Hudební dny K. B. Jiráka, za kterými organizačně i umělecky stojí klavírista Pavel Voráček, se konají v Atriu Žižkov mezi 18. říjnem a 6. listopadem. Čtveřice koncertů nabídne přední české pěvce či etablující se smyčcové kvarteto.

Festival bude zahájen provedením Jirákova rozsáhlého písňového cyklu Rok op. 42. Čistota Seifertových básní je v tomto díle podpořena plasticky nakomponovaným silně expresivním klavírním doprovodem. Jirákovy písně budou pro dokreslení jeho významu dány do kontextu Janáčkova hudebního dramatu Zápisníku zmizelého. Zefkou bude sólistka Národního divadla v Praze Michaela Zajmi a Janíčkem tenor světového renomé Aleš Briscein. Vystoupí také přední česká sopranistka, vůdčí tvář písňového spolku Lieder Society Tamara Morozová. Celým večerem 18. října od klavíru provede Pavel Voráček.

Sólový klavírní recitál Pavla Voráčka bude průřezem české klavírní hudby s důrazem na Jirákovy hudební inspirace, současníky a hudbu jeho žáků z dob jeho pedagogického působení na Pražské konzervatoři. 24. října zazní výběr klavírních děl od Jiřího Antonína Bendy, Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Karla Boleslava Jiráka, Iši Krejčího a Bohuslava Martinů.

V podání české flétnistky Anny Rheingans a zmíněného klavíristy diváci 30. října uslyší tři meziválečné sonáty pro flétnu a klavír. Všechny tři autory pojí téma nucené emigrace před totalitními režimy. Schulhoffova životní a kompoziční linka byla ukončena nacistickou zlovůlí, před kterou již nestihl prchnout, tak jako se podařilo uniknout Bohuslavu Martinů do Francie a později až do USA. Karel Boleslav Jirák, který ve dobách počátku okupace Schulhoffovi pomáhal a zaměstnal ho v Českém rozhlase, byl donucen emigrovat do USA s nástupem komunistické moci na začátku 50. let 20. století. Osudy těchto tří mužů jsou tak spojeny nejen po stránce tvůrčí. Každá ze sonát představuje zcela osobitý kompoziční svět a ukazuje šíři hudebního záběru českých umělců meziválečného období.

V podání nadějných a mnohokrát oceněných mladých interpretů, klavíristy Matouše Zukala a souboru Ševčík Quartet, zazní na závěr koncertního cyklu 6. listopadu dva mohutné opusy pro klavír a smyčcové kvarteto. Dvořákův Klavírní kvintet A dur, op. 81 patří mezi stálice světového repertoáru, Jirákův Klavírní kvintet, op. 50 patří mezi jeho zralá díla vzniklá po konci druhé světové války.

…………….

Karel Boleslav či Bohuslav Jirák, občas známý zkráceně jen jako Karel Jirák (1891 – 1972) byl přední český skladatel, pedagog a dirigent 20. století, jedna z nejvýraznějších osobností české moderní hudby. Hudební výchova Karla Bohuslava Jiráka nebyla nijak důkladná, jen krátce studoval u Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstera. I přesto je v jeho prvních dílech patrný ojedinělý hudební cit. Po celý svůj dlouhý život obdivoval kromě svých učitelů Otakara Ostrčila, Gustava Mahlera a v instrumentaci také Richarda Strausse. Dirigování ho fascinovalo už od jeho raného dětství.

Nějaký čas pracoval jako elév u Městské opery v Hamburku a i v této době neúnavně komponoval. Mezi jeho významnější díla z této doby patří První smyčcový kvartet, jejž s úspěchem uvádělo České kvarteto, První symfonie, Třináct prostých písní, Smyčcový sextet s altovým sólem a mnoho dalších. Krátce působil u operních scén v Brně a Ostravě, na počátku dvacátých let se stal učitelem hudby na pražské konzervatoři a později začal s pedagogickou dráhou. V jeho raném, ale i v začátečním vrcholném díle jde poznat, že Jirák dlouho nepřekračoval pozdně romantické východisko. Až u pozdějších děl, jako je klavírní cyklus Na rozhraní z roku 1923, se snaží vyřešit problém stylové orientace své tvorby. Zůstal lyrikem, jeho hudební řeč vycházela z principů polytonality, složité rytmiky a moderní polyfonie.

Za deset let svého působení vyučil z mladých, téměř nezkušených skladatelů jako byli Miloslav Kabeláč, Jaroslav Ježek, Iša Krejčí, Klement Slavický aj. skvělé skladatele. Postupně si začal získávat úctu v Čechách a později i v zahraničí. V roce 1930 se stal vyhlášeným ředitelem hudebního programu Československého rozhlasu a během patnácti let svého působení mu určil závažné poslání zvyšovat hudební vzdělanost. Kromě toho byl žádaným dirigentem, který byl postupně zván k vystoupením v evropských metropolích.

Posléze přijal pozvání do Chicaga na letní hudební kursy na univerzitě a díky úspěchu a spokojenosti si svůj pobyt prodloužil. Nešťastným rokem se stal rok 1948, kdy se na něj po únorovém puči začal dívat komunistický režim jako na nepřítele, což ještě oslabilo jeho už tak špatné postavení. Komunisté ho ihned zbavili členství Syndikátu československých skladatelů, jeho hudba nesměla být prodávána ani hrána, odsoudili ho dokonce jako emigranta (i přesto, že byla jeho cesta do USA legální) a byl zbaven svého nevelkého majetku. Zachránila ho Rooseveltova univerzita, která mu ihned poskytla profesorské místo. Jakožto skvělý skladatel a pedagog, odborník na analýzu hudby všech stylů i zkušený dirigent učil během svého pobytu v USA několik desítek skvělých osobností různých národností.

Zatímco v USA byl velkým oblíbencem, v tehdejším Československu byl až do roku 1968, kdy nastala změna politického klimatu vládou nenáviděn a zapírán. Zmíněného roku se znovu stal čestným členem Svazu československých skladatelů a jeho příjezd do Prahy po celých jednadvaceti letech vynuceného života mimo vlast byl triumfem a příslibem, že jeho hudba v domácím prostředí opět zaujme vážené místo.

Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu, Vojtěch Havlík, archiv kvarteta