„Tentokrát Jamník zvolil zcela tradiční podobu: violoncello s klavírem – a repertoár, který důvěrně zná.“

„Jeho síla hodně spočívá právě v jemnosti: vítězily momenty, kdy cello zpívalo nejtišeji.“

„Bylo milé zaslechnout, jak se tu potkávají lidé z různých koutů Libereckého kraje, kteří se znají právě z kulturních akcí.“

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica pořádá atraktivní koncerty v různých končinách Libereckého kraje. Místa premiérová a netradiční střídá s místy opakovaně prověřenými. K těm druhým patří i nevelká galerie zámku Sychrov nedaleko Liberce – romantické prostředí, v němž v pátek 17. října zazněl osvědčený romantický repertoár v podání violoncellisty Tomáše Jamníka a klavíristy Stanislava Gallina.

Jakkoli je to trochu paradoxní, pro tohle zastavení budou asi nejvýstižnější slova J. R. R. Tolkiena: „O věcech, které je dobré mít, a o časech, které je dobré zažít, se dá povědět jedna dvě a nikdo to zvlášť neposlouchá; kdežto věci nepříjemné, ba dokonce příšerné mohou být základem dobrého vyprávění a v každém případě zaberou toho vyprávění spoustu.“ Ano – pokud se nějaký koncert, řečeno lidově, „povede tak akorát“ a publikum odchází přiměřeně spokojeno, je to na jednu či na dvě věty.

Leda by recenzent vyvolal skandál tím, že upřímně prozradí, jak je konzervativní: v soudobé záplavě všelikých novot, experimentů, bizarních kombinací či vyložených sázek do loterie mu totiž srdce vyloženě zaplesá, když v programu spatří osvědčeného interpreta, dobře známé a léty prověřené skladatele, a navíc prostředí, které je pěkné a kde se „normálně sedí“ a „normálně poslouchá“. Doufá ovšem, že není sám, komu se něco tak zastaralého ještě líbí.

Přesně to se událo v prostorách zámecké galerie na Sychrově. Šlo se tam po koberci a sedělo se mezi obrazy a zdobnými látkovými závěsy, v romantické atmosféře, ale jinak jde o docela obvyklý obdélníkový sáleček s běžným pódiem. Zazněl v něm, řekli bychom, „standardní romantický program“: Robert Schumann, Antonín Dvořák, Petr Iljič Čajkovskij, Felix Mendelssohn-Bartholdy. Hrál violoncellista Tomáš Jamník a na klavír ho doprovázel Stanislav Gallin, s nímž se už nějakou dobu zná. Tedy vlastně vůbec nic nového, že?

V letošním ročníku mezinárodního festivalu Lípa Musica má Tomáš Jamník roli uměleckého garanta. To znamená, že se od něj očekávají dramaturgické nápady při přípravě a několikero aktivních vystoupení; nepsanou povinností je také vícedenní práce s dětmi v ZUŠ (to Jamníka ještě čeká). Jeho předchozí festivalové koncerty byly v široké škále, od sóla s velkým orchestrem přes komořinu v netradiční sestavě až po hraní s robotickým bubeníkem. Tentokrát ovšem zvolil zcela tradiční podobu: violoncello s klavírem – a repertoár, který důvěrně zná. Použil při něm sice notový pult, ale divili bychom se, kdyby ho opravdu potřeboval.

Schumannovy Tři fantazijní kusy, op. 73 hned v úvodu v podstatě naplnily to, co bychom očekávali od tradičního koncertu. Jakkoli to vyzní úsměvně, můžeme jednoduše říci, že když Schumann předepisuje jemně a výrazně, Jamník hraje jemně a výrazně. Když je nadepsáno živě a lehce, hraje také tak (navíc s vtipem). A stejně, přeje-li si skladatel rychle a se zápalem (ohnivě). Zajímavé bylo uvědomit si, že interpretova síla hodně spočívá právě v jemnosti: u některých violoncellistů (ostatně u Jamníka jindy asi taky) nejvíc poutá virtuozita, energičnost, někdy i jistá drsnost – i ta má své místo –, ale tady vítězily momenty, kdy cello zpívalo nejtišeji. To ovšem přivozuje nesnadnou situaci klavíristovi: nástroje, které by podaly nejtišší pianissimo tak, že by nevynechaly tón, v naší zemi rozhodně netvoří většinu, a nechce-li interpret riskovat, k hranici slyšitelnosti se nemůže blížit. V těch nejpoutavějších momentech, kdy posluchač trochu tají dech, pak má cello prostě náskok.

