„Hammerschmidt nemá onu vzletnou inspiraci svých slavných kolegů, spíše se skrze poctivou a důkladnou práci povznáší a tu a tam i letmo dotýká hudebního parnasu.“

„To, co ukázali včera chlapci od sv. Kříže v Drážďanech (a co ukazují již dlouhé desítky let), by pro české dětské či chlapecké sbory bylo zcela nedostupné.“

„Němci se svými tradicemi prostě umějí pracovat a v tomto ohledu se od nich máme stále co učit.“

Zcela vyprodaný, obrovský kostel sv. Mikuláše v Žitavě v pátek 31. října aplaudoval drážďanskému Kreuzchoru, který svým slavnostním koncertem uctil odkaz místního barokního skladatele Andrease Hammerschmidta. Jubilejní desátý ročník pocty slovem uvedl saský premiér Michael Kretchmer a žitavský primátor Thomas Zenker. Orchestrální party obstaral Dresdner Barockorchester, v němž se partu violonu ujal Sven Rössel, duchovní otec celého projektu, který se zároveň stará o postupné vydání všech skladeb Andrease Hammerschidta. Program připravil, nastudoval a dirigoval „Kreuzkantor“ Martin Lehmann.

Německý hudební skladatel Andreas Hammerschmidt patří mezi osobnosti, které utvářely na počátku 17. století podobu německé luteránské hudby. Narodil se v tehdy německém Mostu v roce 1611 do rodiny sedláře, který pocházel z okolí Cvikova, a svůj život a tvorbu spojil především s regionem kolem dnešní severní českoněmecké hranice. Od roku 1634 působil v saském Freibergu a v roce 1639 se přestěhoval do Žitavy, města na dnešním česko-německo-polském trojmezí. Zde se proslavil, zbohatl a postavil si panským dům na předměstí. V roce 1675 zde i zemřel a jeho symbolický náhrobek stojí nedaleko od kostela sv. Kříže, který patří pod správu místního muzea. Před oltářem v něm visí legendární postní plátno s renesančními malbami.

Dílo Andrease Hammerschmidta je poměrně rozsáhlé, zahrnuje velká vícesborová moteta, menší duchovní skladby, koncertantní sólové a ansámblové skladby a také drobné instrumentální skladby, dohromady asi osmnáct opusových svazků. Srovnání s jeho o generaci starším kolegou Heinrichem Schützem se přímo nabízí. Hammerschmidtovi však chybí bezprostřední vazba na italskou polyfonii konce 16. století, která Schütze naprosto zásadně ovlivnila během studií u Gabrieliho v Benátkách. Hammerschmidt je ve svém díle více německý a luteránský autor. Nemá onu vzletnou inspiraci velkého kolegy, spíše se skrze poctivou a důkladnou práci povznáší a tu a tam i letmo dotýká hudebního parnasu.

Na počátku pocty Hammeschmidtovi (Hammerschmidt Ehrung) stála iniciativa žitavského ředitele „ZUŠ“ Svena Rössela, který si jako svůj doktorský projekt zvolil vydání souborného díla nejvýznamnějšího žitavského skladatele. Od roku 2015 začal pravidelně pořádat koncerty na den reformace (31. října) a na každé akci přidal i představení jednoho či dvou nově vydaných svazků souborného díla. Skladby Hammerschmidta zde obvykle zazněly v kontextu hudby jeho doby či naopak v kontrastu k hudbě modernější. Jakožto hráč na kontrabas a barokní violon využil svým kontaktů ve světě profesionální hudby a z Hammeschmidt Ehrung se stala poměrně významná regionální hudební událost. Letošní desáté výročí už zahrnuje více koncertů v regionu a vrcholem byl právě včerejší koncert slavného drážďanského Kreuzchoru, který se odehrál 350 let a tři dny po autorově úmrtí.

