„První půlhodinu je divák doslova drcen brutálním zvukem, zejména exponovanými žesťovými nástroji.“

„Představitelé hlavních rolí jsou devízou inscenace.“

„Režijní pojetí Barbory Horákové Holy kladlo v souladu s hudebním jazykem skladatele důraz na vyhroceně expresivní jednání postav.“

Oficiální materiál k inscenaci opery Ariberta Riemanna Lear, uvedené 7. června na scéně Státní opery, charakterizuje tuto operu jako neoexpresionistickou. Expresivity bylo v premiérový večer opravdu mnoho jak v orchestřišti, tak na scéně. Otázkou je, kolik bylo skutečně nového. Režie se ujala Barbora Horáková Joly, hudebního nastudování Hermann Bäumer.

Partitura Leara navazuje na skladatele Druhé vídeňské školy, k jejichž odkazu se skladatel hlásil. Vše, čím Schönberg, Berg či Webern rozšířili hudební myšlení, Reimann používá. Dojde i na čvrttóny, které přinesl do hudby 20. století Alois Hába. Opravdu nové však bylo v době vzniku opery, tedy v sedmdesátých letech 20. století, pouze užití zvukových clusterů.

Světová premiéra opery se konala 9. července 1978 v Bavorské státní opeře v Mnichově a byla velkou událostí. Lesk jí dodal představitel titulní role, nejslavnější německý pěvec té doby Dietrich Fischer-Dieskau, z jehož podnětu opera vznikla. Režie se ujal jeden z nejvýznamnějších operních režisérů druhé poloviny dvacátého století Jean-Pierre Ponelle, dirigentem premiéry byl Gerd Albrecht (který se o patnáct let později stal šéfdirigentem České filharmonie). Mnichovská premiéra zaznamenala kolosální úspěch, již o několik týdnů později byla opera uvedena v Düsseldorfu a nastoupila cestu po operních scénách. Téměř po padesáti letech doputovala i do Prahy.

První půlhodinu je divák doslova drcen brutálním zvukem, zejména exponovanými žesťovými nástroji. Chtělo by se vzpomenout na Shafferova Amadea, kdy Josef II. radí Mozartovi: Příliš mnoho not, milý Mozarte! Úlevu z hluku přináší divákovi až scéna zoufalého Edgara. V závěru opery, ve scéně setkání Kordilie s otcem, dojde i na lyričtější hudbu.

Interpretovat Reimannovu složitou partituru je úkol velmi náročný a designovaný šéfdirigent Státní opery Hermann Bäumer se ho zhostil se ctí. Měl oporu nejen v kvalitě orchestru Státní opery, ale i v interpretech náročných pěveckých partů. Představitelé hlavních rolí jsou devízou inscenace. Vedení Státní opery vsadilo na jistotu a angažovalo do titulní role pěvce, který již toto dílo v minulosti nastudoval. Islandský barytonista Tómas Tómasson představení dominoval. Má znělý dramatický hlas, je herecky přesvědčivý a roli interpretoval s plným nasazením. Jeho výkon byl opravdu strhující. Pěvecký part Edgara, syna Hraběte z Glosteru, komponoval autor pro kontratenoristu. Představitel této role německý pěvec Hagen Matzeit překvapivě propojil falsetový rejstřík svého hlasu s plně znějící tenorovou polohou. Herecky byl i on velmi výrazný a autentický. Podobně lze charakterizovat i výkon jeho krajana Andrease Conrada v roli Glosterova levobočka Edmunda. Další mužské role byly obsazeny domácími silami, z nichž zaujali zejména Josef Moravec jako Hrabě z Kentu, Miloš Horák jako Hrabě z Glosteru, Csaba Kotlár jako Vévoda z Albany a Jaroslav Březina jako Vévoda z Cornwallu.

Role Learových dcer byly interpretovány domácími pěvkyněmi, resp. na scénách Národního divadla etablovanými, jako je tomu v případě ukrajinské sopranistky Viktorije Korosunovy, které byla svěřena role Goneril. V roli další dcery, Regan, vystoupila Petra Alvarez Šimková a její obsazení vyvolává otázku, proč pěvkyně, která na scénách Národního divadla vystupuje jako Tosca, Rusalka či Manon Lescaut, je obsazena do role vyžadující exaltovanost a místy až naturální vokální projev. Nesvědčí to o kompetentnosti těch, kteří v opeře Národního divadla rozhodují o obsazování rolí! Ke cti umělkyně však třeba říci, že se svého úkolu zhostila výsostným způsobem. Přesvědčivě se v roli Kordilie prezentovala i před nedávnem angažovaná sólistka opery Národního divadla Barbora Perná. Její hlas v již zmíněném výstupu s otcem v závěru opery se krásně nesl prostorem Státní opery.

Režijní pojetí Barbory Horákové Holy kladlo v souladu s hudebním jazykem skladatele důraz na vyhroceně expresivní jednání postav. Výsledkem byla působivá souhra všech aktérů a dramatickými emocemi nabité představení. Přesto některé režijní detaily vyvolávají otazníky (živý pes na jevišti, drcení varlat, uškrcení Blázna…). Proč byla mluvená role Blázna obsazena ženou (Dagmar Pecková), navíc v mužském nic neříkajícím kostýmu, je také nejasné. Scénografie Rhey Ecksteinové není stylově jednotná, v úvodním obraze vidíme realistickou architekturu i naturalistické rekvizity (Learova večeře a již zmíněný pes), závěr opery je inscenován téměř jako demi-stage se souborem bicích nástrojů na scéně. Byl-li to záměr, vyjadřující jakýsi rozpad, pak byl realizován velmi neobratně. Ostatně stejný princip redukce realistické scény na pouhé kovové konstrukce uplatnila režisérka i ve své pražské inscenaci Rigoletta. Kostýmy Benjamina Burgundera jsou soudobé a ničím nezaujmou. S trochou jízlivé ironie by se dalo říci, že nejlepší kostým měl Lear – většinu představení hrál totiž téměř nahý…

Hodnocení celého projektu je rozporuplné. Na jedné straně lze vyzdvihnout dramaturgický přínos (byť téměř po padesáti letech od premiéry…). Na druhé straně se tak děje za situace, kdy na repertoáru opery Národního divadla není žádná opera českého skladatele 20. století (kromě oper Leoše Janáčka). Nabízí se tedy otázka, zda je Reimannova opera opravdu takové veledílo, aby bylo v Národním divadle uváděno na úkor domácích autorů.

Po premiéře velké ovace publika, resp. části premiérového publika, neboť jeho značná část o přestávce odešla.

foto: Národní divadlo / Petr Neubert