„Hned od prvních tónů bylo jasné, že Philippe přistupuje ke svému nástroji v naprostém soustředění.“

„Jasně definované fráze se prolínaly, violoncellista tvořil žádoucí napětí mezi nimi.“

„Pečlivě modeloval zvuk.“

Koncert Bruna Philipa byl oslavou sólového violoncella v jeho ryzí podobě. Recitál proběhl 17. února v rámci programu Janáčkovy filharmonie a francouzský umělec se představil o večeru složeném z děl Johanna Sebastiana Bacha, György Ligetiho a Gaspara Cassadó. Posluchači tak měli možnost vyslechnout různé hudební styly v podání držitele několika ocenění, včetně laureátství z prestižní Soutěže královny Alžbety za rok 2017. Každá skladba sice přinesla jiný hudební svět, přesto byl zřejmý promyšlený dramaturgický oblouk. Hned od prvních tónů bylo jasné, že Philippe přistupuje ke svému nástroji v naprostém soustředění a s hlubokým porozuměním. 

Koncert začal ikonickou Suitou č. 1 G dur Johanna Sebastiana Bacha. Přístup Philippa byl klidný a přemýšlivý, v jasné struktuře a pečlivé artikulaci, která posluchačům umožnila ponoření se do melodické čistoty. Úvodní tóny Prélude zazněly s lehkostí a Philippe tvořil přirozené frázování s jemným rubatem. Zvuk měl kulatý, sametový a vyvážený a dynamická gradace nebyla přehnaná. V širokých plochách hudbě dal volnost a přirozeně rozvíjel každou frázi. V Allemande se umělec zaměřil na elegantní artikulaci a čisté vedení jednotlivých hlasů, což dalo vyniknout polyfonnímu charakteru. Courante zněl s lehkostí a taneční hravostí, zatímco Sarabande se nesla ve znamení intenzivního soustředění s dlouze rezonujícími tóny. Menuety I. a II. byly zřetelné v kontrastech mezi první a druhou částí, přičemž Philippe dokázal jejich vzájemný dialog vyjádřit jemnými nuancemi dynamiky. Závěrečná Gigue zazněla s radostným elánem a rytmickou precizností, která ukázala violoncellistovu výbornou techniku smyku. 

V kontrastu k Bachovi zazněla jako druhá skladba Sonáta pro sólové violoncello György Ligetiho. První věta Dialogo – Adagio, rubato, cantabile opravdu působila jako rozhovor mezi dvěma lidmi, protože Phillipe stvořil organickou, téměř mluvenou frázi. Snažil se o zpěvné, výrazově bohaté a hluboké vyjádření a podařilo se mu velmi dobře vykreslit dvě linie. Capriccio bylo naplněné ostrou artikulací a rytmickou přesností, rychlé pasáže zněly čitelně i dramaticky, bez ztráty srozumitelnosti. Na Ligetiho Sonátě Philippe ukázal svou výrazovost a možnosti i v moderním kontextu. Pečlivě modeloval zvuk a prokázal rychlou koordinaci.

Po Ligetim se Philippe vrátil k Bachovi a uvedl Suitu č. 3 C dur. Ta zazněla plným zvukem a s hlubokým pochopením taneční formy. V Prélude hráč vystavěl bohatě harmonické plochy v plynulém metru, které mu umožnily propojit jednotlivé fráze do koherentního celku. Violoncellista se snažil o zpěvné, výrazově bohaté a plné vyjádření a podařilo se mu velmi dobře vykreslit dvě kontrastní myšlenky. Allemande byla noblesní, s definovanými akcenty, které zvýraznily polyfonní strukturu. Courante přinesla strhující rytmickou energii, zatímco Sarabande působila jako meditativní zastavení pod skvělou dynamickou kontrolou. V Bourrée I. a II. Philippe ukázal obratnost ve střídání charakterů – první část zněla hravě a tanečně, druhá část melancholicky a introspektivně. 

