„Divák si nemusel hledat objektivní důvody, proč se mu má líbit, co slyší; byl zkrátka zcela vtažen.“

„Leite zde s pomocí portugalského souboru dokázala geniálně vystupňovat drama.“

„Zpěváci jsou skvělými interprety svého žánru, výsledek vykročení z jejich vlastního hudebního světa je ale diskutabilní.“

Barokní zámek, koncertní sál s bohatou výmalbou na stropě i stěnách, rozlehlé zahrady, jež se halí v šero právě v průběhu přestávky… Že prostředí Trojského zámku dokáže dotvořit atmosféru koncertů zvláště barokní hudby, ví pořadatelé Letních slavností staré hudby již více než dvě desetiletí a těchto prostor také bohatě využívají. V pondělí 29. července na trojském pódiu stanul portugalský soubor Os Músicos do Tejo s uměleckým vedoucím Marcosem Magalhãesem. Spolu se sopranistkou Anou Vieirou Leite a zpěvákem a kytaristou Marcem Oliveirou představili v tuzemsku téměř neznámý repertoár portugalských skladatelů 18. století, ale také tradiční portugalskou hudbu, modinhy, lundumy a fado. 

Pestrost, specificita, neznámo – již samotný výběr repertoáru předznamenával atraktivní koncert. Jeho první polovina byla koncipovaná jako představení stěžejní operní i instrumentální tvorby portugalských skladatelů 18. století. V průběhu poslechu divák musel neustále přemítat: Proč se tato hudba nehraje častěji? Proč není rozšířenější? Opravdu je na vině zejména nedostatek dochovaného hudebního materiálu, jak v programové brožuře naznačuje Marc Vanscheeuwijck? Proč je portugalská tvorba 18. století tak zastíněna tehdejší italskou produkcí? Vždyť právě klíčoví portugalští operní skladatelé té doby, mezi něž patřili dnes hraní Francisco António de Almeida, António Teixeira a Carlos Seixas, z italské operní tradice přímo vycházeli. Jejich předložené skladby jsou kompozičně na velice vysoké úrovni, motivicky i instrumentačně nápadité a vynalézavé. O jejich renesanci se naštěstí už delší dobu zasluhuje dirigent a cembalista Marcos Magalhães se svým souborem Os Músicos do Tejo, který se specializuje na interpretaci (nejen) „zaprášeného“ operního repertoáru z portugalských hudebních archivů.

Soubor vzbudil veskrze pozitivní první dojem. Kromě vizuálního detailu, že svršky jeho členů příjemně ladily s barevností malované stěny za pódiem, jsme si už od prvních frází instrumentálního úvodu (Triová sonáta D dur Pedra Antónia Avondana) mohli povšimnout neobvykle lahodného zvuku souboru. Oplýval nejen sehraností muzikantů (vždyť dohromady působí už osmnáct let), ale i vzájemnou zvukovou podporou. Více než kdy jindy tak bylo možné souhlasit s aristotelovským „celek je větší, než jen součet jeho částí“. Hráči byli velmi potěšující jednotlivě, ale jako soubor dokázali vytvořit ojediněle šťavnatý, mohutný a přitom plně kompaktní zvuk. Dotažená však kromě zvukové stránky byla i záležitost strukturální – soubor nechával posluchače v neustálém napětí, co přijde. Divák si tak nemusel hledat objektivní důvody, proč se mu má líbit, co slyší, byl zkrátka zcela vtažen. Již tak vydařenou interpretaci ještě kořenila sóla jednotlivých nástrojů: houslista Nuno Mendes zaujal mj. svými krásnými piany (Carlos Seixas: Sinfonia B dur) i prvkem hravosti (Almeida: Se già m’ingannasti z Gl’incanti d‘Alcina), Pedro Castro zase svým uměním hry dokonce na dva nástroje: neobyčejně jemným tónem hoboje (Avondano) i virtuózními prvky mj. na zobcovou flétnu (António da Silva Leite). Tradičnímu jádru bassa continua (Ana Raquel Pinheiro – barokní violoncello, Vincent Magalhães – kontrabas) pak vévodil Marcos Magalhães, který představil nejen dokonalou stylovost hudby 18. století, ale dokázal se také plně odvázat při interpretaci modinhas.

