„Janáček zase jednou ve vídeňské Státní opeře zvítězil.“

„Pavel Černoch prokázal, že mu janáčkovské role jsou velmi blízké.“

„Marlis Petersen v závěru překvapila lyrickou kantilénou s dramatickým témbrem. Uchvátila publikum, které jí ve zcela zaplněném hledišti děkovalo dlouhým potleskem.“

Inscenace opery Leoše Janáčka Věc Makropulos se vrátila po deseti létech na jeviště Vídeňské státní opery. Tehdy ji dirigoval Jakub Hrůša, letos 30. listopadu stál za dirigentským pultem Tomáš Hanus. Na jevišti vedle Marlis Petersen, představitelky Eliny Makropulos, stál i český tenorista Pavel Černoch. Obnovená inscenace režiséra Petera Steina na scéně Ferdinanda Wögerbauera a v kostýmech Annamarie Heinreich byla de facto premiérou, neboť z původního obsazení zůstal je Wolfgang Bankl v roli doktora Kolenatého. Představení sklidilo obří aplaus.

Podle stejnojmenné divadelní hry Karla Čapka si napsal libreto Leoš Janáček sám a napsal k němu hudbu, která vede k jedné z nejobtížnějších i nejkrásnějších oper. Autor zdokonalil svůj styl úderných a dramatických úsečných motivů, které se mísí s plochami melodickými a dokázal zachovat konverzační styl hry. Hudbou do zápletky vnáší potřebné napětí a kreslí vztahy postav. „Je to nejobtížnější Janáčkova opera, v hudbě není nic předvídatelného. Janáček tvoří hudbu vertikálně, jednotlivé motivy dávají smysl až po dokonalém sestavení všech dílků této nádherné puzzle. Orchestr se postavil ke studiu s veškerou úctou a profesionalitou, i zpěváci se pečlivě připravili už předem, protože obnovená premiéra nedostává nikdy tak velký časový prostor pro zkoušení jako nové nastudování. Jenže po deseti letech je to pro interprety v podstatě úplně nová premiéra, jen Wolfgang Bankl z původního obsazení zůstal. Všichni interpreti k dílu přistoupili se zodpovědností a dali výkonu maximum svých schopností,“ pochvaloval si po premiéře dirigent Tomáš Hanus.

Orchestr hrál s plným nasazením, až ho musel dirigent dynamicky krotit, aby nepřehlušoval zpěváky. Inscenátoři sáhli po vídeňské edici „janáčkologa“ Jiřího Zahrádky, vydané nakladatelstvím Universal Edition, která poprvé zazněla v brněnské inscenaci v roce 2014. Na základě mnoha autorových variant tak vznikl efektní celek, který klade na interprety vysoké nároky. Extrémní polohy, složité rytmy, rozbité do krátkých úsečných sekvencí, které díky akcentům konvenují mluvené řeči a letí za sebou v hudební smršti, aby se zastavily na lyrických pasážích, které přicházejí zejména až v závěru opery, to vše dodává opeře napětí, spád, dramatičnost i hloubku. Zpěváci zaujali dokonalou výslovností českého textu a bezproblémovým zvládnutím zpěvních partů. Naštěstí šlo ve všech případech o zkušené „bardy“, kteří nejen že zvládali pěvecké party bezproblémově, ale dokázali hrát své role jako činoherní konverzační hru. Mile překvapil představitel Alberta Gregora, český tenorista Pavel Černoch, který prokázal, že mu janáčkovské role jsou velmi blízké. Dokázal zazpívat roli Bertíka úderně, zvučně a přitom mu vysoké tóny vyzněly přirozeně a lehce. V roli Jaroslava Pruse exceloval dánský barytonista Bo Skovhus, jeho syna Janka zpíval mexický tenorista Carlos Osuna, Vítka zvládal německý tenorista Lukas Schmidt a doktora Kolenatého hrál a zpíval vídeňský basbarytonista a miláček publika Wolfgang Bankl. Ten jediný už měl, jak zmíněno, s inscenací zkušenosti z minulého uvedení a jeho výkon byl excelentní. Historie procesu, kterou vypráví Elině, se odvíjí v takovém tempu, že by s dikcí měl co dělat i rodilý Čech, přesto ji pěvec ustál bezchybně. Jeho hlas je přirozeně uvolněný a nosný a herecké schopnosti obdivuhodné. Kristou byla Alma Neuhaus, americká sopranistka, která dala postavě křehkost i pravdivost. Postavu Hauka-Sendorfa si užíval rakouský tenorista Matthäus Schmidlechner, který se s češtinou na scéně vídeňské státní opery už potkal v nedávné inscenaci Prodané nevěsty, kdy ztvárnil Principála. (Reflexe ZDE.) I v roli Hauka-Sendorfa si užíval komediálnosti a měl z ní viditelnou radost. Part navíc zazpíval plným hlasem, bez nabízejících se klišé. 

