„Z orchestru jako by vyzařovala radost z každého nového úkolu, v tvářích hráčů se snoubí interpretační zvídavost s potřebnou dávkou sebevědomí.“ 

„Marián Lejava si nepotrpí na extravagantní vystupování, působí skromně a skoro až nenápadně, v jeho výrazu a gestech však není možno přehlédnout zaujetí a pečlivost profesionála.“

„Iva Bittová se projevila jako statečná umělkyně, i když v některých pasážích, třeba v souzvuku s trubkou, docházelo k nemilosrdnému překrytí jejího zpěvu.“ 

Pod taktovkou slovenského dirigenta Mariána Lejavy se ve čtvrtek 30. října uskutečnil poslední koncert letošního Hudebního fóra Hradec Králové. V programu nazvaném Henze & Berio 100 se představila Filharmonie Brno, písňový cyklus přednesla Iva Bittová. Při finálním večeru 21. ročníku festivalu však vedle skladeb dvou slavných jubilantů zněla také hudba dalších tvůrců. Transkripce jedné z nich vrátila posluchače do 18. století.

Souhrnně by se dal tento koncert nazvat malou přehlídkou úprav. Prokázal, že invence skladatelů soudobé hudby nemusí skončit dopsáním kusu a jeho uvedením – své původní náměty totiž často dokázali adaptovat a rozšiřovat (Henze a Halffter) – ani že se nebáli upravovat oblíbené skladby či jejich části od autorů vzniklé před dvěma staletími nebo písně pocházející ze studnic lidové tvorby (Berio). Ve všech pro daný večer vybraných případech se posluchačům dostalo hudby pozoruhodně sdělné a přívětivé, víceméně oproštěné od krajně experimentálních výbojů, přesto strhující promyšleným pohráváním si s tradičními formami a jejich překonáváním. Na pořad se tentokrát dostaly i tance a zpěv, což atraktivitu celku ještě zvýšilo. Projevilo se to i na velmi slušné návštěvě, byť koncert nebyl zařazen do některé z abonentních řad domácího orchestru, jenž je pořadatelem festivalu.

Pro místní posluchače navíc šlo o velmi cennou příležitost seznámit se po nějakém čase s úrovní, k níž dospěla hra Filharmonie Brno. Přece jen jezdit pravidelně na její koncerty do moravské metropole a sledovat na vlastní uši a oči, kam tento orchestr vede neúnavná a cílevědomá práce jeho současného šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, je pro většinu zájemců o soudobou hudbu z východních Čech časově i finančně dosti náročné. Brněnští filharmonici přitom představují v tomto ohledu absolutní špičku. Jde o těleso, v jehož repertoáru se díla skladatelů 20. i 21. století objevují zcela pravidelně a pověstný janáčkovský duch je v něm kontinuálně předáván generačně, ale zároveň průběžně a nepřetržitě. Když se mu nyní v Hradci Králové dostalo cti uvést několik dalších prvních českých uvedení, bylo patrné, že pro jeho členy to není nic neobvyklého. Z orchestru jako by vyzařovala radost z každého nového úkolu, v tvářích hráčů se snoubí interpretační zvídavost s potřebnou dávkou sebevědomí. Právě tahle kombinace vytváří jistotu.

K té ovšem přispěl ze svého stupínku také Marián Lejava, jenž je nepřehlédnutelnou osobností současného slovenského hudebního života. Jako dirigent a pedagog patří ke skutečným znalcům soudobé tvorby, obdivuhodný je rozsah jeho vlastní kompoziční činnosti rozprostírající se od komorních děl až k opeře. Setkáním znalých a zkušených mohu nazvat jeho angažmá a spolupráci s brněnským orchestrem pro Hudební fórum. Marián Lejava si nepotrpí na extravagantní vystupování, působí skromně a skoro až nenápadně, v jeho výrazu a gestech však není možno přehlédnout zaujetí a pečlivost profesionála. A když je dohráno, objevuje se i upřímný úsměv. 

Hans Werner Henze, jehož nedožité sté výročí narození připadá na příští rok, byl sice autorem německým, avšak podstatnou část svého života spojil s Itálií. Jeho život by vydal na román, neskrýval levicové přesvědčení ani homosexualitu a otevřeně přiznával své inspirační zdroje a vzory – od arabské hudby přes Stravinského až k jazzu. Sieben Boleros (Sedm boler) pro velký orchestr z roku 1998 je autorem přepracovanou verzí kompozice s jinou instrumentací a hlasy pěvců, původně použité v jednoaktové opeře Venuše a Adonis, premiérově uvedené o rok dříve v mnichovské Bavorské státní opeře. V Hradci Králové jsme slyšeli toliko tři části (La irascible – Vznětlivý, La expectatión – Očekávání a El gran paso de la Reina Arábica – Velký krok arabské královny), ale i tento výběr stačil přesvědčit, že Henzeho hudba oplývá jak životným (chce se mi napsat až živočišným) fundamentem, tak bezbřehou imaginací formálně se opírajícími o nevšedně vystavěné tónové shluky, respektující však hledisko přijatelné vnímavosti. Dirigent i orchestr vykouzlili na pódiu tak podmanivý tvar, že jsem určitě nebyl sám, kdo zalitoval nemožnosti poznat hned na místě i zbývající části díla (osobně jsem si uložil za úkol seznámit se s celou operou).