Stanislav Gallin je zkušený doprovazeč. Jeho přístup je spíše střízlivý, takže ve chvílích, kdy violoncellista hraje nejvroucněji, může mít posluchač pocit, že klavír je trochu chladný. Je ovšem soustředěný a precizní – a zejména v Mendelssohnovi působila jeho uměřenost velmi vkusně.

Tomáš Jamník koncert provázel slovem. Těžko říct, jestli to je prvek netradiční, nebo tradiční; v dnešních dobách už spíš to druhé. Každopádně si získává publikum tím, že mluví zlehka a nebojí se ani jistého pábení. Byli jsme uvedeni do situace, jako kdyby bylo překvapivé (ba objevné), že se Schumann a Dvořák ocitají spolu na jednom koncertě. (Zdaliž by se mezi dnešními posluchači, zvyklými už málem na cokoli, nad něčím takovým někdo pozastavil?) Ohlášením čtyř Dvořákových kompozic jako bloku vznikla zvláštní situace, kdy se pozorné publikum (jeho vnímavosti všechna čest!) mezi nimi neodvážilo tleskat. Slovanský tanec č. 8, Rondo g moll, Klid lesa a Polonéza A dur ovšem tvořily sestavu dostatečně pestrou i atraktivní. A připomeňme, že Dvořák na Sychrov patří: jak organizátoři píší v doprovodných materiálech a sólista nezapomněl zmínit, skladatel tu byl vícekrát, rád sem jezdíval za odpočinkem, inspirací i přáteli. Jinak jsme s pobavením vyslechli, že „v Čajkovském uslyšíme Dvořáka“ (znělo Čajkovského Nokturno č. 4, op. 19), v Schumannově Adagiu a Allegru, op. 70 „možná uslyšíme lesní roh“ a Mendelssohnova Píseň beze slov, op. 109 „bude melodie na dobrou noc“.

Na konci spokojené publikum získalo přídavek: Romanci Bohuslava Martinů, podle Tomáše Jamníka „objevenou před dvěma roky, takže jste ji ještě určitě neslyšeli“. Pokud by někdo čekal, že se Martinů od předchozích autorů bude stylem nějak zásadně lišit či bude mít úplně jinou hudební řeč, nedočkal by se. Za otázku možná stojí, jestli v někom převaha Schumanna a přece jen úzké stylové rozpětí nemohlo vyvolat pocit jisté omrzelosti. Dneska jsme totiž hodně zatížení na pestrost, a navíc s Jamníkem je příjemné poslouchat i Bachovy svity, případně i výboje 21. století. Ovšem tak dlouhý, aby hrozil stylovou nudou, tenhle koncert nebyl.

K celkové atmosféře ještě dodejme, že publikum obsadilo sál ve větším časovém předstihu, než bývá zvykem v centru měst. Je to samozřejmě dáno tím, že Sychrov je dopravně lehce z ruky a je přirozené vydat se tam raději s rezervou, a krom toho českolipské a novoborské účastníky přiváží festivalový autobus, který nejezdí na poslední chvíli. Duchu koncertu onen předstih rozhodně prospívá. Navíc bylo milé zaslechnout, jak se tu potkávají lidé z různých koutů Libereckého kraje, kteří se znají právě z kulturních akcí: pozdraví se, poptají se na zdraví či na dovolenou, vymění si dvě tři věty ke koncertům předchozím. Jinak jsou při příchodu a zejména při odchodu o stupeň tišší, než zažíváme běžně. Organizátoři, jak je jejich zvykem, neponechávají nic náhodě, od střízlivě pojatých, vstřícně psaných programů až po vzorné číslování řad. Ale to, že grafika festivalových bannerů, kterou navrhla malířka Martina Chloupa, barevně dokonale ladila se zámeckou tapetou, snad náhoda byla. 

Vše proběhlo v jakémsi pěkném poklidu. Módní superlativy typu „famózní“, „strhující“, „úchvatný“ či „dechberoucí“ nepoužijeme. Zato můžeme toto ohlédnutí uzavřít větou, která by mohla nahradit všechen předchozí text: Byl to dobrý koncert – zkrátka takový, jaký má být.

Foto: Lukáš Marhoul / Lípa Musica