„Souhra fungovala báječně, hráči byli na sebe bezvadně napojeni a společné hraní si užívali do té míry, že nás byli schopni i rozesmát.“

„Zaslechla jsem tam i zpěv, nebo ožila ona rčení o tom, že zvuk violoncella je podobný lidskému hlasu?“

„Potlesk si zajisté skladatelé i interpreti zasloužili, nicméně jak krásné by bylo, kdyby člověk odcházel s doznívajícími tóny v duši bez rušivé polyrytmické perkusivní bouře…“

Violoncellista Štěpán Filípek a klavíristka Sára Medková rozezněli 19. října brněnský Besední dům hudbou klasiků dvacátého století i světovými premiérami. Koncert se konal v rámci festivalu Moravský podzim a uvedena na něm byla Sonáta in C pro violoncello a klavír, op. 65 Benjamina Brittena a Sonáta d moll pro violoncello a klavír, op. 40 Dmitrije Šostakoviče. Každou ze sonát předcházela kratší kompozice, Preludium 1 a Preludium 2, kterou si interpreti (a zároveň skladatelé) napsali pro sebe navzájem.

O hudbě Benjamina Brittena a Dmitrije Šostakoviče nějaké ponětí mám, nicméně jejich hudba mi důvěrně známá není. Rozhodla jsem se tuto skutečnost vzít jako výhodu pro psaní této reflexe. Po úvaze jsem dospěla k rozhodnutí, že si skladby dopředu neposlechnu, ač tady ta možnost (a velmi snadno dostupná) je; zůstanu v této věci tabula rasa (pokud jsem skladby slyšela, je tomu již dávno) a budu si je moci užít (a zprostředkovat) bez předchozích větších očekávání, podobně jako dvě světové premiéry, na které jsem se těšila asi i o kousek víc.

Program koncertu i informace zveřejněné dlouho před koncertem na webu festivalu prozrazovaly zajímavé skutečnosti ke vzniku děl dvou velikánů minulého století i čerstvých novinek. Dovolím si shrnout čtenářům portálu KlasikaPlus.cz pár zajímavostí. Skladby Brittena a Šostakoviče mají společného více než jen nástrojové obsazení. Jejich autory jsou skladatelé, kteří se nepřidali k avantgardnímu proudu v duchu dodekafonie a serialismu, ale jejich tvorba má blíže neoklasicismu Stravinského. Ač oba pocházeli z velmi odlišných koutů Evropy a z jiných kulturních i politických poměrů, potkali se během jednoho koncertu v Londýně, kde se oběma hrála jejich hudba. Navzdory jazykové bariéře se mezi nimi vytvořilo hluboké přátelství. Pro jejich sonáty pro klavír a violoncello je také společné, že byly obě napsány na popud výjimečného violoncellisty Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče. Oproti svým starším kolegům Štěpán Filípek serialitu ve své skladbě využil, spolu s folklorními motivy a krátkými citacemi ze sonát tohoto večera. Sára Medková se nechala inspirovat Šostakovičovou sonátou, její skladba je také in D. Tolik k teoretickému úvodu.

Sál Besedního domu na Husově ulici se plnil, až byl na první zvonění, deset minut před začátkem, zhruba z poloviny plný. S dalším zvoněním, pět minut do očekávaného začátku koncertu, přibylo několik dalších řad, až byl při úvodním potlesku sál naplněný téměř zcela. Oba interpreti přivítali své posluchače úsměvem, po kterém nastala neočekávaná situace. Klavíristka Sára Medková odvážně vstoupila na tenký led a promluvila o svém zánětu šlach příliš důsledným cvičením před koncertem. Ačkoliv výpadek její levé ruky během koncertu nenastal, člověka to vedlo k úvahám o aspektu „lidskosti“, který zmínila. Tohle by se na studiové nahrávce nalezené na YouTube nestalo (pokud by to někdo nechtěl „prodat“). Pocit spojení a sdílení jednoho prožitku – navzdory všem nedokonalostem a rušivým vlivům, anebo právě pro ně – by však jinak nenastal.

