järvamaa ve středu pobaltské země, ve městě se zbytky křižáckého hradu z třináctého století, který v roce 1941 zničila Rudá armáda. 

Po studiích v Tallinu pracoval Pärt jako hudební režisér v rozhlase. Svou uměleckou dráhu začínal jako skladatel experimentující s avantgardními postupy. Čelil proto ideologicky motivované kritice. Byl „buřičem“ ovlivněným západní, v očích sovětské propagandy „formalistickou“ modernou včetně dodekafonie a serialismu. Skladbou Nekrolog vyvolal v roce 1960 skandál. Později začal při dalších experimentech hledat inspirační zdroje i ve starých formách a harmoniích a v citacích. Do jeho děl se dostal kontrast mezi moderními disonancemi a tradiční tonalitou. Skladba Credo, vycházející mimo jiné i z Bachových motivů a otevřeně svým titulem odkazující ke křesťanství, byla v roce 1968 dalším skandálem, který definitivně vedl k zákazu uvádění jeho děl. Pärt se na několik let jako skladatel odmlčel a studoval gotickou a renesanční hudbu a gregoriánský chorál. A ten mu podle jeho slov ukázal kosmická tajemství v umění – spojovat dva či tři tóny.

K vlastní nenapodobitelné hudební řeči využívající techniku vzdalování a opětovného přibližování k tónovému centru, kterou nazval tintinnabuli, zvonečky, a která charakterizuje veškeré jeho zralé dílo, dospěl v sedmdesátých letech, ještě před emigrací. Jedním z jeho uměleckých vyznání jsou následující slova: „Hudba musí existovat i sama o sobě… dvě tři noty… a už v nich musí být veškerá esence, nezávisle na nástrojích.“ 

Právě když začal krystalizovat jeho nový tvůrčí projev a publikum se poprvé setkalo se slovem „tintinnabuli“, vznikla skladba If Bach Had Been a Beekeeper, Kdyby byl Bach včelařem. Zazněla poprvé v roce 1976 na dnes už legendárním koncertě souboru staré hudby Hortus musicus, s nímž měl Pärt v té době intenzivní kontakty. Skladatel užil čtyřtónový motiv b-a-c-h a na vrchol skladby umístil citát z jednoho preludia z Dobře temperovaného klavíru, ovšem typicky modifikovaný… Kompozici věnoval hudební kritičce Ofelii Tuisk, která mu navzdory traumatizující realitě kulturní politiky vyjadřovala podporu, a jako podtitul uvedl: Portrét muzikoložky na pozadí vosího hnízda. Jasné ironické vyjádření toho, co si o režimu myslel. 

Svůj styl vzorově uplatnil ve skladbě Fratres (Bratři), určené původně pro smyčcové kvarteto a dechové kvinteto, ale transformované později do různých dalších instrumentálních aranžmá. Jde o sled variací na několikataktové téma, v nichž se střídá až horečnatá aktivita s posvátným klidem a tichem, tak jako se v člověku – slovy autora – sváří okamžik s věčností. Několik akordů přerušovaných vracejícími se údery, to je jednoduchý model, v němž však nedochází k pouhému formálnímu opakování. Repetitivní charakter Pärtovy hudby, odkazující k americkému minimalismu, by mohl svádět k nepozornosti, ale vnímavý poslech vtáhne a fascinuje a dá intuitivně pocítit logiku proměn jednotlivých sekvencí. Pärt se ke skladbě vracel v letech 1977 až 1992 vícekrát, a tak existuje nakonec šestnáct jejích podob – od sestavy pro housle, smyčcový orchestr a bicí nástroje až po verze pro housle a klavír nebo pro skupinu violoncell. Fratres žijí vlastním životem také jako součást hudby k několika filmům nebo třeba dokonce jako téma využité a zpracované v jazzu. U skladby, premiérované v Tallinu souborem staré hudby Hortus Musicus, lze najít v jedné z pozdějších verzí navíc autorovo věnování – In memoriam Eduard Tubin. Je to pocta zajímavému estonsko-švédskému skladateli, jehož život se uzavřel roku 1982. 

