„Jan Miłosz Zarzycki předstoupil před těleso prožívající v současnosti jedno ze svých umělecky nejvyrovnanějších a nejplodnějších období.“ 

„Výsledkem snažení Sylvie Bodorové je posluchačsky nesmírně přívětivý dvacetiminutový kus, jenž dokázal naplnit prostory kostela podmanivou atmosférou.“ 

„Jan Miłosz Zarzycki jako by si s Dvořákem na stupínku pozpěvoval.“ 

Ačkoliv 19. ročník hudebního festivalu Za poklady Broumovska za sebou měl od května již tři koncerty, až o tom, jenž se uskutečnil v sobotu 29. června v broumovském klášterním kostele sv. Vojtěcha, lze hovořit jako o zahajovacím. Otevřel totiž tradiční sérii převážně sobotních prázdninových setkání s hudbou v duchovních stáncích, která patří v regionu k nejvýznamnějším kulturním událostem. 

Za osmnáct let své existence se festival Za poklady Broumovska vyprofiloval v dramaturgicky přitažlivou akci přinášející publiku klasickou komorní i symfonickou hudbu, kterou přijíždějí interpretovat umělci z České republiky i ze zahraničí. Důležitou roli zde hraje přitažlivost míst, v nichž se jednotlivé koncerty konají. Mnohé svatostánky, zejména v příhraničních „zapadlých“ obcích, byly před dvěma desítkami let v zoufalém stavu a na jejich opravách se pracuje jen zvolna, neboť rekonstrukce vyžadují enormní finanční prostředky. Přesto se do nich duchovní život vrátil – i to je zásluha zakladatelů broumovského festivalu a jejich následovníků. Návštěva kteréhokoli koncertu současně znamená výlet do jednoho z nejkrásnějších koutů Česka, v němž po dlouhých letech opět živě pulsuje setkávání českého, polského a německého živlu, jako tomu bývávalo kdysi. Lidé v regionu mají tenhle festival rádi, dobrovolným vstupným přispívají na opravy cenných památek a není neobvyklé, že lavice a židle ve zdejších chrámech bývají zaplněny do posledního místečka. Na koncerty se sem však jezdí i ze vzdálenějších lokalit, potkáme zde i řadu návštěvníků ze sousedního Polska. Právem tedy lze označit festival Za poklady Broumovska za mezinárodní.

Přeshraniční charakter měl i sobotní koncert, na kterém vystoupila Filharmonie Hradec Králové, jejíhož řízení se pod freskami zdobenou klenbou broumovského klášterního barokního kostela sv. Vojtěcha ujal osmapadesátiletý polský dirigent Jan Miłosz Zarzycki. Orchestr plní tímto svým angažmá jednu ze svých základních úloh – hrát symfonickou hudbu nejen pro posluchače ve své domovské regionální metropoli, ale nabízet ji na vysoké profesionální úrovni i v jiných místech kraje. Spolupráce s polským dirigentem je pak rovněž logická – do sousední země je to z Broumova kousíček. V Zarzyckého případě je však zároveň třeba si uvědomit, že Polsko je veliké a že z Lomže, v níž působí jako ředitel a umělecký šéf tamní Komorní filharmonie Witolda Lutosławského (současně je profesorem na varšavské Hudební univerzitě Fryderyka Chopina), už představuje cesta do Česka pěkných pár set kilometrů. Symbolické propojení dvou blízkých národů ale rozhodně stálo za to.

Vždy je přece přínosné být svědkem toho, jak zahraniční umělci vnímají českou hudbu a jaké prvky do její interpretace vnášejí. Obzvláště v letošním „jubilejním“ roce. Zaměření na domácí autory se nemohl vyhnout ani sobotní slavnostní koncert, dramaturgie festivalu jej ale pojala po svém. Nejprve zazněla Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35a Josefa Suka, tedy ve verzi pro smyčcový orchestr. Jan Miłosz Zarzycki předstoupil před těleso prožívající v současnosti jedno ze svých umělecky nejvyrovnanějších a nejplodnějších období. I na hráčích smyčcové sekce je patrné, jak na sobě pod vedením šéfdirigenta Kaspara Zehndera a dalších mužů a žen s taktovkou dokázali několik let tvrdě pracovat. Královéhradecké smyčce vyzařují příjemnou měkkou zvukovou barvu, tak typicky českou, charakterizuje je jasnost tónů, ale i dokonalá sehranost a přesnost. Polský dirigent se naplno oddal polyfonickému pojetí Sukovy skladby, jeho gesta byla zprvu nenápadná, ale postupně více a více uměřeně nekompromisní, což na dané ploše sedmi minut umocňovalo její působivost. 

