„Interpretační svrchovanost členů Baborák ensemble, jejich individuální kvality a také neutuchající energie si zaslouží jednoznačné a hluboké uznání.“ 

„Pokud je program sestaven z neznámých skladeb nepříliš prověřeného tvůrce, které navíc vznikly v průběhu dvou let, riziko programu je nasnadě.“ 

„Kde meškal jemnocit tvůrců festivalu, kteří obvykle dovedli velmi citlivě posoudit, co se kam hodí a co ne?“

Zahajovací koncerty festivalů mívají obvykle s ohledem na publikum klasický nebo lehčí repertoár. Festival Lípa Musica tentokrát přinesl odlišný dramaturgický postup. Úvodní koncert 5. září zahrnoval tři aktuální díla mladé české skladatelky a klavíristky Nikol Bókové, jejími partnery byli mezzosopranistka Bella Adamova a Baborák ensemble. Z mého pohledu se tato sázka na netradiční zahájení minula účinkem. Koncert bych si snad uměl představit v rámci festivalu specializovaného na moderní hudbu a rozhodně ve světském prostoru.

Operní gala s Kateřinou Kněžíkovou, Danielem Matouškem a Prague Philharmonia. Rachmaninov a Dvořák v provedení Lukáše Vondráčka a orchestru FOK. Smetanova Má vlast v provedení Filharmonie Brno… To jsou programy tří posledních zahajovacích koncertů festivalu Lípa Musica. Všechny splňují obvyklá kritéria pro slavnostní první večer za účasti sponzorů a místní politické honorace. Tentokrát ale organizátoři a dramaturgové severočeské festivalové stálice zvolili odlišnou cestu. Na program zařadili dvě světové premiéry a jedno velmi čerstvé dílo, vše z dílny mladé skladatelky, klavíristky a ostravské rodačky Nikol Bókové. Autorka sama usedla za klavír a jejími hudebními spolutvůrci pátečního večera v bazilice Všech svatých v České Lípě se stali členové souboru Baborák ensemble a mezzosopranistka Bella Adamova. Ve světové premiéře zazněla Fantazie pro hlas a smyčce a Koncert pro klavír a komorní orchestr. Závěr koncertu pak obstarala skladba, která zazněla poprvé v prosinci roku 2023, šestidílný cyklus Her Country, ve kterém autorka reaguje na snad nejslavnější cyklus v dějinách české hudby, Smetanovu Mou vlast. 

Tvůrci programu posluchače v doprovodném textu ujišťují, že tato dramaturgie už nemohla lépe vyjádřit ducha festivalu a že dnešní program posouvá jeho originalitu o řád výše. Upřímně se přiznám, že jsem za ta léta, co festival sleduji, měl o jeho duchu a pojetí originality výrazně jinou představu. Zažil jsem zde koncerty, které především přinášely kvalitu do krásných a trochu zapomenutých míst kulturně poměrně chudého Českolipska a později i širšího okolí. Že jejich obsah a výjimečné provedení se snoubily s krásnými koncertními prostory. A tak jsem přesvědčen, že včerejší koncert byl tak trochu experimentem na hraně hazardu. Aktuální klasická hudba není pro běžného posluchače samozřejmou součástí koncertních programů. A pokud je program navíc sestaven ze tří skladeb dosud nepříliš prověřeného mladého tvůrce, které vznikly v rozmezí necelých dvou let, myslím, že už na papíře je znát riziko takové volby. A během večera se má obava, kterou jsem pojal při pohledu do programu a na zvolené texty vokálních skladeb, bezezbytku potvrdila. 

K hudební kvalitě večera přispěli zejména členové Baborák ensemble, jimž byl program napsán takříkajíc na tělo. Jejich interpretační svrchovanost, individuální kvality a také neutuchající energie si zaslouží jednoznačné a hluboké uznání. To nejlepší, co páteční večer přinesl, byla právě skvělá souhra a barevně zajímavý zvuk komorního tělesa, které čítalo dvoje housle, dvě violy, dvě violoncella, kontrabas, basklarinet a perkuse. Od lesního rohu pak soubor suverénně řídil jeho zakladatel Radek Baborák. Fakt, že soubor spolupracuje s autorkou často a rád, byl znát především ve druhé skladbě večera, Koncertu pro klavír a komorní orchestr, ve kterém se autorka sama ujala sólového klavírního partu. 

Vymezit charakter hudební tvorby Nikol Bókové není zrovna jednoduchý úkol. Její dílo je zcela zřetelně ovlivněno jazzem, ale nebrání se ani jiným stylovým vlivům. Výsledkem je v případě klavírního koncertu poměrně homogenní a energický pás eklektické či postmoderní hudby, který lze připodobnit cestě mladého člověka pulsujícím velkoměstem. Tu setrvá chvíli v jazzovém klubu, jinde zaskočí do multiplexu, kde zrovna promítají velkofilm Interstellar (nevím, jestli se jednalo o citaci hlavního tématu, parafrázi, či náhodné nevědomé hudební protnutí s originálem). Tu musí přejít rušnou ulici, onde zase chvilku popije v oblíbeném baru. Tektonicky se jedná o jednovětou skladbu, která nepřináší melodie ani výrazná témata, spíše se nedočkavě hrne od jedné nálady a vzruchu k jiné. Tím, že hudba tvoří spíše mělké nálady než vnitřní příběh, stává se záhy nepřehlednou a nebýt neutuchající energie interpretů, začala by posluchače poměrně rychle nudit. Přesto myslím, že tohle dílo mírně vyčnívalo nad úvodní a závěrečnou skladbou.