Centrem pozornosti byla německá sopranistka Marlis Petersen, kterou zná vídeňské i zahraniční publikum jako lyrickou sopranistku se zářivými koloraturami. V průběhu času její hlas vyzrával a v roli Eliny dala zpěvačka rozeznít jeho spodním podtónům, které nejprve bodaly v úsečných replikách a dramatických peripetiích, aby si pěvkyně v závěru přivlastnila publikum kantilénou se širokým témbrem. Uchvátila obecenstvo, které jí ve zcela zaplněném hledišti děkovalo dlouhým potleskem a voláním. Elina Makropulos alias Emilia Marty či Ellian MacGregor je osudová role. Ne každá herečka jí dokáže dát osudový rozměr a ne každá zpěvačka ji dokáže plně obsáhnout hlasově. V případě Marlis Petersen se podařilo dosáhnout všech těchto podmínek a navíc ještě zpěvačka dala roli po hlasové stránce nový rozměr. Stejných ovací jako zpěvačka se dočkal i dirigent představení Tomáš Hanus, jehož pojetí dalo inscenaci dramatičnost i atraktivitu dlouhých frází. Janáček zase jednou ve vídeňské Státní opeře zvítězil.

Režisérem představení byl Peter Stein, kterému se podařilo uchovat v inscenaci charakter konverzační komedie, a zpěvákům herecké schopnosti dokonce pomáhaly k přirozenému hlasovému projevu. Využil plně potenciálu opery a přesně se držel realistického chování v dobových kulisách Ferdinanda Wögerbauera a v kostýmech módy dvacátých let, které připravila Annamaria Heinreich s fantazií a luxusně, především pro titulní hrdinku. Ke slovu přišla i maskérka Cécile Kretschmar, které se podařilo v závěru neobvyklé překvapení. Sebejistá módní dáma se objevila v závěru opery jako rozpadající se mumie s gumovou škraboškou na hlavě. Možná pro někoho až příliš naturalistické, ale proč ne, současný divák chce být šokován. Scéna Ferdinanda Wögerbauera je ve všech obrazech monumentální a vzdušná současně, obrovská knihovna z tmavého vyřezávaného dubu v prvním dějství je vystřídána prázdným prostorem obráceného pohledu z jeviště do hlediště Vídeňské státní opery z doby před vybombardováním divadla za války a přivádí diváka za scénu po představení, které se právě bourá. Na pozadí prázdných lóží a na prázdném jevišti je centrální křeslo pro hlavní hrdinku, kolem kterého se shlukují aktéři. Budoár v hotelu v posledním obraze je nádherný styl art deco, zaujme župan Eliny s kubistickými vzory. Prozření hrdinky, že krása života je v jeho smrtelnosti a pomíjivosti, je pronášena současně s její fyzickou proměnou. Kristinka pálí pergamen s formulí a zúčastnění tiše vzdávají hold ženě, která konečně po staletích našla klid.

Zcela vyprodané hlediště přijalo operu s nadšením a dílo Leoše Janáčka slavilo triumf. Věřme, že se na scéně divadla ještě dlouho udrží a že i čeští diváci se budou moci přijet na představení podívat.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Poehn