Rezidenční skladatelkou letošního ročníku broumovského festivalu je Sylvie Bodorová. Její kompozice proto nemohla chybět ani na zahajovacím koncertu, autorka byla i osobně přítomna. Vybrána byla skladba Carmina lucemburgiana o pěti částech, jež vznikla na objednávku Lucemburské vlády a velvyslanectví Lucemburského velkovévodství v Praze a je věnována památce českého krále Jana Lucemburského. Dílo se opírá o tvorbu Giullauma de Machauta, který byl nejen osobním sekretářem vladaře, ale rovněž významným skladatelem rané renesance. Autorka i tentokrát zvolila svůj oblíbený klíč: cituje z historické předlohy hutné motivy a využívá dobovou kompoziční i instrumentační techniku, přičemž je důmyslně spojuje s ryze současnými postupy a poetikou. Výsledkem je opět posluchačsky nesmírně přívětivý dvacetiminutový kus, jenž dokázal naplnit prostory kostela podmanivou atmosférou, spojující náladu daleké minulosti s otázkami kladenými soudobou tvorbou. Zvláště v závěrečné části si Bodorová efektně pohrává s harmonií, jako by byly zapomenuty úvodní oslavné intrády žesťů, se zvyšujícími se nároky si však hráči poradili výtečně. Škoda jen, že dirigent nenechal naplno rozproudit potlesk z kostelních lavic, poděkoval se pouze jednou a hned vzápětí se s orchestrem pustil do předehry k opeře Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta. Dost dobře netuším, co jej k takovému kroku vedlo, skladba Sylvie Bodorové by si určitě zasloužila více „dozvukového“ prostoru.

Zvláště když zmíněná geniální Mozartova předehra v Broumově královéhradeckým filharmonikům nakonec příliš nevyšla. Zarzycki zřejmě chtěl zdůraznit její úvodní temný a hlubinný motiv, přiměl však hráče k tak hlasitému nasazení, že jej v akustice chrámu doslova zvukově přepálili. V dalších částech předehry zase nedospěli k požadovanému uvolnění, veškeré kontrasty vyšuměly do ztracena, takže celek vzbudil poměrně rozpačitý dojem. U dirigenta komorní filharmonie mě něco takového dost překvapilo, ale možná, že nebylo dosti času na zkoušku a propracování zrádných detailů mistrovského opusu.

Leč budiž dirigentovi odpuštěno. Způsob, jakým se popasoval s Českou suitou D dur, op. 39 Antonína Dvořáka, ve mně totiž opět vzbudil posluchačské nadšení. Byl jsem svědkem jeho opojení ikonickou českou skladbou a s obdivem jsem pozoroval, jak si užívá každičké noty. Vedl orchestr přesně tak, jak tomu při této příležitosti má být. Lyrika, tanec, melancholie, virtuózní efekty a ona nezaměnitelná lehkost, daná vroucností i jiskrností. Nebylo možné si nepovšimnout, že Jan Miłosz Zarzycki jako by si s Dvořákem na stupínku pozpěvoval. Královéhradečtí filharmonici jeho přístup vzali za svůj a vložili do své hry ze svých dispozic úplně všechno. Nesmrtelný český prvek umocnila společná víra v nadčasovost a univerzálno. Čirá radost, jak jinak to charakterizovat. Tudíž následovaly dlouhé ovace vestoje a přídavek, ještě jednou Mozart. Dlužno konstatovat, že tentokrát už vyzněla předehra k opeře Figarova svatba perfektně, bez jakýchkoli modulačních či jiných problémů.

Foto: Za poklady Broumovska / Michal Sedláček