„Koncertní mistr Jan Fišer je ve skladbě Vincenta d‘Indy plně zaměstnán po celou dobu, musí bedlivě sledovat nejen nástupy svých kolegů, ale ve svém vlastním partu si střihne i několik technicky náročnějších míst.“ 

„Roxana Hädler, patřící k nejnadanějším českým harfistkám, projevila svůj přirozený cit, technickou suverenitu i neobyčejnou vnímavost pro náladu Ravelova díla.“

„Mozart alla francese: Jde o pouhé rokokové, lehkost zdůrazňující ozdůbky, nebo o umné, zdánlivě jednoduché tahy, pod nimiž se skrývá cosi mnohem rafinovanějšího?“ 

Již podruhé v této sezoně se přesunula část hráčů Filharmonie Hradec Králové o pár set metrů po proudu Labe. V Muzeu východních Čech se v neděli 16. února uskutečnil další koncert abonentní řady, představující orchestr v „kapesním vydání“ a nabízející zajímavá zpestření běžného repertoáru. Sólistkou podvečera se stala harfistka Roxana Hädler, na pozici koncertního mistra se představil jako host Jan Fišer.

Impozantní budova královéhradeckého Muzea východních Čech postavená podle návrhu významného architekta Jana Kotěry disponuje dřevem obloženým přednáškovým sálem pro přibližně150 návštěvníků. Jeho pódium není velké – šestnáct hráčů, jak tomu bylo tentokrát, se vejde jen „tak tak“ a rovněž akustika by zřejmě v případě většího tělesa už nebyla ideální. Pro koncerty v tomto prostředí je proto zapotřebí pečlivě volit repertoár, zvolené podvečery salonního typu se jeví jako ideální. Zájmu publika se těšil už listopadový koncert, sestavený z děl členů vídeňské dynastie Straussů a dalších mistrů operetní, kavárenské a lázeňské hudby konce 19. století, pod taktovkou Kaspara Zehndera, nyní se dramaturgie zaměřila na fenomén a vlivy francouzské tvorby. Název „FHK à la Franҫaise“ hovoří sám za sebe. Umenšený orchestr se tentokrát obešel bez dirigenta. Pokyny mu udával koncertní mistr Jan Fišer, jenž si do Hradce Králové odskočil coby host z své stálé židličky v České filharmonii. A bylo vidět, že si příjemnou atmosféru v zaplněném sále vychutnává a užívá.

Nepřehlédnutelná osobnost Richarda Wagnera ovlivnila i dílo skladatele Vincenta d‘Indy, přesto francouzskému tvůrci nelze upřít velkou dávku tradičního šarmu, vycházejícího z historie země Galů, její pozice v Evropě, nádherného, různorodého a velkolepého přírodního prostředí i vstřebávání všeho zajímavého a podnětného přicházejícího zvenčí. Z úctyhodného seznamu jeho kompozic se toho dnes na koncertní pódia již mnoho nedostává, což je tak trochu škoda, neboť d‘Indy byl autorem promyšlené a poctivě působící hudby, nijak prvoplánové či povrchní. Suita in D ve starém slohu, op. 24 vznikla v roce 1886 a bezprostředně předchází možná nejznámějšímu skladatelovu kusu, jímž je Symphonie Cévenole – symfonie o francouzském horském zpěvu pro klavír a orchestr, mající stejné vročení. Dvacet minut trvající suita má pět částí a autor ji původně předepsal pro trubku, dvě flétny, smyčcový kvartet a basový nástroj ad libitum. Hradečtí zvolili verzi s rozšířeným obsazením a dali tím vyniknout malebným kontrastům, o něž se jednotlivé věty opírají. Vše začíná v poklidu a rozvaze, nástroje se „probouzejí“ velmi zvolna, tempo však přirozeně graduje až k vrcholům v Menuetu a v závěrečné části Ronde Franҫaise. Koncertní mistr je přitom plně zaměstnán po celou dobu, musí bedlivě sledovat nejen nástupy svých kolegů, ale ve svém vlastním partu si střihne i několik technicky náročnějších míst. Není to dozajista nikterak rafinovaná muzika, Jan Fišer si ale na jejím provedení dal spolu s ostatními záležet. Vše vedlo k příjemnému zážitku. 

Introdukce a Allegro pro harfu, flétnu, klarinet a smyčcové kvarteto Maurice Ravela z roku 1905 je jedním ze základních kamenů harfového repertoáru, vybroušeným však až k podobě opravdového drahokamu. Do vínku mu tohle zařazení vtělil už sám autor: průnik čistého impresionismu, vyvolaného především nástrojem dovedeným k dokonalosti v 19. století právě ve Francii jeho výrobcem Sébastienem Érardem, a vícevrstvé harmonie nepřestává udivovat a vždy je pro interprety velkou výzvou, byť jde o skladbu menšího rozsahu – její provedení nepřesáhne dvanáct minut. Roxana Hädler, patřící k nejnadanějším českým harfistkám mladé generace, projevila svůj přirozený cit, technickou suverenitu i neobyčejnou vnímavost pro náladu díla, díky čemuž se jí podařilo zcela ovládnout pódium. Buďme však spravedliví i k jejím spoluhráčům – flétna, klarinet a smyčce zněly rovněž úchvatně, celková působivost náročného kousku vynikla i díky tomu, že také v tomto případě byla zvolena verze pro orchestr.

Jedinečné postavení Wolfganga Amadea Mozarta vycházelo pochopitelně především z jeho tvůrčí geniality a neustále rozvíjeného talentu, upevňováno však bylo i jeho schopností nasávat dobové vlivy a vkládat je při vhodné příležitosti do svého kompozičního portfolia. Čekala-li dvacetiletého, již zavedeného autora v roce 1776 cesta do Paříže, bylo zajisté vhodné prezentovat se hudbou ve francouzském stylu a učinit tak ještě v bavorském Mnichově. Divertimento č. 3 D dur, K. 251 je nezaměnitelně mozartovským dílem, leč ony figury alla francese nelze přehlédnout. Jde o pouhé rokokové, lehkost zdůrazňující ozdůbky, nebo o umné, zdánlivě jednoduché tahy, pod nimiž se skrývá cosi mnohem rafinovanějšího? Tím ať se trápí muzikologové, publikum se musí především dobře bavit. Tohle Mozart určitě velmi dobře věděl, a proto se jeho skvostná hudba dodnes tak krásně poslouchá. Zvláště propůjčí-li se interpreti k radostně sehranému muzicírování v tom nejlepším slova smyslu, jakého byli svědky posluchači v sále královéhradeckého muzea. Opět pod pečlivým dohledem Jana Fišera, který své viditelné nadšení přenesl na spoluhráče i do hlediště. Přidaná, perfektně nastudovaná i znějící třetí věta z Mozartova Hudebního žertu, K. 522 pak společné úsilí vtipně korunovala.

Foto: SŠSOG Hradec Králové