„Debussyho díla oplývají lehkostí a téměř netušenou gradací, což Nokturna pro orchestr zcela jistě dokládají.“

„Strunné srdce skladby dovádí k dokonalosti fanfáry v žestích i dřevech a nenudí se ani bicí sekce. 

„Brittenovo zvukomalebné mistrovství se zde projevuje naplno, hudba se dokonale pojí se slovy.“

Moravská filharmonie oslavila letošní příchod jara velkolepým koncertem s podtitulem Kouzlo hudebních barev. V pátek 21. března se Redutou rozezněla díla věhlasných nejen impresionistů – konkrétně si posluchači užili Clauda Debussyho, Benjamina Brittena a Bohuslava Martinů. Na pódiu se kromě hráčů Moravské filharmonie představilo také několik hostů. Úvodní Debussyho Nokturna pro orchestr svými hlasy ozdobil ženský sbor JK Voices, v Brittenově Serenádě pro tenor, lesní roh a smyčce se na pódiu objevil oceňovaný tenorista Jaroslav Březina a spolu s ním špičková hornistka Kateřina Javůrková. Celý koncert se nesl v područí Jakuba Kleckera, bývalého šéfdirigenta orchestru.

Moravští filharmonikové započali své páteční kouzlení třívětým dílem z pera francouzského impresionisty Clauda Debussyho nazvaným Nokturna pro orchestr. Claude Debussy přinesl hudebnímu světu jemnost. Na rozdíl od většiny svých současníků se nebál subtilní, někdy až umírněné dynamiky. Tam, kde ubral na síle zvuku, však přidal na pestrosti orchestrálních barev a nezvyklosti akordových postupů, jimž schází tonální ukotvení. Jejich prostřednictvím autor vykresluje nenapodobitelný svět vlastních snových představ. Jeho díla oplývají lehkostí a téměř netušenou gradací, což Nokturna pro orchestr zcela jistě dokládají.

První věta nazvaná Oblaka svým jménem velmi přesně popisuje vlastní charakter. Působí na posluchače jako mraky klidně plující nekonečnou oblohou. Mění se jen nepatrně, nepostřehnutelně, jen tak plynou bez jasného cíle. Pozoruhodné téma, které se vyhýbá rozvedení, poprvé velmi nenápadně představí dřeva. Fantaskní motiv přebírají ještě subtilnější smyčce, které postupně chystají půdu pro sólo anglického rohu. Ten v první větě kraluje nade všemi nástroji svým žalozpěvem. S každým opakováním tématu se ona oblaka přibližují, dva kroky vpřed, jeden vzad. Flétna se snoubí s violou a dohromady vytváří opravdu překrásnou barvu, harfa dokresluje atmosféru. Namísto finálního vrcholu se orchestr ponoří do ticha a hudba ustane. Jako když se rozplynou mračna…

Vzápětí se jemná nálada promění ve velmi hravou a radostnou. Druhá věta Slavnosti začíná neklidným, opakujícím se rytmickým motivem ve smyčcích, který navozuje pocit neustálého pohybu. Strunné srdce skladby dovádí k dokonalosti fanfáry v žestích i dřevech a nenudí se ani bicí sekce. Synkopický rytmus skýtá v kontextu celé skladby aspekt nepředvídatelnosti. Na Debussyho se jedná o překvapivě megalomanský zvuk. Zhruba v polovině skladby jako by se z dálky blížil nečekaný host, za zvuku fanfár se přibližuje a upne na sebe pozornost všech ostatních. Ne však na dlouho, slavnost se vzápětí znovu dá do pohybu, dokud se, po Debussyovkém způsobu, nerozptýlí.

Velkolepým závěrečným Sirénám z Debussyho Nokturn pro orchestr dominovaly ženské hlasy sboru JK Voices, který trpělivě čekal na svůj moment. Brněnský ženský sbor založil právě dirigent Jakub Klecker, sboristky i proto skvěle reagovaly na Kleckerova gesta. Dirigent a sbormistr v jednom odvedl vynikající práci jak při nastudování, tak provedení nejen Debussyho Nokturn, ale všech skladeb, které ten večer zazněly. Sboristky se proměnily v mytické sirény a působily opravdu magneticky. Za zmínku stojí fakt, že soprány nezastínily alty, což se u sborů někdy stává. Forte si sbor i orchestr schovává až na samotný závěr, velmi správně šetří s hlasitostí. Toto atmosférické dílo nádherně zachycuje tajemství sirén z řecké mytologie.

Na Debussyho navázal osobitý Angličan Benjamin Britten. Nebyl žádným impresionistou, jeho specialitou bylo kombinování kompozičních přístupů z různých časových období. Impresionismem se tedy také nechal inspirovat. Například právě u jeho Serenády pro tenor, lesní roh a smyčce lze slyšet některé stylové rysy, které impresionismus připomínají.

Jak již z názvu skladby vyplývá, jedná se o záležitost s neobvyklým obsazením. Britten zde využívá lesní roh jako bezeslovného komentátora textu zpívaného tenorem. Serenáda čítá celkem osm částí, a to včetně úvodního hornového prologu a protilehlého epilogu. Bravurní sólovým prologem zahájila Kateřina Javůrková. Hráčka působící mimo jiné v České filharmonii okouzlila všechny přítomné jak bravurní technikou, tak neobyčejně procítěnou interpretací. 