Součástí programu byla také jeho úprava menuetů Carlose Seixase, původně určených pro cembalo. Nešlo však o pouhou instrumentaci, ale o vytvoření svébytných děl pro soubor tohoto typu se sólistickým využitím cembala (tedy až na třetí menuet, ve kterém se cembalo neobjevilo vůbec). Ačkoliv stylovost aranži nelze upřít, některá kompoziční rozhodnutí se zdála být možná až triviální (například struktura prvního menuetu s metodou: cembalo – otázka, soubor – odpověď) a instrumentace ne zcela přesvědčivá (druhý menuet), což se poté promítalo i do celkového zvuku souboru.

Hlavní hvězdou první poloviny koncertu však byla rychle stoupající hvězda v oblasti barokní opery, portugalská sopranistka Ana Vieira Leite. (Rozhovor čtěte ZDE.) Posluchač tedy měl velká očekávání. Zpočátku (Pedro Antonio Avondano: Quanta gente che sospira di veder cos‘ è la Luna) se však zdálo, že se sopranistka hlasově poněkud hledá: jednotlivé rejstříky byly dynamicky nevyrovnané, některé vysoké tóny až s přehnanou forzí a větším podílem vibrata, než by člověk u této hudby čekal. Ve střední poloze zase místy dynamicky zaostávala za souborem. To se projevilo hlavně u Almeidovy árie La scongiura di Vespina (La Spinalba), která však naprosto strhla svým celkovým nábojem, jenž Leite spolu se souborem dokázala vytvořit. Posluchač tak přestal řešit, že běhy ve střední poloze jsou možná až příliš deklamačního charakteru a nikoli dostatečně znělé; jejich tempo bylo totiž bryskní a výsledek strhující. 

Dojem rozpačitosti však zanechaly i zpěvaččiny schopnosti vžití se do role: zatímco u La scongiura di Vespina byla celou duší interpretovanou postavou, Almeidova jiná, lyricky zaměřená árie In queste lacrime (Il trionfo d’amore) byla sice technicky bravurní, chyběla jí však skutečně upřímná vřelost. Že se daleko lépe cítí v rolích „ublížených“ charakterů, ukázala i v další Almeidově árii, již zmíněné Se già m’ingannasti z Gl’incanti d’Alcina, která se pro mě stala vrcholem celého koncertu. (Poněkud paradoxní je fakt, že právě tento kus byl do programu přidán až později, a to výměnou za jinou Almeidovu árii.) Leite zde s pomocí portugalského souboru dokázala geniálně vystupňovat drama a prožívané emoce se promítaly nejen do její mimiky, ale také hlasového projevu. V tomto ohledu nejlépe vyšel závěr střední části na slova „soffrendo a dispetto d’un solo l’ador“ (v překladu Marie Kronbergerové jako „ať trpíš, i když jde o jediné vzplanutí“), který se stal příkladem emoční katarze – nepředstírané, plně prožité.

Tento „highlight“ koncertu byl vklíněn mezi další programové kusy; dramaturgický záměr plynutí koncertu byl tedy evidentně jiný než zakončit jeho první polovinu „prskavkou“. Naopak. Diváci se na přestávku rozešli po nekonvenčním zakončení Almeidovy Sinfonie F dur, které se vyhnulo tradiční tónice.