Po přestávce posluchače čekal další interpretačně náročný program. Zazněla další Bachova suita: Suita č. 4 Es dur. Prélude bylo mohutné, s promyšlenou gradací, která podtrhla harmonický vývoj skladby. Philippe tvořil široké plochy – od temných basů, až po zpěvné klenuté melodické linie v horním registru. V Allemande se Philippe soustředil na kantabilní kvalitu frází a přirozený tok hudby. Fráze měly logický směr a artikulační detaily daly vyniknout polyfonnímu aspektu. Využití vibrata na dlouhých tónech bylo citlivé. Courante byla svižná, s precizní rytmickou artikulací. Jasně definované fráze se prolínaly a violoncellista tak tvořil žádoucí napětí mezi nimi. Rytmická jistota dodávala skladbě neobyčejnou svěžest. Bourrée I. bylo důrazné, rytmicky pevné a artikulačně důkladně formované, zatímco Bourrée II. přineslo jemnější a vzdušnější charakter. Phillipe dokázal plynule přecházet mezi odlišnými charaktery, což zvýraznilo bohatství formy. Gigue se nesla v rychlém tempu s jasným výrazem. Philippe disponuje výbornou technikou, dokáže kombinovat svižné tempo s uvolněnou hrou ve vší přirozenosti. Tvorba dramaturgie koncertu je vždy stěžejní částí přípravy. Možná byl uvedený program až příliš náročný, protože závěr této suity se interpretovi očividně nepodařil podle jeho představ. Zaváhání ho bohužel připravilo o majestátní závěr. 

Jako poslední uvedená skladba zazněla Suita pro sólové violoncello od Gaspara Cassadó. Toto náročné dílo je velice poutavé, srší energií a vášní. Autor kombinuje folklórní prvky s moderními harmonickými postupy a virtuozitou. Zároveň klade na interprety vysoké požadavky nejen v oblasti techniky, ale také výrazové flexibility, kdy jednotlivé věty jsou charakterově velmi odlišné. Skladba do programu vnesla ohnivý španělský temperament, ale interpretace nesla známky předchozího klopýtnutí. Úvodní Fantasia sice zněla s typickou expresivitou, ale dynamicky hra nebyla tak suverénní jako v předchozích skladbách. Philippe postupně získával interpretační klid a v Sardaně mohly jeho rytmická preciznost a cit pro taneční frázi plně vyniknout. Intermezzo e Danza finale byly vystavěny s postupně rostoucí energií. Navzdory menší intonační nejistotě v určitých pasážích se Philippe snažil obnovit plynulost výkonu a udržet interpretační kvalitu. Interpretace přinesla řadu inspirativních momentů, a přestože se nevyhnula drobným nedostatkům, umělecký záměr byl jasně patrný. Diváci interpreta odměnili nemalým potleskem a Philippe tak připojil přídavek. 

Ačkoli se mladší uvedené skladby mohou zdát zvláštním výběrem pro jeden recitál, obě nesly patrný bachovský odkaz. Ligetiho iluze vícehlasé textury, rozklady či kontrapunktické techniky jsou stejným více či méně latentním poukázáním na mistra barokní hudby stejně jako struktura, kontrast a způsob práce ve suitách u díla Gaspara Cassadó. Ve skutečnosti je tato dramaturgie mnohem promyšlenější, než se může na první pohled zdát, a i když se nakonec původní program pozměnil a nezazněla očekávaná Sonáta pro sólové violoncello Zoltána Kodályho, mohli jsme její úryvky slyšet v poslední skladbě.

Bruno Philippe se vydal na zajímavou cestu napříč obdobími. Jeho interpretace byla plná emocí, vytříbené techniky i porozumění. Snažil se každé skladbě dát vnitřní život; pohrával si s frází. K přednášeným skladbám navíc připojil několik komentářů a tímto osobní přístupem večeru dodal další rozměr.

Foto: Maxim Bajza / JFO