Podobné, ne-li stejné posluchačské ohromení ve mně, ale podle atmosféry v sále u většiny přítomných, vyvolalo provedení dalšího Henzeho kusu. Šlo o Adagio, Fuge und Mänadentanz (Adagio, fuga a tanec menád) z opery Die Bassariden (Bakchantky) s vročením 1964–1965. Smutná, tísnivě uzavřená hudba, dávající snad i vzdáleně vzpomenout na Mahlera či Berga, leč svébytně vystavěná a fascinujícím způsobem gradující. Barva orchestru se změnila k nepoznání a přestože temnoty, evokující nejen dobová běsnění, v ní bylo ažaž, nebylo lze se od tohoto varování jen tak odtrhnout. Filharmonie Brno s Mariánem Lejavou naplnili jeho obsah interpretační bravurou a díky ní se dostali až k podstatě základních životních střetů vyjádřené nejčistšími hudebními prostředky. Pokud jde o operu samu, rozhodně si zaznamenávám další tip k pořízení nahrávky…

Po přestávce přišlo prosvětlení. Postarala se o něj muzika Luigiho Boccheriniho, ovšem v úpravě Luciana Beria. Název skladby je předlouhý: Quattro versioni originali della Ritirata Notturna di Madrid di L. Boccherini sovrapposte e transcritte per orchestra (Čtyři původní znění madridského nočního odchodu L. Boccheriniho navrstvené na sebe a přepsané pro orchestr), ale vypovídá o jejím vzniku a charakteru vlastně všechno. Italský skladatel, který by se letos dožil sta let, navrstvil na sebe čtyři znění populárního kousku svého o sto osmdesát dva let staršího předchůdce obsaženého v jeho Kvintetu op. 30: č. 6, zinstrumentoval je a geniálně podtrhl harmonická pnutí. V podání brněnských filharmoniků se posluchačům nabídl hebký zvuk klasikova melodického základu ozvláštněný zcela neobvyklým, avšak logicky spojeným variováním. Přesnost a ladnost si Marián Lejava zasvěceně a s gustem ohlídal. 

Jestliže jsem na začátku svého textu ocenil dobrou návštěvnost tohoto koncertu, je třeba uvést, že ji určitě ovlivnila také účast zpěvačky Ivy Bittové, rovněž spjaté s brněnským prostředím. Všestranná osobnost se coby mezzosopranistka ujala písňového cyklu, jejž Luciano Berio nazval prostě Folk Songs (Lidové písně) pro hlas a orchestr. Publikem byla vřele přivítána již při svém vstupu na pódium. Při zhodnocení výkonu interpretky je pak nutno brát ohled na odvahu, s níž do projektu šla. Autorovo dílo z let 1964/1973 (nejprve vytvořil komorní verzi), vycházející z devíti lidových či zlidovělých písní a doplněné dvěma jeho vlastními staršími melodiemi oživujícími anonymní texty, dokonale prověří hlasové dispozice s důrazem na jejich syrovost a nepěstěnost i na schopnost střídat v rychlém sledu nejrůznější polohy a hned několik jazyků. Přestože orchestrální partitura je též pozoruhodná, zůstává jakoby skryta v pozadí, hlavní pozornost se soustřeďuje na pěvkyni. Bittová se projevila jako statečná umělkyně, nezaskočilo ji ani ryze akustické pojetí celku, i když v některých pasážích, třeba v souzvuku s trubkou, docházelo k nemilosrdnému překrytí jejího zpěvu. Jako více než zřejmé se také jevilo, že jejímu naturelu a temperamentu jsou přece jen bližší písně z lokalit jihoevropských, respektive ležících jihovýchodně od Evropy (Arménie, Ázerbajdžán), v částech z Francie a USA bylo v jejím projevu možno zaznamenat až příliš chtěnou stylizaci. Vzhledem k obtížnosti půlhodinového cyklu však smekám.

Konec dobrý, všechno dobré. Pár slov o možná „nejodvázanějším“ kousku ze všech čtyř koncertů. Úplnou tečkou letošního Hudebního fóra se stalo Preludio para Madrid 2002 (Předehra pro Madrid 2002), fandango pro orchestr španělského tvůrce Cristóbala Halfftera napsané jako úprava skladby pro cembalo od Katalánce Antonia Solera z 18. století v roce 1991 pro osm violoncell a o jedenáct let později adaptované zprvu pro sbor a orchestr a v témže roce i pro orchestr samotný. Brněnští filharmonici se ještě jednou opojili rytmickou závratí vycházející pochopitelně z postupného zvyšování tempa, dávkovaného Mariánem Lejavou s hodinářskou precizností, a pokusili se přenést přísně vedenou tónovou harmonii do nálady všech přítomných. Podařilo se – závěr festivalu vyvolal skutečnou radost, mnoha lidem v sále se snad, když zaslechli kastaněty, chtělo i tančit. Tak bezprostředně skončil dramaturgicky pozoruhodně sestavený program 21. ročníku festivalu. Šlo zároveň o ochutnávku na příští rok? Těžko chtít teď odpověď, ale těšit se na něj lze už teď.

Foto: Michal Dědič / Hudební fórum Hradec Králové