„Jeho umělecká ‚teze‘ je dotažená, je z ní cítit porozumění a moudrost.“

„V předposlední variaci už bylo naprosto jasné, že nejde o žádného objektivního soutěžního hráče ‚se studeným čumákem‘.“

„Většina skladatelů nepříliš známé hudby by si přála takovou úroveň interpretace.“

Pátek třináctého festivalu Dvořákova Praha žádnou smůlu nepřinesl. Japonský klavírista Mao Fujita v Rudolfinu zahrál ambiciózní program se silným názorem a osobitou prezentací. Podařil se mu navíc efektní kousek, který už se v jeho životě nejspíš nebude opakovat.

Vlastně ani nevím, nakolik mají Češi povědomí o tom, kdo přesně je Mao Fujita. Přestože už pár let buduje slibnou kariéru a nahrává pro přední hudební vydavatelství, alespoň v mém okolí se o něm příliš nemluví. Osobně jsem s ním slyšel akorát pár skvělých streamovaných Mozartů z festivalu ve Verbieru a pak už jen pár drobností. Pořadatelé festivalu Dvořákovy Prahy jej ale určitě znají dobře, protože si právě jeho vybrali pro jediný klavírní recitál v tomto ročníku. Jeho obrovský program sliboval opravdu celovečerní událost a obsahoval i díla vyžadující velikou fyzickou sílu.

Mao Fujita si jistě získal část publika už jenom příchodem do sálu. Není na něm znát žádná faleš ani strach, jeho chůze jako by vyjadřovala čistotu. Po dosednutí ke klavíru nebudoval napětí prostřednictvím ticha, naopak začal hrát ihned po skončení potlesku. Do Mozartových Variací na píseň „Ah, vous dirai-je, maman“, K. 265 vplul nenásilně hladkým tónem, vlastně dost odlišným například od průrazného a zpěvného naťuknutí Ivana Moravce, jehož Mozart mi dvanáct let po jeho posledním rudolfinském recitálu stále zní živě v hlavě.

Na Fujitův zvuk jsem si na samém okraji deváté řady musel chvíli zvykat a dobře nastražit uši, abych vstřebal každou šestnáctinu v pravé ruce. Zanedlouho jsem však začal více vnímat harmonickou složku a jakousi ansámblovou kvalitu jeho hry, díky které mi skladba zněla komplexně i přirozeně. Repetice ozvláštňoval nejen bohatou a někdy až netypickou ornamentikou, ale i dalšími prostředky. Když si v předposlední variaci začal pohrávat s výrazem a textem ještě víc, už bylo naprosto jasné, že nejde o žádného objektivního soutěžního hráče „se studeným čumákem“. Jeho umělecká „teze“ je dotažená, je z ní cítit porozumění a moudrost. (Příští týden portál KlasikaPlus.cz zveřejní rozhovor, ve kterém Fujita prozrazuje, že se Mozartovi v poslední době snaží co nejvíc vyhýbat. Škoda!)

Nepředpokládal bych, že klavírista tak snadno přepne do hudby tak odlišného temperamentu. V Beethovenových 32 variacích c moll, WoO 80 se ukázalo, že umí být i konfliktní – do sforzat v tématu se pouštěl s velikým časovým napětím, s vervou šel naproti i burácivým, neučesaným čtyřhlasým akordům v basu. Dynamické vlny ve stupnicových variacích se staly jednou z nejpůsobivějších ukázek klavírní techniky, které jsem kdy na živém koncertě spatřil. I Sonáta f moll, op. 57 „Appassionata“ byla hodna velikého obdivu, s výrazným muzikantským cítěním a technicky kompletně zvládnutá (zejména brala dech pravá ruka v codě třetí věty). Tady už jsem však některým specifikům rozuměl o chlup méně, například místy s dynamikou subito piano nebo poměrně svižnou druhou větou.

Druhou polovinu umělec zahájil výběrem sedmi částí z 24 preludií Akia Yashira, které jako celek Fujita nedávno natočil pro label Sony Classical. Většina skladatelů nepříliš známé hudby by si přála takovou úroveň interpretace… Myslím, že hudební jazyk tohoto cyklu je natolik srozumitelný, že by do programu mohlo být zařazeno klidně i víc částí. Nejlepší dojem na mě udělalo preludium č. 3 G dur a francouzsky znějící č. 18 f moll. Po preludiích přišla na řadu Skrjabinova Fantazie h moll, op. 28. Fujitova hra byla plynulá a přirozená, první znění lyrického druhého tématu se nijak nezadrhávalo přes ozdobné drobné noty a obzvlášť tato melodie zapůsobila, když se objevila potřetí jako vzpomínka. Syté akordy H dur na konci skladby zněly fantasticky. V této skladbě sice pokládám Lukáše Vondráčka za nepřekonatelného, ale provedení o dvanáct let mladšího Fujity také bylo poutavé. 

Zvláště silným bodem koncertu se pro mě stal Petrarkův sonet 104 od Franze Liszta. Fujita zde mnoho podřídil zájmu sdělnosti – třeba na první straně si moc nelámal hlavu s taktovými čarami, zkrátka promlouval ve chvíli, kdy to zrovna uznal za vhodné z hlediska obsahu. Ze závěrečné sekvence křesal, co se jenom dalo – hrál ji nesmírně pomalu, intimně. Ačkoliv mě sonet zasáhl více než následující Sonáta „Po četbě Danta“, i ta byla zahrána výborně. Klavírista je „doma“ v recitativech, navzdory drobnějšímu vzrůstu do klavíru umí i pořádně zatlačit, aniž by se u toho tělesně unavil.

Jedna z tlustých basových strun však na úplně posledním akordovém souzvuku skladby praskla a konec recitálu doprovodila efektním rámusem. Po vtipném váhání, co lze ještě zahrát na téměř nepoužitelný klavír, přece jenom ještě přidal dvě skladby: Stances à Madame de Pompadour od Déodata de Séveraca a Mendelssohnovu Píseň beze slov fis moll, op. 67 č. 2. Vůbec se nedivím, že po koncertě se publikum shromáždilo okolo koncertního klavíru a fotilo si basovou strunu trčící z klavíru. Jaká je koneckonců pravděpodobnost, že se to stane při posledním akordu celého programu?

Napadlo mě, kolik asi takový recitál Maa Fujity stojí. To je čistě řečnická otázka, samozřejmě nechci doopravdy a drze zjišťovat přesnou výši honoráře. Jde mi spíš o to, že v jeho případě si vlastně netroufnu udělat ani hrubý laický odhad. Na jednu stranu si totiž dovedu představit, že hodnota pětadvacetiletého umělce zatím není nejvyšší a ještě poroste spolu s jeho věkem, PR, kladnou zkušeností posluchačů, a tak dále… Na druhou stranu by mi nešlo přes hlavu, kdyby člověk, který hraje na takovéto úrovni už několikátým rokem, stál festival jenom pár korun. Ať už jsou čísla jakákoliv, v uměleckém ohledu se Dvořákova Praha tentokrát opravdu trefila do černého. Přestože se jí nepodařilo úplně naplnit kapacitu sálu, v budoucnu by na tento koncert mohla navazovat. Vždyť samotný klavírista má na toto vystoupení jedinečnou životní vzpomínku, pražské publikum jej přijalo okamžitě, v repertoáru má Dvořákův Klavírní koncert… Mám podezření, že Mao Fujita se do Prahy ještě vrátí. Pokud se tak stane, budu se na něj těšit.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská