„Soubor svou stálou klarinetistku nechal doma, sestavu doplnil Jan Brabec.“

„Walter Rabl prožil větší polovinu svého života ve 20. století a stal se pozoruhodným tím, že ve třiceti přestal komponovat.“

„Ve druhé části koncertu Anna Paulová odložila basklarinet a chopila se klarinetu.“

Jedním z nejmalebnějších sálů pražských paláců je rozhodně barokní refektář Profesního domu na Malostranském náměstí. Prague Philharmonia tam pořádá své komorní koncerty a 14. října v místě koncertovalo Trio Clavio a hosté. Těmi byli klarinetista Jan Brabec a klarinetistka Anna Paulová, která hrála i na basklarinet. Na programu byla díla Waltera Rabla, Slávy Vorlové, Michaela Markowského, Srula Irvinga Glicka a Ástora Piazzolly. Šlo o vskutku atraktivní událost.

Trio Clavio už jedenáct let vystupuje ve složení Lucie Soutorová Valčová (klavír), Lucie Fulka Kopsová (housle) a Jana Černohouzová (klarinet). Pro koncert 14. října nechal soubor svou stálou klarinetistku doma a místo ní doplnil sestavu Jan Brabec. Současný člen České filharmonie vystřídal ve své kariéře orchestr Prague Philharmonia a Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Účinkoval v úvodní skladbě, kterou byl Kvartet pro klarinet, housle, violoncello a klavír Es dur, op. 1 podivuhodného rakouského komponisty Waltera Rabla. Jeho Kvartet navíc zazněl v úpravě pro klarinet, housle, basklarinet a klavír, čím je ozřejměno, proč byla dalším hostem tria Anna Paulová, která první polovinu koncertu hrála právě na basklarinet. Walter Rabl prožil větší polovinu svého života ve 20. století a stal se pozoruhodným tím, že ve třiceti přestal komponovat. Svůj Kvartet, op. 1 napsal ve třiadvaceti letech, což napovídá, že měl před sebou sedmiletou skladatelskou kariéru. Vydavatel Simrock, který se na přímluvu Brahmsovu díla ujal, vymámil na skladateli ještě verzi kvartetu s violou místo klarinetu, aby mohlo dílo fungovat v obvyklé sestavě klavírního kvarteta. Obě verze trumfla ale na koncertě třetí verze Rablova kvartetu, kterou zhotovil Vojtěch Pacák, když vyměnil violoncello za basklarinet. A tak se k jedné podivuhodnosti přidala druhá. O první větě kvartetu se traduje, že připomíná jinou komorní skladbu Johannesa Brahmse, také s klarinetem. Tedy Trio, op. 114. Brahmsovi, který byl předsedou komise v soutěži Vídeňské společnosti hudebních umělců tato nápodoba nevadila. Pokud by byla nadmíru eklektická, asi by jí svůj hlas nedal.

První větu hrál soubor ve svižném tempu Allegro moderato a lehkovážná melodie se v klarinetovém hlasu hezky ozývala. Hudba prošla rytmickou proměnou a vrátila se k původní radostné náladě. Druhou větu Adagio molto s funebrálním tématem uvedl klavír s basklarinetem, v následujících tempově kontrastních variacích a instrumentálních proměnách měl basklarinet zajímavé nasazení. V líbezné melodii citlivě přizvukoval houslím a opakovaně kouzlil v melodii. V krátkém Andantinu se melodické nástroje podělily o melodii, klarinet zněl nostalgicky, housle měly ve vyšší poloze tklivou jemnost a basový part zněl v plné kantiléně. Ve veselém finále hrály housle s klarinetem v přitažlivé melodii, bas přidával držené tóny a figury.

Po této skladbě přišla chvíle pro extempore basklarinetu. Paulová hrála nejprve vybrané části z Miniatur pro basklarinet a klavír, op. 55 Slávy Vorlové. Vybrala si první, druhou a pátou část z cyklu, které byly v tempu vkusně kontrastně provedeny. V první byl pěkně vystižen předepsaný pohyb v krátkých notách s melodickou střední pasáží, ve druhé duo hráček hezky realizovalo zadané tempo Moderato con tenerezza. Pro třetí část Vorlová notovala živě lstivé – furbesco – tempo, které ovšem mělo spíše nádech bezstarostného pohybu. A celek jako by připomínal dětský svět.

Následující skladba je přímo hudebním popisem určitého tématu. Tím je jihoitalský lidový tanec tarantella, jehož výklad směřuje k následkům po kousnutí sklípkanem – tarantulí. Mladý americký komponista Michael Markowski nazval svou kompozici Tarantule pro basklarinet pra klavír. Paulová se Soutorovou Valčovou hrály Tarantuli přímo zběsile, i když se ve skladbě míhala liknavá melodie. Součástí instrumentálních technik basklarinetu byly samozřejmě skoky, evokace, kvílivý tón a další finesy. Autor napsal své expresivní „schválnosti“, které přímo označil za „harmonické delirium“, pro klarinetistu a basklarinetistu newyorského Amerického baletu Davida Goulda.

Ve druhé části koncertu Anna Paulová odložila basklarinet a chopila se klarinetu. Na programu byla nejprve The Klezmer´s Wedding pro klarinet, housle a klavír. Napsal ji kanadský komponista nedávné minulosti Srul Irving Glick. O této jeho skladbě prohlásil izraelsko-americký klarinetista Amitai Vardi, že by mohla být součástí židovské skladby. V rozhovoru s Jarrettem Hoffmanem řekl: „Když ji hraju, rozhodně si představuji, jak chodím mezi hosty a kvílím klezmer.“ Anna Paulová s kolegyněmi ze souboru Trio Clavio by se v podobné situaci rozhodně prosadily. Charakteristiky Glickovi vize klezmeru v jeho svatební skladbě byly stylově věrně prezentovány. Ohýbání tónu, glissanda, kvílení, rytmické proměny, dýchavičnost, zdvihy houslí, poklesy tónu na konci frází, cézury před melodickým skokem, to vše v neustálém pohybu naplnilo skladbu.

Po této bezpečně atraktivní skladbě hrál soubor tři rovněž světově populární skladby argentinského rebela tanga Ástora Piazzolly. První byla skladba s titulem Libertango, poté přišlo nesmrtelné Oblivion a trojici uzavřelo tango La Muerte del ángel. První tango znělo vitálně ve svůdném tempu, Oblivion hrál soubor s lehkou nostalgií a finální tango o smrti anděla mělo příhodnou rytmickou kvalitu a průběh, napětí a tempový plán s truchlivou lyrikou ve zvolněné střední části. A Annin klarinet báječně zakvílel i ve finále tanga. Přídavek patřil také do odkazu Ástora Piazzolly – bylo to Ave Maria.

Druhý komorní koncert 31. sezóny Prague Philharmonia, tradičně a nonkonformně moderovaný Martinou Sermain, byl dramaturgicky přitažlivý. Vedle unikátního pozdně romantického objevu byla na programu klasická i soudobá moderna, klezmer a nové tango. A stejně atraktivní byla i prezentace basklarinetu předkládaná Annou Paulovou s hravě vyhlížející jistotou.

Foto: z Facebooku Prague Philharmonia / Milan Mošna