Úvod večera obstarala světová premiéra Fantazie pro hlas a smyčce, ve které se sólového partu ujala Bella Adamova, uhrančivá mezzosopranistka původem z Čečenska. Textový zdroj k této skladbě vytvořil Jan Bók Vala, autorčin manžel. Jedná se o řadu krátkých básnických strof, které se pohybují mezi zasněnými popisy přírody, surrealistickými obrazy a básnickými obraty bez nároku na smysluplné sdělení: „(…) Úpatí hory… stavení z mlhy a snů… slunce polyká les… kniha beze stran… hora má čtyři tváře…měsíční popel.“ Jednotlivá trojverší mezi sebou nekomunikují, jsou jako nespojitá snová zastavení v čase. Do měkkých smyčcových akordů autorka pokládá výrazně recitativní vokální part. Hudba dobře ilustruje charakter textů, jinými slovy, směřuje odnikud nikam stejně jako její textová předloha. Největší slabinou provedení je přednes sólového partu. Bella Adamova disponuje nádherně zabarveným mezzosopránem, ale její interpretace poměrně civilního partu je zcela nesrozumitelná. Většině textu není rozumět vůbec, zpěvačka dává přízvuky na nesprávné slabiky a často nezná ani správnou fonetiku, i když česky mluví velmi dobře. Třeba z textu „rozvrkočené hlasy“ není rozumět prvnímu slovu a druhé slovo zní jako „hlází“, s přízvukem na druhé slabice. Určité komorní náladě křehké hudby pak určitě neprospívá ani duchovní akustika velkého chrámu.

Závěrečná skladba večera má být určitou uměleckou reakcí na Smetanovu Mou vlast a vznikla před dvěma lety jako příspěvek k přicházejícímu roku české hudby. V případě první a druhé věty si autorka dokonce vypůjčuje určité hudební postupy z Vyšehradu a Vltavy, třetí věta se zpěvem pak vzdává hold Miladě Horákové, čtvrtá má být dětským zážitkem z českých luhů a hájů, dlouhá a temná pátá věta s názvem Darkov ilustruje život autorčina otce jakožto důlního záchranáře na Ostravsku, závěr obstarává zpívaný návrat domů. Celé dílo má asi třicet minut, občas trochu krouží kolem Smetany, jinde se ale ubírá zcela nezávislou cestou. Ve třetí a šesté větě se přidává zpěv. V části Milada zhudebňuje Bóková texty dopisů Milady Horákové z vězení. Texty jsou z části francouzské, částečně německé a na konci české. V doprovodném textu se píše, že překlady mají zdůraznit její vzdělanost. Včera večer nicméně zdůraznily spíše interpretační nesrozumitelnost. Bella Adamova navíc v této skladbě zpívá za doprovodu celého komorního orchestru, což ji místy zakrývá a jinde vede k forzírování. U některých nasazení v hrudní poloze se ocitá dle mého názoru už za hranicí vkusu. 

Závěrečné shrnutí v části Home zhudebňuje opět text Jana Bóka Valy. Tady už si nejsem jist, zda si z nás autoři nechtějí tak trochu vystřelit. Text začíná „Neuvědomí smějícího štěstí rozmaru se bát… neuvědomí… si člověk přeci jak schází mu vlast když je o tisíce mil bez srdce svého vlasů a větru spolu objímajících…“ Text pokračuje podobnými obrazy, které mohou znamenat leccos, mohou být o Čechách, ale klidně také o Polsku nebo o jihu Francie. A závěrečná slova znějí: „Zasejme lesy myslitelů velkých nedopusťme skon… Dřímajícími potenciály lidí národa mého pojďme dokázat konečně naplněné poklady Česka…“ Tedy z bezbřehého vrstvení nejasných obrazů náhle bez souvislosti zazní patetická výzva (tedy pokud jsem to správně pochopil), která zcela narušuje autorovu předchozí potřebu zůstat v rovině umělecké nejasnosti. Ani hudební jazyk Nikol Bókové svým elementárním nastavením neumí ztvárnit národní patos. A tak i tento pokus o vznešené završení díla vyznívá naprázdno. 

Odcházející divák se pak nezbytně musí ptát, proč tenhle program zazněl v kostele, když je svou podstatou zcela neduchovní a duchovní prostor jej vlastně obnažuje a usvědčuje z mělkosti a povrchnosti. A kde meškal jemnocit tvůrců festivalu, kteří obvykle dovedli velmi citlivě posoudit, co se kam hodí a co ne? 

Foto: Martin Špelda / Lípa Musica