„Technika klavíristy Lukáše Vondráčka a všechny vnější aspekty se samozřejmě dají popsat a do detailu rozebrat, ale proč tak činit, když to nejpodstatnější se skrývá uvnitř jeho duše.“ 

„Orchestr se při Schumannově Čtvrté symfonii dirigentovu nasazení podvolil s viditelnou chutí a připravil naplněnému sálu další nezapomenutelný zážitek.“

„Publikum aplaudovalo dlouho.“

V ryze romantickém duchu se nesl koncert Filharmonie Hradec Králové ve čtvrtek 23. ledna. Zájem posluchačů byl obrovský, a tak návštěvníci obsadili i všechny přístavky. Největší pozornost se upírala k sólistovi večera Lukáši Vondráčkovi, jenž přednesl Chopinův Druhý klavírní koncert. Publikum ocenilo jeho excelentní výkon ohromnými ovacemi a vyžádalo si hned dva přídavky. Pochopitelně opět romantické.

Pianistu Lukáše Vondráčka královéhradečtí posluchači milují. Mnozí mají v živé paměti, s jakým úspěchem skončilo jeho úplně první vystoupení se zdejšími filharmoniky. To se uskutečnilo koncem „devadesátek“ ještě v éře šéfdirigenta Františka Vajnara a sólistovi bylo tenkrát jedenáct let, když šokoval coby zázračné dítě z Opavy hradecké milovníky hudby natolik, že při jeho hře přestaly vrzat i pověstné dřevěné nepohodlné sedačky v ještě nezrekonstruovaném sále. Nikdo si nedovolil ani trošinku se pohnout, aby mladého interpreta nerušil… Pravda, později přízeň místního publika sice opanoval o dvanáct roků mladší Matyáš Novák, jenž je navíc ve městě klavírů rodákem, nicméně na mladého virtuosa ze Slezska se zde rozhodně nezapomnělo.

Čas pokročil, Lukáš Vondráček je dnes zralým mužem nižšího středního věku, ve svém oboru se stal suverénem se zdravým sebevědomím majícím na kontě řadu úspěchů, z nichž nejcennějším zůstává vítězství v Mezinárodní klavírní soutěži královny Alžběty v roce 2016. A je stále romantikem s čistou duší, jinak si snad ani nelze vysvětlit jeho schopnost proniknout k nejryzejší podstatě skladeb Chopinových, Schumannových či Rachmaninovových, které tak rád hraje a natáčí. Zná je dokonale, což bylo vidět i na hradeckém večeru, když si patrnými gesty a bez zábran notoval již během poměrně rozsáhlé orchestrální pasáže, jíž Klavírní koncert č. 2 f moll, op. 21 Fryderika Chopina začíná. 

Bývá-li toto Chopinovo veledílo považováno za prubířský kámen skutečně virtuózního umění, neboť vyžaduje klavíristu zvládajícího bravurně nejen složitou techniku, ale schopného plně pochopit především básnivý rozlet partu s využitím až nespoutané fantazie a vcítit se do takovéhoto světa a plně se mu poddat, avšak zároveň ho i rozvíjet, je Lukáš Vondráček pro jeho ztvárnění ideálním interpretem. Jeho technika a všechny vnější aspekty se samozřejmě dají popsat a do detailu rozebrat, ale proč tak činit, když to nejpodstatnější se skrývá uvnitř jeho duše. Míra empatie je u tohoto sólisty vskutku až téměř nekonečná. Jak jinak si vysvětlit intenzitu působení, kterou jeho výkon vyzařuje. I tentokrát byli lidé v hradeckém Sále filharmonie vtaženi do hry od prvního okamžiku – a opět si nikdo nedovolil jakýkoli rušivý pohyb, i těch zakašlání se během příslušné půlhodinky vyskytlo pouhé minimum, jako by i na respirační potíže byl Chopin hraný Vondráčkem nejúspěšnější medicínou… Excelentní podání, jinak se to charakterizovat nedá.

Publikum aplaudovalo dlouho a vytleskalo si od sólisty dva kousky navíc, pochopitelně oba romantické. Zvláště druhá z nich, Schumannova Arabeska, vyvolala nadšený ohlas. Lukáš Vondráček si dává záležet na každičkém detailu i v přídavcích. 

Sestavit program večera z romantických děl se podle očekávání pořadatelům vyplatilo. Marná sláva, skladby tohoto slohového období patří k posluchačsky nejvděčnějším a dovedou si získat srdce všech generací zastoupených v auditoriu. Podcenit jejich nastudování však nelze, a toho si jistě byl vědom i šéfdirigent královéhradeckých filharmoniků Kaspar Zehnder, jehož lze za poctivý přístup opakovaně pochválit. Mnohdy jde o zdánlivé maličkosti, práce s každou nástrojovou skupinou je ale důležitá. Jinak by tak skvěle nevyzněly třeba pasáže dechů v úvodním Návratu z ciziny, MWV L 6, předehře Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, dílku spíše příležitostném (však také vzniklo pro stříbrnou svatbu autorových rodičů) než úhelném, sázejícím ponejvíce na bezprostředně idylické vyznění. Vybroušený detail si pak vnímavý recipient snadno zapamatuje, stejně jako již charakteristický lehce sametový zvuk, k němuž dospěli hradečtí violoncellisté.

Romantický večer ideálně zakončilo provedení Symfonie č. 4 d moll, op. 120 Roberta Schumanna. Koncertní síň ovládlo dirigentem nasazené ohromující tempo, s nímž se Kaspar Zehnder pustil do interpretace živé, dramaticky laděné a hutně vystavěné skladby (šlo o verzi z roku 1851), rovněž dokonale naplňující romantickou představu estetické krásy. A jelikož autor předepisuje hrát čtyřvětou symfonii jako jeden celek, není snadné účinku jejího víru nepodlehnout „na první dobrou“. Orchestr se dirigentovu nasazení podvolil s viditelnou chutí a připravil naplněnému sálu další nezapomenutelný zážitek.

Foto: FHK / Michal Dědič