Z konce 70. let je klavírní skladba Für Alina nebo Tabula rasa. Dílem z roku 1977 je ve stejném kontextu Cantus na paměť Benjamina Brittena pro smyčcový orchestr a zvon. Jednotlivé melodické motivy tohoto kánonu ukotveného v tónině a moll začínají i končí v tichu. Výrazná jednoduchost kompozice je ovšem spíše zdánlivá a týká se především celkové koncepce a výsledného pocitu ze zvuku. Skladba je reakcí na úmrtí anglického skladatele na sklonku roku 1976, jehož poetiku a fantazii Arvo Pärt obdivoval. S Brittenovou hudbou se ovšem paradoxně mohl plně seznámit až po opuštění Sovětského svazu. Nicméně i v předchozí izolaci z toho, co z ní znal, cítil, že s jeho odchodem ztratil možnost seznámit se s autorem, který stál jeho vlastním představám nejblíž. Cantus je lamentem, ale zcela světským. Jde o jednu z nejpopulárnějších Pärtových skladeb. I ona našla již mnohonásobné užití ve filmu a v televizních dokumentech. 

Jednou z nejslavnějších, stylově krystalických kompozic je Spiegel im Spiegel, Zrcadlo v zrcadle, skladba z roku 1978 pro klavír a housle. Je vystavěna na principu dvou prvků – stupnicových pohybů v partu houslí a struktur tvořených trojzvuky v partu klavíru. Oba prvky pracují výhradně s tóny patřícími do stupnice F dur a jsou uspořádány kolem centrálního tónu a.

K meditaci zvou Passio Domini Nostri Jesu Christi secundum Joannem – Pärtovy Janovy pašije z počátku osmdesátých let, koncipované jako vznešený nedramaticky statický rituál. Role vypravěče je v nich svěřena čtyřem hlasům, které se rovnocenně podílejí na vyprávění příběhu. Part Ježíše, promlouvajícího z věčnosti, je kontrastní: mimořádně pomalý, s pauzami mezi frázemi. 

V roce 1984 vzniklo na objednávku Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem, instituce proslulé podporou nové hudební tvorby, Pärtovo Te Deum. Mělo o rok později premiéru v podání tamního rozhlasového sboru. Tebe, Bože, chválíme… Jde o slavnostní text katolické latinské liturgie s kořeny ve středověku, připisovaný světci Ambrožovi, dávnému milánskému biskupovi. Pro Arvo Pärta má tento text rozměr věčnosti a velikost „pohledu na horské panorama“. Stejný chvalozpěv užívají i ostatní křesťanské církve, včetně pravoslavné. Pro užití v ortodoxní liturgii však skladba kvůli instrumentaci vhodná není. Napsána je pro tři sbory – ženský, mužský a smíšený, pro smyčce, preparovaný (tedy upravený) klavír a větrnou harfu, jejíž struny skutečně rozeznívá proudící vzduch. Dva tóny, které tato harfa produkuje, bývají předem nahrány a do provedení reprodukovány; odkazují zvukově k byzantské hudbě. Zpěv je naopak ukotven v západoevropské hudební kultuře, v renesanční polyfonii i ve starobylém chorálu. Skladba střídá durové a mollové ukotvení, melodii provázejí dlouho znějící akordy. Hudebním vrcholem jsou slova Nechť se milosrdenství Tvé, Pane, zjeví nad námi. 

