„Biblická slova o víře, naději, lásce, pomíjivosti života a smrti jsou Brahmsovým vlastním vyznáním, po smrti Clary Schumannové značně posmutnělým.“

„Bednářovo téma bylo v kontextu oficiální literatury té doby předem odsouzeno k cestě do šuplíku. V případě Hanušova zhudebnění takových veršů platilo totéž…“

„Oba interpreti, Švingr a Klauda, se staví za Hanušovo jednoznačně zdařilé, silné a z průměru vyčnívající závažné dílo s veškerou možnou vahou svého umění.“

Třetím z letošních programů zavítal festival Lípa Musica na jižní okraj Českolipska. Novým koncertním místem se v historických Sudetech stala kdysi německy hovořící obec Dürchel, dnes Drchlava, vesnice s polozničeným barokním katolickým kostelem. V inspirativně syrovém prostoru bez výplní oken zněla o první zářijové neděli závažná komorní vokální tvorba. Genius loci, poutavá interpretace a ani trochu banální dramaturgie se propojily do podvečerní hodinky s hudbou s parametry nenápadné výjimečnosti.

Protagonisty festivalového koncertu v Drchlavě se 7. září stali basista Pavel Švingr a klavírista Zdeněk Klauda a v jejich podání dva ušlechtile a závažně komponující skladatelé – Johannes Brahms a Jan Hanuš. Čtyři vážné zpěvy prvního z autorů a šestici písní s názvem Dřevěný Kristus druhého z nich předělila jedna část z Bachova Dobře temperovaného klavíru.   

Brahmsův cyklus, jedno z jeho posledních děl, je směle možné chápat jako duchovní hudbu. Podobně jako už v případě Německého rekviem, ani tady nepřekvapuje, že ve svobodě svého severoněmeckého protestantského původu použil vlastní výběr biblických textů, a to v Lutherově německém překladu. Slova o víře, naději, lásce, pomíjivosti života a smrti jsou jeho vlastním vyznáním, po smrti Clary Schumannové značně posmutnělým.  

Cyklus Jana Hanuše, umělce ani v době komunismu nezakrývajícího svou víru a osobní důležitost ukotvení života v katolické zbožnosti, také není liturgickým dílem, ale duchovní hudbou rozhodně ano. V padesátých letech, tehdy čtyřicátník, zhudebnil Hanuš verše podobně naladěného básníka Kamila Bednáře, autora poezie řazené k českému existencialismu s příměsí křesťanského humanismu. V roce 1957 šlo v případě Básní na kříž nalezený v horách o bibliofilii s ilustracemi Marie Vindišové. V podstatě o samizdat. Téma dojmů a vzpomínek, které probouzí za války poškozený a nově objevený horský kříž, bylo v kontextu oficiální literatury té doby předem odsouzeno k cestě do šuplíku. V případě zhudebnění takových veršů platilo totéž… Skladba poprvé zazněla až v roce 1990. 

Bezmála půlhodinové dílo je v textové předloze přemítavým a nabádavým apokryfem s přiměřeným patosem duchovních obrazů a apelů. V ponoru do struktury, průběhu, intonací, dynamických proměn a metra a rytmu se písně jedna za druhou jeví jako docela košatá a sršatá, naléhavá moderní hudba s množstvím slov i not, intonačně komplikovaná, z nadhledu však nakonec jako hudba přece jen docela přehledná, v závěru se navíc dobírající silně působící vroucnosti. Poselství je jasně křesťanské: „Kdo miluje, žije…“

Pavel Švingr, sólista Národního divadla, vládne výrazně znělým a pevným hlasem s pěkně vyrovnaným rozsahem, který poetice Hanušovy a Bednářovy skladby opravdu sluší. V případě Brahmsových písní by se možná ideálu ještě víc blížil o něco měkčí projev, ale i tak byl jeho přístup čistý, poctivě odpovědný, v dikci srozumitelný. Pokud se bude vedle opery profilovat víc a víc i jako interpret písní, je na co se těšit.   

Pozorné a opravdu partnerské umění Zdeňka Klaudy v oboru klavírní spolupráce je pověstné a prověřené – a bylo i nyní, jakkoli pocitově nešlo o obvyklý koncertní prostor. Provedení bylo zažité a sebejisté. Nesmlouvavá naléhavost sdělovaného obsahu pro dosažení nehrané přesvědčivosti ostatně něco takového potřebuje. Oba interpreti se staví za Hanušovo jednoznačně zdařilé, silné a z průměru vyčnívající závažné dílo, za jeho neotřelou osobní výpověď, s veškerou možnou vahou svého umění. Neuvedli je poprvé, přesto může být a je dosud objevem. Pokud se jim podaří dostat právě toto dílo do běžnějšího a tedy i opakovaného repertoáru, bude to sice dílčí, ale přesto podstatný krok k tomu, aby se odkaz tohoto tvůrce, jako u většiny soudobých skladatelů nepříliš dávné současnosti nyní už pozapomenutý, přiblížil k centru pozornosti.

Lípa Musica v případě koncertu nazvaného Dřevěný Kristus trefila hudebně do černého. A zviditelněním drchlavského kostela přispěla ke svému předsevzetí upozorňovat v severočeském regionu mimo jiné i na jeho výrazně německou, přirozenou minulost, poválečným odsunem jednou provždy zničenou. Kostel bez oken, inventáře a asi i bez budoucnosti je v obci se čtyřiceti obyvateli právě toho, i osmdesát let po válce, ještě stále mementem.

Foto: Lukáš Marhoul, Jakub Mencl, Petr Veber