„Po devatenácti letech končí inscenace opery Její pastorkyňa Leoše Janáčka v Národním divadle.“

„Svou postavu nepodává jednoznačně jako fúrii, která ovládá vesnický mikrosvět a před níž mají všichni respekt a především se jí bojí. Nikoli. Z projevu Karity Mattily vyzařuje širší rozměr.“

„Představení pod cizelérskou a zároveň emotivní taktovkou hudebního ředitele Opery Národního divadla Roberta Jindry se vydařilo skvěle.“

Posledními dvěma představeními končí po devatenácti letech na jevišti pražského Národního divadla inscenace opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa, pod níž byli podepsáni režisér Jiří Nekvasil a autor scény a kostýmů Daniel Dvořák. A pro oba večery (11. září a derniéra 16. září) pozvala dramaturgie významného hosta, finskou sopranistku Karitu Mattilu. 

Pokud jde o Janáčkovu operu, Národní divadlo v Praze se před tváří historie nemůže vůbec ničím chlubit. Trvalo neuveřitelně dlouho, než se Její pastorkyňa dostala na pražské jeviště a než tak Janáček dosáhl mezinárodního uznání. Libreto podle dramatu Gabriely Preissové si vytvořil sám a práci na své třetí opeře věnoval téměř devět let. První jednání dokončil v roce 1897, druhé a třetí vznikalo až o několik let později.

Práce na opeře gradovala za tíživých osobních okolností, ve chvílích, kdy v jedenadvaceti letech umírala Janáčkova milovaná dcera Olga. Premiéru Její pastorkyně chtěl skladatel svěřit pražskému Národnímu divadlu. Dočkal se však v dopise od tehdejšího ředitele strohého odmítnutí. To byla pro téměř padesátiletého skladatele další těžká rána. Upadl do hluboké deprese a pocitu vlastní umělecké neschopnosti. Premiéra se nakonec uskutečnila v Brně v roce 1904, setkala se s velmi příznivým ohlasem, ale nic nepomáhalo. Trvalo celých dalších dvanáct let, než šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic vzal dílo na milost. Předcházely tomu Janáčkovy nové prosby a žádosti, protože věděl, že jen provedení na špičkové úrovni pomůže dílu pomoci. Dílo se totiž vymykalo všemu dosud známému a léta nebylo chápáno ani četnými odbornými hudebními kruhy.

Rázovité prostředí rodného Lašska Janáčka vedlo k národopisnému studiu. Upravoval lidové písně i hudbu a svůj zájem obrátil potom k lidové mluvě, kterou označoval za jakási okénka do duše lidí. Její nápěvky považoval za odraz povahy a bezprostředního rozpoložení jednotlivce. A ze všech těchto základů vyrůstal jeho skladatelský sloh. Právě novátorský umělecký program se důsledně projevil v Její pastorkyni. Premiéra koncem května 1916 pod Kovařovicovou taktovkou, který si vymínil souhlas pro četné retuše a změny v instrumentaci, konečně přinesla autorovi kýžený mimořádný úspěch a otevřela mu cestu do světa. Ještě za svého života zažil registroval skladatel uvedení své opery nejprve ve Vídni a pak v Záhřebu, Berlíně, New Yorku a dalších městech. Dnes náleží Jenůfa, jak je zvána v zahraničí, mezi nejhranější opery 20. století.

Finská sopranistka Karita Mattila, která je poprvé hostem Národního divadla, studovala v rodné zemi na Sibeliově akademii v Helsinkách a stala se první vítězkou soutěže Singer of the World v Cardiffu. Své debuty na velkých scénách zahájila Mozartem v Londýně jako Fiordiligi v Così fan tutte v roce 1985 a o pět let později v newyorské Metropolitní opeře roli Donny Anny v Donu Giovannim. Další debuty absolvovala ve Vídni, Madridu či Lyonu. K Janáčkovi se dostala později a postupně a dnes platí za vysoce ceněnou janáčkovskou pěvkyni čtyř rolí v operách Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a Věc Makropulos. Přitom Jenůfu později zaměnila za Kostelničku, kterou studovala a poprvé veřejně uvedla za spolupráce s dnes již zemřelým dirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Kostelnička v podání Karity Mattily přinesla po vokální i představitelské stránce skvělé zážitky. Svou postavu nepodává jednoznačně jako fúrii, která ovládá vesnický mikrosvět a před níž mají nejen všichni respekt, ale především se jí bojí. Nikoli. Z projevu Mattily vyzařuje širší lidský rozměr, její Kostelnička je pro vesnici morální autoritou, ale pod tíhou událostí, které sama vyvolala, v ní poznáváme nešťastnou ženu, která by ráda zastavila osudový kruh, ale obavy ze ztráty pověsti a neposkvrněného kreditu ji dovedou až k vraždě novorozeněte. Přitom si však pozdě uvědomuje svou vinu a nenahraditelnou ránu, jakou způsobila milované Jenůfě. Pěvecký projev Karity Mattily, se sopránem netknutým věkem, byl výtečně promyšlený, silně emotivní a skvěle diferencovaný. Ekonomicky gradoval přesně tam, kde to bylo dramaticky potřebné a nejdůležitější. Snad jen první její výstup, kdy zákazuje svatbu oběma snoubencům do jednoho roku, jako by ještě neměl následující výrazovou sílu. A ještě jedna poznámka: V tištěném programu ani v příloze jsme nenašli žádný profil ani zmínku o této světoznámé umělkyni!

Bylo by nespravedlivé, kdybychom referát zde ukončili. Představení Jenůfy totiž ve všech ohledech mělo špičkové parametry a přineslo i několik osobních debutů. Kateřina Kněžíková poprvé v této hlavní roli znovu poukázala jak na svůj citlivý herecký projev, tak velkou muzikálnost a technicky dovedné užívání svého krásného sopránu. Neméně výrazným způsobem přispěli ke kvalitě inscenace oba tenoři – Aleš Briscein jako nový Laca a Peter Berger na jevišti Národního divadla poprvé jako Števa. Oběma patří dík za prvotřídní ztělesnění obou nevlastních bratrů, Janáčka skvěle cítí a mají ho v krvi! Také znělý alt Yvony Škvárové přesvědčuje, že je ve své roli Stařenky na svém místě, podobně jako spolehlivý Stárek Jiřího Hájka.

Jedenašedesáté, předposlední představení Její pastorkyně pod cizelérskou a zároveň emotivní taktovkou hudebního ředitele Opery Národního divadla Roberta Jindry se vydařilo skvěle a bylo radostí ho vidět a současně naslouchat zdařilým janáčkovským výkonům vysoké úrovně. Publikum také večer právem odměnilo mimořádně vřelým potleskem. 

Foto: ND / Zdeněk Sokol, Daniel Jäger; FB K. Kněžíkové, ilustrační z Brna - Marek Olbrzymek