„Kateřina Kněžíková zaujala připraveným přednesem a úplným ponořením se do interpretovaných písní.“

„Zpívaná němčina je i v rámci pěvecké výuky kategorií sama pro sebe a Bruns ji zvládá výborně, jeho dikce i intonace je přímo čítanková.“

„Nejnáročnější poslední věta celého cyklu Rozloučení je hluboce filozofická, plná melancholie, ale také smíření se smrtí a v podání Pučálkové byla skutečně jímavá.“

Týden po koncertu Jessicy Pratt ve Státní opeře připravilo Národní divadlo další koncertní lahůdku, tentokrát zaměřenou na písňovou tvorbu. Programem koncertu byly Kouzelné noci Bohuslava Martinů a Píseň o zemi Gustava Mahlera, tedy dvou v Čechách narozených a následně světově proslulých skladatelů. Interpretace písní Bohuslava Martinů se ujala naše přední sopranistka Kateřina Kněžíková, v Písni o zemi vystoupila především v Německu působící mezzosopranistka Štěpánka Pučálková a s ní německý tenorista Benjamin Bruns. Orchestr Národního divadla vedl hudební ředitel opery Robert Jindra.

Ač oba skladatele dělil odstup jedné generace a samozřejmě jiné životní zkušenosti i kompoziční postupy (i když v některých dílech Bohuslava Martinů se Mahlerův vliv nezapře), oba oslovila sbírka poezie Čínská flétna, vydaná v roce 1907 německým básníkem a překladatelem Hansem Bethgem. Mahler, zaujatý tématy přírody a pomíjivosti života, si vybral sedm básní, které volně upravil podle svých představ a zkomponoval podle nich šest vět vokálně orchestrální Písně o zemi pro tenor, alt a symfonický orchestr. Skladba byla poprvé provedena 20. listopadu 1911 v Mnichově, půl roku po Mahlerově smrti, skladatelovým přítelem a dirigentem Brunem Walterem. Dílo si od svého uvedení získalo značnou popularitu svou barevností i naléhavostí zejména poslední písně. Mladý Bohuslav Martinů si pro kompozici zvolil tři básně v českém překladu Vojtěcha Kühnela, oděl je do impresionistického hávu a pod názvem Kouzelné noci je uvedl za přítomnosti prezidenta Masaryka 2. dubna 1924 v pražské Lucerně v podání někdejší sólistky Opery Národního divadla Pavly Osuské Vachkové, České filharmonie a francouzského dirigenta Alphonse Catherina. Dnes se zdá téměř neuvěřitelné, že Lucerna kdysi fungovala i k těmto účelům. 

Z díla Bohuslava Martinů do jeho odchodu do Paříže v roce 1923 je posluchačsky známých jen málo skladeb, díky čemuž byl koncert atraktivní i pro znalce jeho díla. Na druhou stranu tyto písně jsou natolik poslechově přívětivé, že jejich interpretaci museli ocenit i naprostí laici. Cyklus Kouzelné noci vznikl v roce 1918 a můžeme na něm ve srovnání s autorovou dřívější písňovou tvorbou dobře sledovat, jaký pokrok udělal v rámci jednoho hudebního druhu (písně s orchestrem), ale i jednoho tématu, protože Martinů se zde nenechal inspirovat exotikou a dálným východem poprvé ani naposledy.

Kouzelné noci přišla na pódium interpretovat ve světle červené působivé róbě Kateřina Kněžíková. Pěvkyně zaujala připraveným přednesem (zpívala bez not) a úplným ponořením se do interpretovaných písní, jež prožívala celým tělem. Pečlivě pracovala s dynamikou dle potřeby, její snadno rozpoznatelný hlas byl ve všech polohách vyrovnaný a dobře usazený. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že v některých částech hlas spěje k forzi a že začíná postrádat onu dívčí lehkost, jež svou majitelku proslavila. Kateřina Kněžíková patří k našim nejlepším, ale i nejvytíženějším pěvkyním, jen v první polovině tohoto roku zpívá v Národním divadle v mnoha představeních Mařenku v Prodance, Micaëlu v Carmen, Rusalku, donnu Elvíru v Donu Giovannim, hraběnku Almaviva ve Figarově svatbě… Během jejího zpěvu jsem si říkal, jestli jí naše první scéna přece jenom trochu nepřetěžuje. Nejlépe jí vyšla druhá píseň Jarem nedotčena, kde podala niternější prožitek prostý „operních ozdob“ a ve které se houslovým sólem znamenitě prosadil koncertní mistr Ondřej Hás. Ve třetí písní s názvem Tajemná flétna se orchestru podařilo moc hezky zahrát mezihru, které evokovala impresionistickou náladu na rozkvetlé louce s ozvěnami moravských tanců. 

Mahler složil svou Das Lied von der Erde mezi lety 1908 a 1909, v době velké osobní krize. V roce 1907 mu zemřela starší dcera Maria, sám se dozvěděl o své nevyléčitelné srdeční chorobě a byl donucen opustit místo ředitele Vídeňské opery. Tato skladba se tak stala jakýmsi hudebním zpracováním témat smrti, pomíjivosti, ale také krásy života. Skladba je v podstatě hybrid mezi symfonií a písňovým cyklem. Pověrčivý Mahler dílo sice číselně neoznačil jako Devátou symfonii ze strachu z „kletby devátých symfonií“ po Beethovenovi, Schubertovi a Brucknerovi, ale svou strukturou a rozsahem ji plně naplňuje. Dílo se skládá ze šesti vět, resp. písní, z nichž nejdelší je věta poslední, svým rozsahem téměř tak dlouhá jako pět předchozích v součtu. Jako většina Mahlerových skladeb i Píseň o zemi si žádá plný orchestrální zvuk, podle kterého jsou jeho díla celkem snadno rozpoznatelná, Orchestr Národního divadla se proto téměř zdvojnásobil. 