Jednou z nejznámějších Pärtových kompozic je i Berliner Messe, Berlínská mše, výrazově úsporná skladba z roku 1990, rezonující, ale zcela po svém, s katolickou tradicí. Vznikla Dny německých katolíků v Berlíně v květnu 1990 – první ročník konaný po pádu Berlínské zdi. Ve verzi pro sóla a varhany měla premiéru při bohoslužbě v katedrále sv. Hedviky, interpretovaná souborem Theatre of Voices vedeným Paulem Hillierem. Druhá podoba pro smíšený sbor a smyčcový orchestr měla premiéru v prosinci 1991 v Erlangen, a to v podání souboru Süddeutsches Vokalensemble a komorního orchestru Schloss Werneck a pod taktovkou Rolfa Becka.

Ve skladbě I am the true wine zhudebnil Arvo Pärt text z patnácté kapitoly Janova evangelia: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.“ Vznikla v roce 1996 k oslavě 900. výročí katedrály města Norwich, centra východoanglického hrabství Norfolk. A právě tam, v podání tamního sboru, také zazněla poprvé. Hospodin je tu vykreslen jako vinař, který pečuje o vysazenou révu. Nést dobré ovoce? Mít spolehlivý zdroj mízy? Patřit k tomu nejlepšímu možnému společenství? Ve vnitřním prožívání a v motivaci pro životní postoje lze toho všeho dosáhnout jen trvalým napojením na Ježíše, Božího syna, a setrváváním v jeho blízkosti… I takto křesťansky konkrétní může být skladatelem tlumočené poselství. Podobně jako v Kanon pokajanen, Kajícném kánonu k našemu Pánu Ježíši Kristu, premiérovaném v roce 1998 k 750. výročí výstavby katedrály v Kolíně nad Rýnem. 

V druhé kapitole Lukášova evangelia čteme: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ První slova v latině znějí „Nunc dimittis“ – a to je text zhudebněný mnohými, i Arvo Pärtem. Jsou to slova zbožného Žida Simeona, kterému Duch svatý slíbil, že nezemře, dokud neuvidí Mesiáše. Když podle Bible Marie a Josef přinesli Ježíše do jeruzalémského chrámu, Simeom vzal dítě do náručí – a protože v něm Spasitele rozpoznal, pronesl právě tento chvalozpěv. Pärt složil drobnou vokální kompozici v roce 2001. Poprvé zazněla na Edinburském festivalu v podání sboru tamního episkopálního chrámu St. Mary’s Cathedral.

Po staletí často zpívanou antifonou a současně také závěrečnou modlitbou růžence je středověký latinský text Salve Regina, Zdrávas Královno. Vyjadřuje úctu k Panně Marii jako Bohorodičce, tedy matce Spasitele, a blahoslavené královně nebes, která se může podle katolické tradice u Ježíše přimlouvat za hříšníky. V Pärtově zhudebnění směřujícím postupně k závěrečným vznosným pasážím, měla skladba v podobě pro sbor a varhany premiéru v katedrále v Essenu v roce 2002, kdy se připomínalo 1150 let opatství a města.

Adamův nářek pro smíšený sbor a smyčcový orchestr z roku 2009 ukazuje další vývoj Pärtovy kompoziční techniky a hudební řeči. Ta se nenápadně vyvíjí. Zvonivý styl tintinnabuli se postupně stal jen jedním z užívaných prvků, jakýmsi základem, z něhož volně vyrůstají další technické a výrazové prvky. Zřetelné je, že novější skladby částečně opouštějí zvukovou askezi ve prospěch o něco bohatších a tradičněji, čím dál víc diatonicky znějících harmonií a jejich vazeb. Jako konstanta však zůstává pokorná, ale zároveň naléhavá ztišenost, celková střídmost prostředků, časová úspornost a jedinečně charakteristický účinek. A tak je Adamově nářku, výrazně melodické skladbě, na první poslech možné rozpoznat silné ukotvení v rétorice barokní hudby. Adamův pád, podle Bible součást Božího vykupitelského záměru, vnímá skladatel jak z pohledu celého lidstva, tak každého člověka. Použil ve své koncepci text ruského pravoslavného mnicha Silvána, v řecké ortodoxní církvi světce, žijícího až do své smrti v roce 1938 ve známé řeholní komunitě na ostrově Athos.

