„Publikum je svědkem toho, kdy slova o silné hudbě a velkých emocích náhle nestačí.“

„Nic svévolného, nic nesmyslného, co by neodpovídalo libretu, nic pobuřujícího.“

„Uprostřed mezi uvážlivou předvídatelností a svobodným, zrovna teď inspirovaným rozmachem, mezi korektností a náruživostí, je Hrůšova síla.“ 

První inscenací, kterou Jakub Hrůša nastudoval jako nový hudební ředitel Královské opery v Londýně, je Pucciniho Tosca. S režisérem Oliverem Mearsem, jinak ředitelem Opery, připravili strhující hudební divadlo. Poctivé, působivé, v porovnání s výstřelky některých oslavovaných kontroverzních režisérů úplně normální. Soudě podle čtvrtého z desítky podzimních představení, které se konalo 21. září odpoledne, trefili do černého. Vyhověli většinovému vkusu, aniž by se v hudbě podbízeli líbivostí a na scéně staromilstvím. 

Na Pucciniho Tosce se zdánlivě nedá nic zkazit. Verismus funguje sám od sebe – celosvětově známé melodie, velké emoce, vášnivě silná hudba, krvavé konflikty, tři mrtvoly na scéně a čtvrtá ve vyprávění… Teprve když se podaří taková inscenace, jaká je teď ta nová londýnská, vyjeví se druhá stránka mince: zdaleka ne každé hudebně-scénické ztvárnění Tosky přesáhne obvyklé rámce tak, že je publikum svědkem opravdového operního thrilleru, kdy slova o silné hudbě a velkých emocích náhle nestačí. V Královské opeře Covent Garden se od letošního 11. září hraje strhující hudební divadlo, skutečné drama, ve kterém se sešly a vzácně shodly tři nezbytné podmínky: vnímavý a pokorný režisér, v tomto případě Hrůšův vrstevník Oliver Mears, tři nejlepší možní pěvci – zde Anna Netrebko, Gerald Finley a Freddie De Tommaso – a Jakub Hrůša: jako energií a tvůrčím puzením nabitý dirigent, náročný nejprve k sobě a pak k ostatním. 

Režisér Mears a scénograf Simon Lima Holdsworth pro svou inscenaci přesně vyhmátli pomezí mezi aktualizací s tradicionalismem, mezi abstrakcí a názorností, mezi dobovými a moderními reáliemi. Vizuálně je příběh atraktivní. První dějství, na jehož vrcholu zaznívá démonické Te Deum, se odehrává, přesně jak má, v romanticky zšeřelém kostele, druhé v monumentálně strohém interiéru, odpovídajícím pyšnému režimu, třetí v popravčí místnosti. Nic svévolného, nic nesmyslného, co by neodpovídalo libretu, nic pobuřujícího. Tak, jak se pod tlakem okolností proměňuje až k tragédii před chvílí ještě bezstarostný život ústřední dvojice, zpěvačky a malíře, tak, jak Tosca v konfrontaci s představitelem moci ztrácí politickou naivitu, dohnána až k vraždě z nutnosti, tak se stává věcnějším a syrovějším i okolní prostředí. 

Režie staví na podrobném, civilně reálném propracování charakterů a pohnutek postav. Floria Tosca, operní diva, je mile rozmarná a žárlivá koketa, nakonec však, životem zaskočena, se během pár hodin stává opravdu milující ženou. Způsob, jakým její povahu i přerod dokáže vystihnout Anna Netrebko, je fascinující. Od věty typu „…dobře, ale stejně jí ty oči přemaluj…“ – věty přesně zasazené do momentální situace, kdy na obraze rozpoznává podobu své domnělé rivalky a kdy v publiku zašumí smích – přes poznámku „…a toho se bál celý Řím“ pronesené nad mrtvolou Scarpii, až k zoufale hrdinskému rozbití okna židlí a skoku ven. 

Všemocný policejní ředitel není v podání Geralda Finleyho, vládnoucího měkčím kultivovaným barytonem, ani trochu prvoplánově ďábelský a brutální; o to zlověstněji však dokáže naplno a věrohodně naznačit a zahrát pouhou pozicí těla, pohybem či gestem nebezpečného protivníka, zlovolného netvora, svou pravou tvář skrývajícího. Předvádí v roli ukázkové operní herectví, bez klišé a prázdných póz, propojené naprosto přirozeně se zpěvem. Role Cavaradossiho tolik hereckých příležitostí nedává, ale i Freddie De Tommaso svou úlohu v mnoha detailech naplnil přirozeností a věrohodností. A kostelníka jako neškodnou komickou figurku neodolatelně hraje a zpívá Alessandro Corbelli. 

Hudebně jde tato Tosca na dřeň, ale Pucciniho verismus, na svou dobu dost moderní, nezní přitom ani velikášsky, aní podbízivě a lacině. Hudba svěřená orchestru spoluvytváří drama. Zpěv není belcantem, ale výsostně dramatickým uměleckým prostředkem. Jakub Hrůša na sebe nijak neupozorňuje, hlídá a naplňuje celek, slouží mu, cítí a dýchá s pěvci.  

Anna Netrebko s nadále ještě víc tmavnoucím hlasem je zralá pěvkyně v plné kondici. Ovládá dynamiku i výraz, zpěv má technicky tak pod kontrolou, že se může soustředit na komplexní pěvecké herectví. De Tommaso má dostatek sil pro pravý veristický projev, včetně emotivní vznětlivosti a jistoty pro vysoké tóny. A Finley? Skvělý umělec, ovládající nejen tělo, ale i hlas v pětašedesáti bezchybně. 

Z Jakuba Hrůši, ať už je na očích na dirigentském stupínku před symfonickým orchestrem, nebo částečně skryt dole v divadelním orchestřišti, vyzařuje vždy vzácná jednota zdrženlivé racionální rozvahy a emotivní neomezované síly. Výsledek je pak v ideální rovnováze – uprostřed mezi uvážlivou předvídatelností a svobodným, zrovna teď inspirovaným rozmachem. Právě v tom, mezi korektností a náruživostí, je jeho síla. 

Hrůšův dlouholetý předchůdce ve funkci hudebního ředitele Covent Garden, britský Ital Antonio Pappano, byl určitě svým publikem milován pro zkušenost a zralou autoritu i pro temperament. Hrůša hned v prvních dnech po oficiálním nástupu na tento mimořádně prestižní post zažívá od diváků a posluchačů tak velké projevy vstřícnosti, že je v Londýně evidentně vnímán hned pozitivně, tedy že je tam správně a na svém místě.

Po Lohengrinovi, Carmen a Její pastorkyni, které tam už pohostinsky dirigoval dříve, jde nyní poprvé o italské dílo, o jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších. Jakub Hrůša se jeví jako univerzální umělec, který si s maximálním zdarem poradí se vším. Je zralý, cílevědomý, pracovitý a na vrcholu sil. A není plachý introvert, umí také naplňovat navenek svou roli. Musí být přitom pod obrovským tlakem – pod tíhou do něho vkládaných očekávání i odpovědnosti, zároveň ale rovněž v euforii, která ho nesmí pohltit ani zradit. Nedělní odpolední představení ve zcela zaplněném divadle – usazené, suverénní a bezchybné, nadšeně přijaté, bylo dokladem, že je bez přehánění definitivně mezi těmi nejlepšími, v centru pozornosti, na světové úrovni.

Foto: Marc Brenner / The Royal Opera