Německý tenorista Benjamin Bruns, který debutoval v Opeře Národního divadla na koncertě Mozartovy narozeniny 2021 ve Stavovském divadle, podal Mahlera od prvních tónů nesmírně sugestivně. První dramatickou Pijáckou píseň o strastech země v rychlém tempu, která je plná ironie, kontrastů a divoké orchestrace, podal přesvědčivě, s plnými klenutými oblouky a odvážně, jako by se snažil „překřičet“ smrt. Svůj kultivovaný hlas ani v těch nejexponovanějších polohách nestrhnul k nepísňovému projevu, jeho hlas byl naprosto civilní a niterný, a přesto se dokázal prosadit ve vypjaté „zvukové konkurenci“ orchestru bez forzírování. Zpívaná němčina je i v rámci pěvecké výuky kategorií sama pro sebe a Bruns ji zvládá výborně, jeho dikce i intonace je přímo čítanková. Pro písně Mahlera, Strausse nebo třeba Benjamina Brittena má podle mě ideální hlas, ostatně v květnu bude dělat Píseň o zemi s Berlínskými filharmoniky a Danielem Barenboimem. Trochu méně si ho dokážu představit ve Dvořákově Stabat Mater, které bude na jaře zpívat v Curychu s Tonhalle Orchester. Svůj mladistvý hlas, výbornou dikci i správné frázování uplatnil následně i ve větě O mládí, kde ho orchestr provázel jemně a elegantně, s použitím pentatoniky, načež živelnost či ryzí radost ze zpěvu demonstroval v páté větě Opilý v máji. Na vrub celkového vyznění bych zmínil jeho přílišnou zahleděnost do notového záznamu. Celkem mě to překvapilo. Nečekal bych sice, že bude zpívat bez not, ale mám za to, že větší odstup od notového stojanu a lepší komunikace s publikem by zákonitě přinesla ještě autentičtější výpověď. 

Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková je v německy mluvících zemích stálicí. Od sezony 2018/19 je sólistkou Semperovy opery v Drážďanech, kde ztvárnila například roli Urbaina v Meyerbeerových Hugenotech, Sesta v Händelově opeře Julius Caesar v Egyptě, Mercedes v Carmen a mnoho dalších. V této sezoně ji ještě čeká Páže Herodiady v Teatro San Carlo, Niklausse v Hoffmannových povídkách v Rize a z koncertních závazků zmiňme alespoň Dvořákovo Requiem v Lucernu a Mahlerovu Osmou symfonii ve Vídni s Tonkünstler-Orchester. S ohledem na její zkušenosti nebylo překvapením, jak skvělou němčinou se blýskla, ve svých elegantních zlatých šatech téměř doslova. Je držitelkou moc hezkého hlasu s příjemnou sametovou barvou, který je ve všech polohách naprosto vyrovnaný. Své dlouhé legatové fráze měla možnost demonstrovat ve své první písní Osamělý v jeseni, která se vyznačuje melancholií a jemnou instrumentací a impresionistickými barvami orchestru, během níž žena zpívá o podzimu jako metaforickém obrazu stáří a vyhasínání, i v následné v písni O kráse, oslavující přirozenou krásu mládí. Nejnáročnější poslední věta celého cyklu Rozloučení je hluboce filozofická, plná melancholie, ale také smíření se smrtí a v podání pěvkyně byla skutečně jímavá. Zpívá ji jinak nežli třeba Bernarda Fink, která tuto roli přednesla před několika lety s Českou filharmonií v Rudolfinu, její vyznění je stejně smířené, ale má přece jen pozitivnější zabarvení. V samotném závěru, kdy orchestr hraje meditativní pasáže a využívá dlouhé tahy smyčců, harfu a hluboké dechy, alt zpívá o přijetí smrti, o cyklu přírody, ale závěrečné slovo ewig (věčně), které Štěpánka Pučálková spolu s orchestrem téměř jen dýchala, přece přineslo dojem nadčasovosti a nekonečna.

Souhra s orchestrem i šéfdirigentem Robertem Jindrou přidala na celkové kvalitě. Jmenovat jednotlivá výborná zejména dechová sóla by vydalo na dlouho, proto se spokojím s celkovým konstatováním, že orchestr pod Jindrovým vedením hrál velice profesionálně, procítěně a na hráčích bylo vidět, jak si tento žánr užívají. Šéfdirigentovi, který chvíli používal taktovku a jindy dirigoval bez ní, se krásně dařilo krotit dramatické pasáže a navozovat tu správnou mahlerovskou náladu. Pro takový orchestr je konec konců zdravé, když si čas od času zahraje „něco čistě symfonického“.

Interpretaci Mahlerových písní – i když jiných – se bude na konci března v Praze věnovat také Diana Damrau a Jonas Kaufmann. Jistě nabídnou zajímavé srovnání.

Foto/zdroj: ilustrační - archiv KlasikyPlus.cz, Sara Schöngen, archiv ND Praha