Koncert zahajovalo Preludium 1 od Štěpána Filípka napsané pro Sáru Medkovou. Tóny melodie pod pedálem začaly rozechvívat vzduch. Tato melodie se ticha nebála, což jí slušelo. Střídaly ji výbušné pasáže a ono ticho přicházelo znenadání, překvapivě. Hravá místa se potkávala s těmi lyrickými, a předznamenávala tak náladu celého koncertu. Po odeznění posledního tónu přijal autor, který na pódiu zaujatě a zadumaně vnímal svou hudbu s námi, spolu s klavíristkou aplaus a posléze se chopil smyčce.

Brittenova sonáta začala v radostném duchu, který nesršel jen z hudby, ale také z tváří interpretů. Souhra fungovala báječně, hráči byli na sebe bezvadně napojeni a společné hraní si užívali do té míry, že nás byli schopni i rozesmát. Místy jako by spolu dva nástroje žertovaly. Druhá část pokračovala ve hravém charakteru, ale v pizzicatech ve violoncellu. Zato třetí věta byla zádumčivější. Nádherná pro mne byla čtvrtá věta s flažolety. V páté větě se smyčec Štěpána Filípka řádně rozskákal. Zaslouženým dlouhotrvajícím potleskem skončila první část koncertu, po které následovala přestávka.

Druhou půli odpoledního koncertu započalo Preludium 2, které napsala Sára Medková pro Štěpána Filípka. I na začátku této poloviny nastala velmi lidská situace, neboť violoncellista počkal, až bude v sále úplný klid, který si nová skladba zaslouží. A pak se na nás začal valit rychlý proud hudby, který byl neposedný, neklidný, snad až bezútěšný. Skladba působila svou hloubkou. Zaslechla jsem tam i zpěv, nebo ožila ona rčení o tom, že zvuk violoncella je podobný lidskému hlasu? Následovala křehká pasáž s flažolety a občasnými tóny v pizzicatu. Zpěv se ozval podruhé a už jsem neměla pochyby o tom, že je to opravdu zpěv violoncellisty, nikoliv violoncella. Oba hlasy byly v působivém unisonu. Skladba, která skončila náhle, skutečně vyzněla jako preludium k další skladbě, s jejímž úvodem se výrazově prolnula.

Poslední skladbou byla sonáta Šostakovičova, která vyplula do něžného začátku, který posléze zmohutněl. Bylo to energické, intenzivní, hluboké a zároveň radostné. Na Štěpánu Filípkovi bylo opravdu vidět, že je to hudba jeho srdce, jak mi prozradil v rozhovoru, který jsme spolu pro portál KlasikaPlus.cz vedli před koncertem. Následovala tajemná, utlumená pasáž, která mě znehybnila a přikovala k židli. Musela jsem počkat, než opadne mocné zaujetí a také tichá část skladby, abych si mohla své dojmy zapsat, neboť psaní tužkou na papír není zcela bezhlučné a nerada bych tuto chvíli rušila… Druhá věta byla majestátní, lehce žertovná, s cirkusovým nádechem. Vtipně (v tom nejlepším slova smyslu) vyznívaly flažoletové sjezdy ve vysoké poloze s rychlým pohybem v partu klavíru. Radostné tóny dozněly. Po této druhé (!) větě čtyřvěté sonáty nastal další moment lidskosti, neboť v té chvíli byl potlesk na spadnutí. A člověk si říkal, proč vlastně ne? Proč nedat průchod veselí a ocenění skladateli i interpretům? Nicméně se tak nestalo, což mělo tu výhodu, že části na sebe navazovaly jen s kratší chvílí (relativního) ticha. Ve třetí zadumanější větě krásně vyzníval kontrapunkt mezi nástroji. Po intimních a tichých pasážích třetí věty přišlo veselí věty čtvrté, které dominovala výrazná melodie. Bylo to báječně radostné finále, stejně jako následující potlesk.

Velkým překvapením se stal přídavek, kterým byla nádherná meditativní skladba Spiegel im Spiegel Arvo Pärta. Po doznění posledních tónů jsem byla rozpolcená, zda chci tleskat, nebo ne. Potlesk si zajisté skladatelé i interpreti zasloužili, nicméně jak krásné by bylo, kdyby člověk odcházel s doznívajícími tóny v duši bez rušivé polyrytmické perkusivní bouře… Holt, jsme lidé a takhle to máme po koncertech zvykem. Krásný koncert skončil a všední starosti se začaly plíživě vtírat, třeba ve formě boje o dobré místo ve frontě na kabáty. Hluboké dojmy však zůstaly v nás.

Foto: Marek Olbrzymek / Moravský podzim