„Zecchiniho interpretace Satieho ‚Je te veux‘ byla oslavou francouzského valčíku se všemi jeho specifiky.“

„Poulencovým Improvizacím klavírista neupřel vtip, nadhled a eleganci.“

„V Debussyho hudbě se francouzský host představil jako mistr barevné zvukovosti.“

Závěrem 31. ročníku plzeňského festivalu Bonjour pořádaného plzeňskou pobočkou Alliance Française vystoupil francouzský klavírista Maxime Zecchini. 6. června připomněl sté výročí úmrtí Erika Satieho a plzeňským posluchačům nabídl program sestavený výlučně ze skladeb francouzských skladatelů, jejichž tvorba výrazně zasáhla do vývoje světové hudby.

Frankofonní část plzeňské veřejnosti se v rámci festivalu Bonjour Plzeň seznamuje s Francií většinou prostřednictvím její vyhlášené gastronomie, degustace vín, ale také kinematografie, besed, literárních pořadů a koncertů populární hudby. Letos poprvé byla ve dnech 16. května až 6. června větší pozornost věnována i hudbě klasické.

Ve čtvrtek 29. května se v Západočeském muzeu uskutečnil koncert improvizací Maurice Clémenta, profesora varhanní hry, klavíru a improvizace na Conservatoire de musique du nord v Lucemburském velkovévodství. Večer byl spojen s projekcí uměleckých fotografií Raymonda Clementa. Jako varhaník se pak Maurice Clement představil v pondělí 2. června v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje. K místům festivalu se letos přidaly i Klatovy, kde 30. května v jezuitském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce společně s klatovskými sbory Sedmikrásky, Šumavan a orchestrem klatovské ZUŠ Josefa Kličky vystoupil dětský sbor Tongues Joviales z francouzského Chaussinu.

Letošní festival byl slavnostně zakončen v pátek 6. června recitálem pařížského rodáka, klavíristy Maxima Zecchiniho na Nové scéně plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla. Někdejší absolvent lyonské Conservatoire national supérieur de musique et de danse a pařížské Conservatoire national supérieur de musique, laureát mnoha soutěží a první francouzský absolvent prestižní akademie Incontri col Maestro v italské Imole představil francouzskou klasickou hudbu s jasným záměrem oslovit co nejširší spektrum publika.

Již úvodními drobnými kompozicemi, dvěma ze tří Gymnopédies Erika Satieho (1866–1925), připomněl dílo tohoto svérázného skladatele, který nejenže ovlivnil francouzské impresionisty, ale směřoval zároveň i k neoklasicismu a konceptuálního umění. Jeho často upravované Gymnopédies jsou považovány za důležitého předchůdce moderní ambientní hudby.

Pro tři krátké monotematické kusy v tříčtvrtečním taktu Satie zvolil názevpodle starořeckého slova „gymnopaedia“, označující taneční hry ve staré Spartě. Jednotlivé části byly publikovány odděleně (první a třetí roku 1888, druhá o sedm let později). Ke kompletnímu vydání došlo v roce 1898. Satie byl jako většina francouzských skladatelů inspirován literaturou. Jeho přítel, skladatel a hudební kritik Alexis Rolland-Manuel Lévy (1891–1966) se domníval, že Satie cyklus vytvořil po přečtení Flaubertova románu Salambo, druzí zde spatřovali vliv poezie španělského básníka žijícího v Pažíži Patrice Contamina de Latoure (1867–1926). Autorovým záměrem jistě nebylo omráčit posluchače náročnou technikou, naopak tyto monotematické miniatury v pomalém tempu (Lente) mají jednoduchou strukturu. Podle skladatelových pokynů douloureux, triste, grave musí klavírista působivě podtrhnout jejich melancholický charakter. Zecchiniho interpretace byla příkladnou ukázkou toho, jak s těmito zdánlivě jednoduchými skladbami zacházet.

Charakterově se výrazně odlišovala klavíristova improvizace na árii Dalily Mon cœur s’ouvre à ta voix z opery Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse (1835–1921). Klavírista si doslova pohrávals podmanivou melodií, která nenechává chladným snad nikoho z posluchačů. Dodejme, že skvost francouzské operní literatury byl zcela paradoxně poprvé uveden roku 1877 v německém překladu ve velkovévodském divadle ve Výmaru.

K hudbě Erika Satieho se Zecchini vrátil valčíkem Je te veux (Chci tě).Skladba má dvě verze, klavírní pochází z roku 1897, druhá, zpívaná na slova francouzského básníka Henryho Pacoryho (1873–?), byla napsána pro zpěvačku a herečku Paulette Darty (1871–1939), vlastním jménem Pauline Joséphine Combes, v jejímž podání poprvé zazněla v roce 1893 v pařížském kabaretu La Scala. Jako pozdější „la Reine des valses lentes“ (královna pomalých valčíků) zřejmě ovlivnila popularitu této skladby natolik, že se dočkala mnoha úprav včetně aranží pro symfonický, dechový a jazzový orchestr. Občas se s ní můžeme setkat i v repertoáru operních pěvců. Zecchiniho interpretaci jsem chápala jako oslavu francouzského valčíku se všemi jeho specifiky.

Třemi z patnácti Improvizací Francise Poulenca (1899–1963)interpretupozornil na bohatou klavírní tvorbu tohoto významného všestranného skladatele, člena Pařížské šestky. Klavírní improvizace Poulenc komponoval příležitostně v letech 1932–1959. Interpret jim neupřel vtip, nadhled a eleganci.

