Opera Národního divadla a Státní opera se dlouhodobě snaží zařazovat i tituly českých autorů, které jsou méně často hrané. Mezi ty patří i opera letos jubilujícího Otakara Ostrčila (1879–1935) Legenda z Erinu – příběh o zapovězené lásce, zradě a pomstě z prostředí starověkého Irska. Hudebního nastudování se ujal Robert Jindra, hudební ředitel Opery Národního divadla, režie Jiří Heřman, umělecký šéf Janáčkovy opery. Premiéry se uskuteční 16. a 19. října.

Otakar Ostrčil (1879–1935), od jehož úmrtí letos uplynulo devadesát let, byl nejen talentovaným skladatelem a dirigentem, ale i manažerem, který v pražském Národním divadle působil šestnáct let (1919–1935), nejprve jako dramaturg a posléze jako šéf operního souboru. Operu Legenda z Erinu složil na základě hry Julia Zeyera, který se inspiroval keltskou mytologií. Premiéru měla v roce 1921 v Brně (v době svého šéfování Ostrčil svěřoval svá díla brněnské opeře), v Národním divadle byla Legenda z Erinu uvedena v roce 1923 a poté již jen ve zkráceném koncertním provedení v roce 1982 ve Smetanově divadle, dnešní Státní opeře, v rámci festivalu Pražské jaro. „Jako hudební ředitel Opery vnímám jako ‚povinnost‘ uvádět i zapomenutá díla a autory, kteří se aktivně podíleli na formování Opery Národního divadla a jejichž tvorba byla impulzem nadále rozvíjet českou hudební tradici, ale zároveň udržet krok a reflektovat dění v hudebním světě,“ vysvětluje dirigent nově připravované inscenace Robert Jindra, hudební ředitel Opery Národního divadla, podle nějž Otakar Ostrčil patřil mezi nejdůležitější osobnosti, které profilovaly Operu Národního divadla. „Jeho vzdělání, rozhled a znalosti v oblasti (nejen) soudobé hudby přivedly na jeviště Národního divadla díla ‚moderních‘ autorů,“ konstatuje Jindra a upozorňuje, že v rámci působení Otakara Ostrčila se v Praze uskutečnily české premiéry děl Clauda Debussyho, Richarda Strausse, Igora Stravinského, Dariuse Milhauda a především Vojcka Albana Berga. Podobně jako jeho současníci Vítězslav Novák a Josef Suk starší i Ostrčil podle Roberta Jindry komponoval v hustě orchestrálním, silně kontrapunktickém stylu, který byl výrazně ovlivněn Gustavem Mahlerem, Richardem Straussem a ranými díly Arnolda Schönberga. „Extrémní linearita jeho díla nejednou přesahuje funkční harmonii; v těchto momentech ho lze snadno srovnat s vídeňskými expresionisty, které velmi obdivoval,“ vysvětluje Robert Jindra, který 7. října na tiskové konferenci Ostrčilův styl s nadsázkou označil za „impresionisticko-expresionistický“ a předem předpokládá, že v případě Legendy půjde o „projekt, který nebude navštěvován houfně“. Dodatkem může být, že první volba k Ostrčilovu devadesátému výročí padla na jeho operu Vlasty skon, po debatě s režisérem však usoudili, že látka Legendy z Erinu je „životnější“.

Režisér Jiří Heřman zdůrazňuje, že Ostrčilovo dílo ho oslovilo především svou mystikou a poetičností: „Pokud se začtete do irských mýtů, ponoříte se do mystického světa hrdinů a bohů, kteří nepostrádají nic z lidských vlastností. Příběh, ve kterém je největší irský hrdina Finn spojován s mocí blahotvorné ruky, kterou může uzdravit umírajícího, avšak nikdy tento dar nesmí nikomu odmítnout, je dobrým základem pro velkou tragédii. Zeyerovo a Ostrčilovo zpracování je mi blízké.“ Podle něj je však Legenda z Erinu aktuální i díky hlubokému lidskému rozměru: „Každý z nás je v životě postaven před rozhodnutí, které nám může úplně změnit život. V Legendě z Erinu jsou všechny postavy konfrontovány s takovým rozhodnutím. Následovat srdce či povinnost může být někdy velké dilema, které nám může ze života udělat pěkné peklo stejně jako umění odpouštět.“ Režisér dodává, že celé přibližně 50minutové první jednání je trochu „wagnerovské“ vyprávění a od druhého jednání je dílo „jedno velké drama v příběhu i v hudbě“. V posledním čtvrtém jednání se pak otevře „nový pohled na postavy“ včetně překvapivého konce. „Na irských mýtech je krásné, že se potkávají dva světy: svět živých a svět, kam odcházíme, ne nutně podsvětí,“ uzavírá umělec, mimo jiné designovaný šéf pražského operního souboru.

„Kulturní atmosféra Prahy v prvních desetiletích 20. století byla pro operu nesmírně vzrušující. Jak česká, tak německá opera tehdy čerpaly silné impulzy ze zahraničí a Praha byla v tomto vývoji jedním z klíčových center. Významnými osobnostmi byli Otakar Ostrčil, šéf Opery Národního divadla, a Alexander Zemlinsky, ředitel Nového německého divadla. Oba kolegové udržovali dobré kontakty a úzce spolupracovali. Legenda z Erinu je skutečným dítětem této éry a jsem velmi vděčný, že Robert Jindra znovuobjevil tuto jedinečnou operu,“ uvádí umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen se sdělením, že uvádět takto nehrané dílo je „riskantní“ a „najít kompetentního režiséra je obtížné“.

Dramaturgyně Patricie Částková, pro niž je „Irsko je tak trochu druhým domovem“, říká, že nová inscenace je příležitostí „přehodnotit pohled na skladatelský odkaz Ostrčila“. Dílo prý silně pracuje s principem morální odpovědnosti. Dramaturgyně také připomíná, že Ostrčil operu skládal v letech 1913 až 1919, což byla „doba depresivní“, která také akcentovala silný moment Legendy z Erinu spočívající v odpuštění; doba prý ovlivnila vznik díla. I Částková bez dalšího prozrazování děje připomíná silný a překvapivý moment v závěru díla a doplňuje svůj pohled na dobové odmítavé stanovisko ve vztahu k Ostrčilovu opusu: „Nesouhlasím s tehdejšími recenzenty.“

Dirigent Jindra, který má dle vlastních slov o osobu Otakara Ostrčila dlouhodobý zájem, pak ještě přispívá s informací, že dílo bude k mání scénicky prvně po sto dvou letech, a to v původní, kompletní podobě bez škrtů. „Nikdo neví, jak to zní,“ říká a podotýká, že bude usilovat alespoň o zvukový záznam z uvedení. Jiná než fragmentovaná nahrávka Legendy z Erinu totiž neexistuje.

…………….

Pěvecké obsazení inscenace zde. S basistou Františkem Zahradníčkem v roli Kormaka KlasikaPlus přinese rozhovor.

Foto/zdroj: archiv KlasikyPlus.cz, archiv ND Praha, ze zkoušky - Petr Neubert