V následující Pastorále už se zapojuje celý soubor včetně tenoristy Jaroslava Březiny. Nejen Tháliemi ověnčený umělec se s grácií zhostil náročného pěveckého partu. V této části se již naplno projevuje Brittenovo zvukomalebné mistrovství, hudba se dokonale pojí se slovy. Autor opatřil své dílo texty několika anglických básníků, nelze proto spatřit žádnou příběhovou linii, spíše se jedná o krátká nahlédnutí do prací celkem šesti autorů napříč staletími i literárními přístupy. Tenor a lesní roh si předávají jemnou durovou melodii, Brittenovi se podařilo vytvořit hudební jazyk, v němž po určité době splyne dialog mezi lesním rohem a hlasem v jedno expresivní gesto. Autorem textu v části Pastorále je Charles Cotton.

V pořadí třetí věta Nokturno představuje o něco majestátnější a zároveň chmurnější prostředí, zvuk jako by zde putoval nocí. Báseň z pera Alfreda Tennysona má velmi silné sdělení. Britten opět používá lesní roh pro akcentaci a gradaci textového materiálu, vlastní intepretace básně jej inspirovala při komponování zásadním způsobem. Z lesního rohu se linou fanfáry, které postupně zesilují i stoupají až téměř na hranici dynamických a rozsahových možností nástroje. Fantastická Kateřina Javůrková, zdá se, nemá sebemenší problém.

Elegie je protkána znepokojujícím smyčcovým ostinatem. Prim zde hraje překrásná hornová melodie, která se line naprosto nepředvídatelným způsobem k zakončení překrásným textem Williama Blakea. Následující Žalozpěv si lesní roh na malou chvíli oddychne, za to tenorista se s grácií vypořádává s Brittenovými melodii v opravdu obdivuhodných polohách. Jaroslav Březina dovede svůj hlas ovládat takovým způsobem, že by i přední světoví tenoristi mohli žárlit. Hymnus posluchače vede, jak z názvu vyplývá, k oslavnému módu. Tenor zpívající v hravém tanečním rytmu skvěle kontrastuje k předchozí zádumčivé části. Musí se popasovat s mnohými technickými výzvami, Britten zde sólisty zkrátka nešetří. Po triumfálním hornovém zakončení Hymnu odkráčí hornistka z pódia, poslední „slovo“ však ještě neřekla.

Předposlední část nazvaná Sonet, která zhudebňuje slova Johna Keatse, je tím nejintimnějším místem celé Serenády. Jaroslav Březina publiku svým hlasem ukazuje celou paletu emocí; úžasně procítěná záležitost. Muzika postupně utichá a končí nadějeplným souzvukem houslí. Jen co dozní alikvoty, začne Epilog. Hornové sólo stejné jako na začátku skladby, ale s tím rozdílem, že tentokrát se hornistka schovala v útrobách Reduty. Melodie zrcadlí Prolog, hraní mimo pódium působí dojem čehosi vzdáleného. Kam se vlastně hornistka ukryla, zjistí publikum až po doznění posledního tónu, po němž se za uctivého potlesku vrací na pódium, kde se soudě dle jejího vynikajícího výkonu, cítí jako doma. Brittenova Serenáda je hudební cestou tajemstvím básníkovy noci.

Po krátké pauze došlo i na českou stopu. Závěr koncertu patřil Bohuslavu Martinů a jeho Parabolám pro velký orchestr. Skladba patří mezi pozdní orchestrální díla věhlasného skladatele, který byl ve své tvorbě značně ovlivněn francouzským impresionismem. Jedná se o symfonickou báseň o třech větách, v nichž Martinů kombinuje expresivní zvukomalbu, nevšední harmonii a osobitou rytmiku.

V první větě nazvané Parabola o soše využívá barevnou orchestraci a nerovnoměrné rytmické figury, které evokují pocit proměnlivosti. Hraje si s pro něj tak typickou polyrytmikou a bitonalitou. Říkám si, že nastudovat Martinů musí být pokaždé oříšek i pro sebelepší orchestr. Moravská filharmonie si vede výborně. Jakub Klecker každým pohybem svého těla vyjadřuje dynamické a interpretační nuance, a přitom zůstává velmi čitelný.

Druhá parabola, tedy Parabola o zahradě, je dle mého názoru nejpůsobivější větou. Provází ji meditativní, éterická atmosféra. Martinů volí jemné disonance a dlouhé držené tóny ve smyčcích, nad nimiž kouzlí sólové vstupy dechových nástrojů. Tiché, téměř nehybné pasáže střídají dramatické zvukové vlny.

Poslední věta s podtitulem Paraboly o labyrintu byla velkolepým finále celého hudebního, impresionismem protkaného večera. Poco Allegro – Presto je opravdovým labyrintem po rytmicko-melodické i harmonické stránce. Často se zde objevuje Martinů typický motorický pohyb, připomínající neoklasicistní styl jeho dřívějších děl. Objevují se zde jasné žesťové výbuchy, které střídají dynamické rytmické figury. Závěr skladby se nese ve znamení gradace orchestrální textury a efektního finále.

Foto: Filip Jančo / MFO