„Beethovenovská inspirace a krédo jsou už z názvu Filasovy kompozice jasně patrné.“

„Nehledě na to pak podstatnou měrou překvapila dramaturgická změna programu, letákem sice ohlášená, avšak bez sebemenšího vysvětlení.“

„Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška, původně plánovaná před přestávkou, se stala reálným vrcholem večera.“

Příznivce koncertů vážné hudby vítá kostel sv. Šimona a Judy na Starém Městě skvělou akustikou, přející zvláště středně velkým komorním souborům. Znovu jsme se o tom přesvědčili 28. května na koncertě Pražského komorního orchestru, jenž je zároveň prvním z koncertů tohoto tělesa věnovaných oslavám letošního Roku české hudby.

Volba vstupní skladby padla na skladbu komorně symfonického obsazení slovenského skladatele Juraje Filase (1955–2021) s názvem Egmont – Nesmrtelný. Košický rodák, vystudovaný a vlastně většinu svého života působící v Praze, měl s Pražským komorním orchestrem (PKO) úzký tvůrčí vztah. Spoluprací autora s orchestrem vzešlo několik Filasových skladeb, například Komorní symfonii č. 2 (1986) nebo Hommage à Dvořák (1991), a také jeho právě uvedená, která má být jeho skladbou poslední. Sedmnáctiminutový – dalo by se říci – „symfonický obraz“, napsaný přímo na objednávku PKO k 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, měl zaznít na zahajovacím koncertu orchestru v říjnu 2020. Avšak koronavirová epidemie všechno zhatila, autor se realizace bohužel nedožil. Skladba byla uvedena ve světové premiéře až nyní.

Beethovenovská inspirace a krédo jsou už z názvu Filasovy kompozice jasně patrné. Také obsazení provozovacího aparátu odpovídá obsazení Beethovenových symfonií. Myslím, že nebudeme daleko od pravdy, když autorův obdiv a jeho úctu k Beethovenovi tu pochopíme v úzkém propojení se zamyšlením nad sebou samým. Nejlépe svou vizi charakterizoval sám skladatel: „Jsem hudební skladatel píšící vážnou hudbu navazující na velkou evropskou hudební tradici. Mými hudebními prioritami je melodičnost, harmonie, jasná výstavba formy a sdělnost v duchu mistrů od osmnáctého do první poloviny dvacátého století. Svou tvorbou navazuji na jejich odkaz.“ 

Kompozice Egmont – Nesmrtelný se odvíjí v duchu této citace. Už prvotním dojmem je dílem dramatického charakteru, budovaného hlavně zpočátku střídáním relativně krátkých dílčích ploch, odvíjejících se od velebného symfonismu pléna, často podbarveného truchlivými dechy a melodicky sestupnou „smrští“ smyčců nabývajících místy až divokého dramatického spádu. Avšak i lyrická epizoda uprostřed s kantilénou flétny a klarinetu není prosta znepokojivé nálady, a to přes náznak prosvětlujícího řešení evoluce celkového hudebního proudu. Leč reminiscence úvodu ústí v návrat výchozího dění, prokrvený navíc zpěvem houslí a hlaholem trubky, aby v intenzivní dynamice nastala kulminace hned několika dílčími vrcholy s neodmyslitelným přispěním tympánů. Podobenství Filasova díla zapůsobilo mocným dojmem. Nikoliv počtem vstupů, ale i jako stimulující náboj tu je důležitá úloha sólových houslí, kterou koncertní mistryně Ludmila Pavlová, s neutuchající vervou hrající a smyčcem dirigující vestoje, splnila beze zbytku. Vkrádá se otázka, proč, nehledě na covid, se na uvedení Filasovy do jisté míry autobiografické výpovědi muselo čekat tak dlouho… 

Vedle toho pak podstatnou měrou překvapila dramaturgická změna programu, letákem sice ohlášená, avšak bez sebemenšího vysvětlení. Koncert měl totiž svou druhou polovinou – právě s důrazem položeným na souvislost s Rokem české hudby – vrcholit Koncertem pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka se sólistou Jiřím Vodičkou. Namísto toho byly zařazeny dvě stylově i dobou vzniku spřízněné skladby norského národního klasika Edvarda Hagerupa Griega (1843–1907). 

