„Obdivuhodná byla zejména intonační čistota obou smyčcových nástrojů, dokonalá souhra všech tří a jejich dynamická vyváženost.“

„Lehké bylo vyzvat je oba ke společnému koncertnímu vystoupení, nelehké však bylo najít pro ně vhodný repertoár.“

„Umělci byli odměněni dlouhým potleskem, přidali tak krátkého Dvořáka.“

Trio Concertante, komorní soubor hrající ve složení Hana Jarošová Kubisová (housle), Teodor Brcko (violoncello) a Slávka Vernerová Pěchočová (klavír), zařadilo na program svého vystoupení v rámci komorního cyklu 31. sezony Prague Philharmonia dvě ruská díla. Ideou večera a hlavním lákadlem však byla 24. února tuba Jana Jaroše, který se představil i sólově.

V barokním refektáři Profesního domu MFF UK zaznělo nejprve romantické, čtyřvěté mendelssohnovské Klavírní trio č. 1 d moll, op. 32, dílo Antona Arenského (I. Allegro moderato, II. Scherzo. Allegro molto, III. Elegia. Adagio, IV. Finale. Allegro non troppo), závěr večera patřil Klavírnímu triu č. 2 e moll, op. 67 Dmitrije Šostakoviče (I. Andante moderato, II. Allegro con brio, III. Largo, IV. Allegretto. Adagio), skladbě reflektující těžkou dobu druhé světové války. Oba jsou to opusy neobyčejně rozsáhlé, svým obsahem hluboce závažné. Byly interpretovány ve výraze dramaticky, s citovou hloubkou, naléhavostí a razancí, současně však i na vysoké technické úrovni. Obdivuhodná byla zejména intonační čistota obou smyčcových nástrojů, dokonalá souhra všech tří a jejich dynamická vyváženost. Smyčcové nástroje za měkkost projevu vděčí barevně hutnému tónu a diferencovanému vibratu, klavír se pak vyznačoval angažovaným partnerstvím. Pianistka vždy velmi dobře a pohotově odhadla, kdy má v síle ustoupit a kdy naopak přidat.

Nevšedním obohacením večera se stalo zapojení „jiného nástroje“. V rámci komorního cyklu letošní sezony Prague Philharmonia, kde byla tématu instrumentů málokdy se nacházejících v sólové roli věnována celá abonentní řada, byla tentokrát jako nápadité zpestření konvenčního schématu ke komornímu koncertu přizvána tuba. Na program se dostala nikoliv náhodou, ale záměrně. Největší orchestrální dechový žesťový nástroj se do společnosti klavírního tria na pódium dostal proto, aby bylo učiněno zadost tématu jinakosti, rovněž ale i proto, aby mohla být ke společnému koncertnímu vystoupení nabídnuta příležitost manželské dvojici hudebníků – houslistce Haně Kubisové Jarošové a jejímu manželovi, tubistovi Janu Jarošovi. Lehké bylo vyzvat je oba ke společnému koncertnímu vystoupení, nelehké však bylo najít pro ně vhodný repertoár. Našla se skladba současného německého skladatele Jörga Dudy, který oba tyto opravdu velmi málo příbuzné nástroje spojil k souhře ve svém dvoudílném Duettu pro housle a tubu op. 5/5 (I. Andante con moto, II. Allegro capriccioso). Z hlediska melodicko-harmonického jde o skladbu tradičního ražení. Zaujme na ní však onen souboj, nebo lépe řečeno dialog dvou značně odlišných světů. Tam, kde tuba svým rozsahem vzhůru končí, tam jsou housle ve spodní poloze, tam, kde housle hrají ve fortissimu, tam je tuba teprve v pianissimu. Podle tohoto klíče tedy duo housle-tuba logiku nemá. Rozumným vysvětlením by však mohlo být to, že se zde vlastně jedná o hudební vyjádření dobře vyváženého, komplementárního manželského dialogu. A že jsme v tomto ohledu blízko pravdě nás mohl utvrdit upřímný manželský polibek na závěr, provázený vskutku zaslouženým potleskem z publika. 

Před Janem Jarošem však v ten okamžik sál ještě jeden nelehký úkol, interpretovat na svůj nástroj dobře známé Preludium C dur z Bachovy Violoncellové suity, BWV 1009. Problém zde není v intonačním rozsahu, ten je podobný, i ty stupnicové běhy dovede dnes rutinovaný dechový hráč s přehledem zvládnout. Obdivuhodné však bylo to, jak mistrně se Jaroš vypořádal s interpretací akordických rozkladů. Violoncellista je úspěšně zvládá rozloženy na čtyři struny jen vhodným, relativně stálým stiskem prstů levé ruky na hmatníku a elegantními výkyvy tahů smyčce. Zato hráč na žesťový, v podstatě orchestrální nástroj, to vše zde musí zvládnout jen se svým jediným, důmyslně zamotaným vzduchovým sloupcem ve změti plechových trubic, propojených strojivem, generovaný kvalitním nátiskem. Lze říci, že se to povedlo. Čistě, zřetelně a s náležitým výrazem.

Vraťme se ale krátce ještě k triovému programu. Dal hluboce meditativním Šostakovičem v závěru večera naléhavé, až apelativní vyznění. Umělci byli odměněni dlouhým potleskem, nabídli proto velice krátký dvořákovský přídavek. Ten byl po interpretační stránce byl skvělý, nicméně někam naprosto jinam, až na poslední chvíli a zcela zbytečně odvedl dobře nasměrovanou pozornost soustředěného publika.

Foto: Milan Mošna / Prague Philharmonia