Jinou je skladba Silhouette, pocta Gustavu Eiffelovi, staviteli světoznámé pařížské věže. Pomocí smyčců a bicích nástrojů – strukturou, jemnými barvami hudby i kovovými zvuky – vyjadřuje střízlivou racionalitu a chladnou eleganci i vzdušné křivky a taneční lehkost odvážné stavby a dokonce snad i její různé stavební fáze. Poprvé zazněla v roce 2010 při inauguračním koncertě estonského šéfdirigenta Orchestre de Paris Paava Järviho.

Během posledních dvou desetiletí Pärt upravil nejméně tři desítky svých dřívějších děl a také složil řadu nových skladeb, vesměs drobnějších. V letech 2024 a 2025 tak vznikly Da pacem Domine v podobě pro varhany a smíšený sbor, Silouan’s Song pro smíšený sbor, Vater unser pro smíšený sbor a klavír a Our Garden pro dětský sbor a komorní ansámbl. 

Po léta píše Arvo Pärt mimořádně komunikativní, meditativní, jakoby strohé a zároveň silně emotivní skladby. Bývá označován za spirituálního minimalistu, ani to však nevystihuje úplně přesně, jak je jeho hudba zkomponována a jak působí. Od původních experimentů s kompozičními postupy takzvané Nové hudby se postupně dobral vlastního, zcela jedinečného stylu, jehož základními znaky jsou ve vokální hudbě statičnost a akustický pocit velkého prostoru, asketický a odosobněný neutrální výraz, středověká mysterióznost evokující soustředění a pokoru a výrazně jednoduchá struktura, často vycházející jen z několika tónů či akordů. Někdy se proto pro tento typ hudby používá označení „nová jednoduchost“ nebo „nová spiritualita“. Jeho hudba je jasně rozpoznatelná od vší jiné – září v ní trojzvuky a působí zvláštním způsobem krystalicky čistě, projasněně a mysticky.    

Jeho hudba je jedinečně ukotvena mezi tradicí a modernou, mezi jednoduchostí a komplikovaností, mezi čistou krásou a služebností, mezi zvuky a tichem. Skladatel, který emigroval ze Sovětského svazu v době, kdy ještě bylo Estonsko jeho nedobrovolnou součástí, svědčí díly, která píše, o religiózním rozměru bytí, o přirozenosti ukotvení našich životů v dotyku s věčností. Volí hudební prostředky, které vnímavému člověku otvírají uši a duši směrem ke ztišení a k duchovním hodnotám. Působí tak nejen zhudebňovanými texty, ale i neuspěchanými tempy a převažující libozvučností, v součtu tedy pozitivní energií vtělenou do uměleckého poselství. Pärtova hudba je odzbrojujícím způsobem jednoduchá, je tichá, vlastně i civilní, ani trochu klerikální, ale zároveň je silná. 

Asi žádný jiný žijící skladatel není schopen jednotně a přitom při bližším pohledu diferencovaně a tedy uspokojivě naplnit dvouhodinový koncertní program a vyvolat jeho prostřednictvím takovou atmosféru a takovou odezvu, jakou například měl na Pražském jaru 2025 koncert Estonského filharmonického komorního sboru, souboru, který je vnímaný jako dvorní interpret jeho hudby. Arvo Pärt je skutečný zjev, téměř zjevení, už za života klasik.

Už z roku 1997 je následující výstižná duchovně zabarvená charakteristika z pera Norberta Adamova: „Arvo Pärt je jako dlouho očekávaný mesiáš, jenž přichází na konci století, přichází jako světlo do dodekafonické tmy, ukazuje novou cestu. Pärt jakoby sám sebe odsouvá do pozadí. Stává se prorokem, skrze jehož hudbu promlouvá Bůh.“