U drážďanského Kreuzchoru se musím ještě zastavit. Patří mezi vůbec nejstarší tělesa v Evropě, jeho historie se datuje až do třináctého století. Už více než sedm set let vychovává chlapce ke zpěvu a hudbě. Jeho řadami prošly významné světové hvězdy, namátkou legendy dvacátého století Theo Adam či Peter Schreier, ze současných hvězd třeba René Pape či Erich Stoklassa, působil zde například i slavný německý dirigent Hans Christoph Rademann. Kreuzchor funguje jako škola tak trochu sama pro sebe. Elitní výchovná instituce, která krom budoucích profesionálů vychovává i znalce hudby a budoucí publikum. To, co ukázali včera chlapci od sv. Kříže v Drážďanech (a co ukazují již dlouhé desítky let), by pro české dětské či chlapecké sbory bylo zcela nedostupné.

Krom vícesborových skladeb Andrease Hammerschmidta zazněly ještě dvě skladby od Heinricha Schütze a chorální moteto od Johanna Pachelbela. Padesátka chlapců drážďanského sboru se během koncertu rozcházela a seskupovala, jednotlivé skupiny zněly z různých míst kostela, často na vzdálenost, kde už akustika mohla souhře velmi uškodit. Ale tihle kluci z Drážďan to zvládli se ctí a s převahou. Kdy bylo třeba, posílil dirigent některé hlasy houslemi, pozouny či cinkem. A i na dálku dovedl udržet souhru hodně výraznými gesty. Všechny sólové party zpívali členové sboru a dovedli svým čistým hlasovým projevem naplnit prostor velikého chrámu.

Už vícekrát jsem si uvědomil, že chlapecký sbor má jistou nevýhodu proti smíšenému. Dětským sopránům a altům chybí znělost školených dospělých hlasů. A také emoční a vůbec životní zkušenost, která se propisuje do schopnosti výrazového provedení skladby. Jejich hlasy jsou zkrátka průzračně čisté, ještě netknuté velkými radostmi či bolestmi života. Jsou jako andělé, jejichž šat se ještě neposkvrnil blátem cest a strastmi pozemského putování. A možná nás dojímá právě ta jejich čistota a křehkost. Při prvních skladbách mi tam ona síla a znělost chyběla. Ale záhy jsem si na zvuk zvykl a začal vnímat dokonale propracovanou dramaturgii, skvělou kázeň a zralost i u kluků, kterým mohlo být tak deset let. A přestože autoři vybírali převážně z jedné sbírky a Hammerschmidtova hudba mohla začít i nudit, neustálými přesuny a barevně-prostorovými změnami Kreuzchor stále udržoval své posluchače v pozornosti.

Když dozněl potlesk po posledním motetu, přidali chlapci známý německý chorál a dirigent vyzval publikum, aby se na krajní sloky připojilo. A musím přiznat, že mi běhal mráz po zádech, když jsem slyšel celý kostel zpívat, protože staří i mladí ten nápěv prostě znají a skutečně se přidali. A ve vnitřních slokách bylo možno poprvé zaslechnout sborový zvuk bez doprovodu nástrojů. Vyváženost a čistota zvuku i po devadesáti minutách intenzivního zpěvu byla dechberoucí. Možná by se hodilo pro větší pestrost koncertu zařadit skladby z více sbírek, možná mohl být program o jednu skladbu kratší, ale celkový dojem z koncertu to nijak nesnížilo.

Nad rámec konkrétního koncertního zážitku jsem si celý večer intenzivně uvědomoval, jak Němci umí pracovat s tradicí a odkazem svých velkých i menších mužů historie. Ve městě velikosti Berouna se odehrála událost, která rezonuje celým Saskem. Uvádí ji saský premiér, který evidentně ví, co fenomén poměrně neznámého barokního skladatele znamená. A místní primátor se už více než deset let podílí na spolutvorbě regionálního kulturního odkazu. Žitava je v podstatě město na periferii německých zemí. Je obklopená šedivým českým pohraničím a ještě šedivější polskou krajinou povrchových dolů a elektráren. V sedmdesátých letech existoval plán, který by kolem města vytvořil moře uhelných dolů a Žitava na plánu vypadala jako ostrůvek spojený se světem jen dvěma silnicemi. Včera ale nad tímhle málem ztraceným městem zpívaly všechny múzy. Pár správných osobností na správných místech vytvořilo tradici. A jak známo, Němci své tradice prostě umějí uchopit. A i v tomto ohledu se od nich máme stále co učit.

Foto/zdroj: Raimund Linke, Facebook města Žitava