V první polovině koncertu se francouzský host potřetí a naposledy vrátil ke klavírnímu dílu Erika Satieho. Ačkoliv za otce názvu Gnossiennes je považován sám skladatel, termín se objevil ve francouzské literatuře již dávno před ním. Slovník Larousse (1866) jím vysvětluje Théseův tanec coby oslavu vítězství nad Minotaurem. Takto ho prý popsal řecký básník Kallimachos z Kyrény. Podle jiného vysvětlení se slovo odvozuje od slova gnosis, což by konvenovalo skladatelovu členství v sektě gnostiků. Jedná se celkem o šest skladeb, psaných v roce 1890, z nichž část byla poprvé publikována 1893. Gnossienne č. 4 a 6 byly vydány až v roce 1948, tedy dlouho po skladatelově smrti. Jako dílo výrazně ovlivněné okultismem a esoterismem konce 19. století vyžadují poučený interpretační výklad, jehož se nám v Plzni dostalo právě díky Zecchinimu provedení.

První část večera ukončila třetí ze tří Romances sans paroles, op. 17 Gabriela Faurého (1845–1924).Skladatel ji napsal jako osmnáctiletý student zřejmě pod vlivem Mendelssohnových Písní beze slov. Komponované zřejmě v roce 1863 se dočkaly svého vydání až v roce 1880. S touto skladbou zakotvenou ještě hluboko v romantismu kontrastovala klavíristova monumentální quasi varhanní improvizace na jednu z částí skladatelova slavného Requiem d moll, op. 48, komponovaného v letech 1887–1890. Libera me určené sopránovému a barytonovému sólu bylo do celku vloženo později jako jeho šestá část. Finální verze se uskutečnila v pařížském Trocadéru během světové výstavy v roce 1900.

Ve druhé části večera se posluchači mohli potěšit autentickým pojetím známých kompozic Clauda Debussyho (1862–1918). Vůbec poprvé jsem ocenila přívětivou akustiku Nové scény, která dosud vyvolávala spíše rozhořčené hlasy kritiků. Kvalita a umístění nástroje značky Steinway, jenž je v majetku divadla a jako takový bohužel málo využívaný (recenze koncertu Steinway Gala ZDE) vykouzlila pod rukama francouzského klavíristy onu škálu barevných zvuků, které od interpretace impresionistické hudby posluchač podvědomě očekává. Takto zazněly čtyři emblematické kusy – osmá, devátá a desátá část prvního dílu Preludes (1910–1913): La fille aux cheveux de lin (starší generace si Dívku s vlasy jako len jistě vybaví jako znělku televizní Nedělní chvilky poezie), La sérénade interrompue (Přerušená serenáda) a La cathédrale engloutie (Potopená katedrála). Byla to zejména tato skladba, inspirovaná bretaňskou legendou, v níž se francouzský umělec představil jako skutečný mistr barevné zvukovosti, simulující zpěv mnichů, údery zvonů a varhanní hru. Z Debussyho klavírního díla dále zazněla Clair de Lune, třetí část ze Suite bergamasque, L. 75 (1890), inspirovaná básní Paula Verlaina z roku 1869, v níž klavírista dokonale vyjádřil melancholický charakter skladby vycházející z veršů slavného básníka. Suita byla vydaná s úpravami až v roce 1905.

Romanticky laděná Romance Germaine Taillferre (1892–1983) z roku 1913 byla vedle Poulencových improvizací jedinou připomínkou další kapitoly francouzské hudby, a sice tvorby Pařížské šestky.

V programové skladbě nemohl být nezastoupen Maurice Ravel (1875–1937), z jehož díla si klavírista vybral Concerto pour la main gauche (Koncert pro levou ruku) komponovaný v letech 1929–1930 pro klavíristu Paula Wittgensteina. Zde se přiznám, že absence orchestru ve mně předem vyvolala zvědavost. Maxime Gecchini se ale s tímto problémem vyrovnal po svém, a to velmi brilantně. Koncert zahrál ve vlastní úpravě, která dokázala vedle klavírního partu – a to stále s použitím pouze levé ruky – simulovat nezastupitelný orchestr. Ravelova hudba tak neztratila nic ze své závažnosti, jakož i jisté ravelovské rafinovanosti.

V závěru koncertu se Maxime Zecchini opět představil jako vynikající improvizátor (improvizacím se prý věnoval od útlého dětství). Tématem jeho suity se staly písně proslavené Edith Piaf – L´hymne à l´amour na hudbu Marguerite Monnotové, Dumontova Non, je ne regrette rien a La vie en rose. Improvizace přednesené se šarmem, elegancí, vkusnou mírou prostředků, ale s potřebnou dávkou vnitřní naléhavostí vyvolaly u publika bouřlivé ovace. Umělec si připravil v češtině malou zdravici, v níž ohlásil i malé překvapení, totiž krátkou improvizaci na Smetanovu Vltavu, z níž umělce zaujala část inspirovaná Svatojánskými proudy. Host musel přidávat celkem třikrát – v nápaditých improvizacích zazněla melodie Ennia Morriconeho z filmu Tenkrát na západě, v rytmu tanga Svobodova Včelka Mája a Legrandovy melodie z muzikálu Paraplíčka ze Cherbourgu.

Nevím, v čem spočívala malá účast publika. Hlediště Nové scény by se v hudbymilovné Plzni jistě naplnilo, kdyby se pořadatelé postarali o lepší propagaci např. mezi abonenty Plzeňské filharmonie, návštěvníky divadla apod. Mladý francouzský umělec, koncertující v mnoha zemích světa, by si při své první návštěvě České republiky tuto pozornost jistě zasloužil. Seznámení s autentickou interpretací francouzské hudby 19. a 20. století je navíc dobrou příležitostí k porovnání s domácí tradicí, a to zejména pro klavírní pedagogy a jejich svěřence.

foto: Jan Růžička