Po návratu z postupně se šeřících zahrad Trojského zámku na posluchače čekal jiný svět. Z prostředí portugalské opery s italskými kořeny v italštině jsme se skrz díla Antónia Teixeiry dostali do portugalských ulic a divadel „nižších“ žánrů. Nadešel tak čas portugalského zpěváka a kytaristy Marca Oliveiry, který je proslulý interpretací portugalského stylu fado. Do árií Teixeirových (byť komických) oper, kterými jeho dnešní prezentace započala, však přece jenom klasicky neškolený hlas kytaristy zcela nezapadal. Přestože byla jeho interpretace plná výrazu – jak jsme mohli později ocenit i při jednoduchých salonních písních, modinhas či jeho sólovém fadu –, konzervativnímu posluchači se zcela nepozdávala rejstříková nevyrovnanost (vysoké tóny zpíval pouze skrz hlavový tón) a kultura tónu (v nižších polohách místy tlačené). Naopak tato přirozená expresivita a místy až syrovost projevu geniálně vyzněla při dvou písních stylu fado, při kterých se Oliveira najednou ocitl jako ryba ve vodě. Kytaru do ruky, nohu opřít jen tak o otočné kolečko u klavírní židle – žádný speciální postoj a speciální podpěry nohy – a vylíčit srdcervoucí myšlenky o lásce. 

Velice zajímavě pak, jak si asi čtenář po dosavadním popisu domyslí, působila dueta. Zatímco Leite kralovala v případě modinhas, které v průběhu 18. století často výrazně stavěly na neapolském operním stylu, Oliveira dominoval při lidových písních. Například s výrazovým světem tance stylu lundum (Os efeitos da ternura) Oliveira plně splynul, Leite se však držela trochu zpět a zůstávala v rovině tvoření „krásných tónů“. Nekompaktnost zvuku jejich hlasů se pak projevila mj. v již zmíněném odlišném způsobu tvorby vysokých tónů. Diametrální rozdíl mezi nimi pak dotvářel i vizuální vjem, kdy on hudbu prožíval vnitřně zpaměti, ona stále spoléhala na noty. V závěru však interpretační náboj skladby částečně strhl i Leite, která nakonec přešla do naturálnějšího hlasového projevu. Do lundumových rytmů se totiž ponořil celý soubor: počáteční brilantní sólový dialog houslisty Denyse Stetsenka a violisty Álvara Pinta se rozjel po přidání kontrabasu v pizzicatu a výslednice způsobila „cukání“ nohou nejednomu posluchači.

Úplný závěr koncertu však (bohužel) patřil opět duetu na operní bázi, ve kterém Oliveira zvukově i herecky zaostával za Leite. Proč herecky? Poslední číslo, Modinha em duo – Pode bem desenganar-se Josého Palomina, tedy duet, ve kterém se portugalský námořník snaží přemluvit hokynářku, že Portugalci jsou lepší než Angličané, totiž oba zpěváci ztvárnili poloscénicky. Interpretační rozdíly mezi nimi, kdy navíc Oliveira působil, že herecká gestika mu není zcela vlastní, tak setřel pouze vložený, částečně improvizovaný mluvený dialog. Přestože číslo mělo pravděpodobně vyznít úsměvně, na mě působilo spíše nedotaženě, byť instrumentální soubor vše držel velice dobře v rukou. Škoda, že právě toto číslo interpreti vybrali jako přídavek – mnohem lépe (i v souvislosti s tím, že by se neopakovalo dvakrát za sebou to stejné) by myslím vyzněla některá z árií z první půle večera, popřípadě zmíněné lundum.

Z koncertu tedy odcházím s rozporuplnými pocity. Nabitá novými dojmy z poslechu portugalské opery 18. století, úroveň jejíž děl je velice překvapující, obohacená živou interpretací portugalské tradiční hudby a díky pestrosti programu naprosto bdělá, přestože čas koncertu se natáhl na dvě a půl hodiny. Avšak rozpačitá z výběru repertoáru. Zpěváci jsou skvělými interprety svého žánru, výsledek vykročení z jejich vlastního hudebního světa je ale diskutabilní.

Foto: LSSH / Petra Hajská