Ještě před přestávkou zazněla známá Griegova suita pro smyčce Z časů Holbergových, op. 40, jedna z nejznámějších skladeb 19. století vůbec. Její podtitul zní Suita ve starém stylu, ovšem cyklický pětivětý útvar autor pojal prismatem značně idealizované představy hudby starších období. Byla napsána roku 1884 k oslavě dvoustého výročí narození norského osvícenského dramatika Ludviga Holberga (1684–1754), stejně jako Grieg bergenského rodáka, ostatně dobře známého i u nás, třeba díky jeho divadelní hře Jeppe z Vršku. Holbergovská suita projevila hned v počátečním Preludiu výrazově svěží odpich, následující pomalá Sarabanda zase pastelově zastřený nádech, Gavota dynamickými kontrasty zvýraznila charakteristickou členitost, aby vzepjatost Air za součinnosti dělených nástrojových skupin připravila půdu vnitřně pestrému zvukovému obrazu temperamentního Finale, přičemž technicky bezproblémové zvládnutí otevřelo dveře žádoucí spontaneitě.

Vše se příkladně obešlo bez nadbytečného afektu, i když v Griegových Dvou elegických melodiích, op. 34, následujících poté bezprostředně po přestávce, přece jen celková výrazová naléhavost, daná patrnější dávkou zpěvnosti, dynamickým rozpětím, témbrovostí i rozjímavým ponorem nabyla na intenzitě. Grieg oba dílčí celky – Zraněné srdce a Poslední jaro – roku 1880 vybral a pro smyčce upravil z předchozího opusového čísla, Dvanácti melodií, op. 33 pro zpěv a klavír. Náladová jímavost obou Griegových děl patřičně zapůsobila a publikum, byť v poměrně prořídlých řadách auditoria, to rádo a zřetelně dalo najevo. 

Jak už bylo řečeno, citelný zásah do programové dramaturgie podstatně zamíchal pořadím skladeb, takže Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška (1791–1825), původně plánovaná před přestávkou, se tak stala reálným vrcholem večera. Skladatel, klavírista a varhaník Voříšek, pocházející z východočeského Vamberka, se díky své invenci i osobně zainteresovanému hudebnímu studiu vedle prozaické profese právníka dokázal vypracovat v uznávanou uměleckou autoritu na přelomu hudebního klasicismu a romantismu, a to už ve své době. Jeho krátký život – narodil se v úmrtní rok Mozartův a zemřel dva roky před Beethovenem – stačilo pokrýt čtyřiadvacet opusů. S oblibou se připomíná, že jeho poslední dílo Mše B dur, Houslová sonáta a zejména jediná Symfonie dostatečně dokumentují velikost jeho tvůrčího zjevu. Poněkud se přitom zapomíná na význam jeho tvorby klavírní.

Aktuální provedení Voříškovy Symfonie D dur znovu připomenulo autorovu oblibu Mozarta, názvuky upomínající na pozdní Mozartovu tvorbu skutečně nelze přeslechnout. Mnohem patrnější je tu ale atmosféra Beethovenových raných symfonií i evidentní schubertovský melodický vzlet. Jak Filasovo, tak Voříškovo symfonické dílo sice paradoxně, ale beethovenským spřízněním nanejvýše vhodně dokázaly celý koncert příslovečně ohraničit. Pro PKO charakteristický a transparentní výrazový esprit, podložený široce rozkročenou prací s dynamikou, perfektní intonací, leskem dechů a jemností smyčců, předznamenal vyznění celé symfonie hned v první větě. Jako interpretačně vyspělý, co do subtilnosti propracovaný tvar působila volná druhá věta, zatímco strhující allegrové Scherzo zářilo bouřlivou, přímo karnevalovou nadsázkou. Obligátní patos Finale navíc zaujal kumulací kontrastů, dramatičností a při tom všem i hravostí. Velký podíl na tom měl permanentní elán a maximální soustředění Ludmily Pavlové. Koncert PKO podáním dokonale zažitých a také závažných hudebních děl i přes okolnostmi vynucenou programovou změnu se bezpochyby stal důstojným příspěvkem k Roku české hudby.

Foto: Facebook orchestru