„Rezidenční orchestr multifunkčního Kulturního a kongresového centra se rozhodl uspořádat svému oblíbenému skladateli slavnost a představit jeho proslulá, ale i méně známá či méně uváděná díla.“

„Koncert pro klavír a orchestr je technicky velice náročný part, kterého se s bravurou a jistotou zhostil Lukáš Vondráček, pro kterého šlo o druhou spolupráci s místními symfoniky.“

„Každé ze třinácti částí Dvořákova Rekviem a jejich plnokrevnému provedení naslouchalo publikum se zatajeným dechem a aplaudovalo vestoje.“

Hladinu Lucernského jezera s přestávkami čeří výletní lodě, labutě či kapky deště, který se k večeru po takřka celodenním přetahování se zubatým sluníčkem už zřejmě unavil. Zpoza mračen se konečně vynořují majestátní alpské štíty, aby olemovaly krajinu jako na pohlednici. Páteční podvečer se v malebném Lucernu nese nejenom ve znamení přeháněk a citelného nárůstu turistů, ale rovněž ve znamení hudby. A to české.

Lucernský symfonický orchestr pod taktovkou svého šéfdirigenta Michaela Sanderlinga připravil dva koncertní večery k poctě skladatele Antonína Dvořáka a přidal k nim jeden originální dárek v mystickém prostředí Jezuitského kostela v podobě vystoupení Pražského filharmonického sboru.

Poetice Antonína Dvořáka vykročili lucernští symfonici vstříc už se svým předchozím šéfdirigentem Jamesem Gaffiganem. Jejich nahrávku Šesté symfonie označil list The New York Times za album roku. Pozvání orchestru na loňský festival Dvořákova Praha, už se současným šéfdirigentem Michaelem Sanderlingem, který je ve funkci od sezóny 2011/12 a kterému byla loni na podzim smlouva prodloužena o další tři roky (do roku 2029), si nejstarší švýcarské těleso tohoto druhu s více než dvousetletou tradicí velice cení a vnímá jej jako přijetí do mezinárodní dvořákovské rodiny, kam patří špičkové soubory jako Vídeňští filharmonikové či Česká filharmonie.

Navíc v bohaté diskografii Sanderlinga, který je bývalým sólovým violoncellistou, je Dvořák rovněž zastoupen. Jeho Slovanský tanec č. 1 zahraje lucernský ansámbl také na nadcházejícím červnovém open air koncertu a doprovodí také árii Rusalky „Měsíčku na nebi“. I proto se rezidenční orchestr multifunkčního Kulturního a kongresového centra (KKL), jedné z dominant města se špičkovým koncertním sálem, rozhodl uspořádat svému oblíbenému skladateli slavnost. Představit jeho proslulá, ale i méně známá či méně uváděná díla a zamyslet se nad tím, proč se symfonie „Z Nového světa“ vyhřívá na výsluní, zatímco Dvořákův jediný klavírní koncert stojí neprávem ve stínu jeho ostatních sólových koncertů.

Páteční večer v jedné z akusticky nejlepších i nejhezčích koncertních síní světa z dílny Jeana Nouvela, která je magnetem pro umělce i publikum již 27 let, zahájil Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr g moll. Zhruba čtyřicetiminutové dílo, na němž skladatel pracoval od srpna do září roku 1867, mělo premiéru v Praze 24. března o dva roky později. Klavír v tomto opusu nehraje dominantní roli, nýbrž je rovnocenným partnerem orchestru, proto dříve někteří klavíristé raději sahali po Chopinovi či Lisztovi, aby mohli plně předvést svou virtuozitu.

Jde nicméně o technicky velice náročný part, kterého se s bravurou a jistotou zhostil Lukáš Vondráček, pro něhož šlo o druhou spolupráci s místními symfoniky. Dílo ostatně patří mezi stálice repertoáru tohoto umělce, a to už od jeho dětských let. Publikum nadšené Vondráčkovým dechberoucím výkonem odměnil sympatický klavírista přídavkem. Koncert si nenechal ujít ani basista Jan Martiník, který v KKL poprvé zpíval loni a nyní si mohl vyzkoušet roli diváka. Pravda, nikoli na dlouho, protože ho spolu se třemi pěveckými kolegy čekal v rámci pocty Dvořákovi sobotní koncert. Ale nepředbíhejme.

Ovace ve druhé části pátečního koncertu sklidil už samotný Lucernský symfonický orchestr za entuziastické provedení Symfonie e moll „Z Nového světa“. Publikum téměř zcela vyprodaného sálu by si za jiných okolností bezesporu „vytleskalo“ přídavek, nicméně první dvořákovský večer zdaleka nekončil. Zájemci se totiž mohli přesunout do nedalekého Jezuitského kostela a na stejnou vstupenku si od dvaadvacáté hodiny dopřát další, více než půlhodinové vystoupení Pražského filharmonického sboru. Znamenalo to tedy co nejrychleji vystát u šatny frontu na kabát a svižným krokem si to z KKL namířit do prvního velkého barokního kostela v konfederaci.

Antonín Dvořák navzdory koncertním cestám po Evropě, které ho nakonec zavedly až do amerického New Yorku, zůstával věrný své domovině a v lůnu přírody a venkova hledal klid. Hlavní sbormistr a dirigent Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek nachystal pro samostatný noční koncert výběr vokálních skladeb z Dvořákova cyklu V přírodě, Čtyři písně o Marii Bohuslava Martinů a vzácně uváděné dílo Cantico delle creature od Petra Ebena. Na přípravu měl sbor poměrně málo času, jak portálu KlasikaPlus.cz prozradil Lukáš Vasilek:

„Závěr letošní sezóny máme velmi nabitý. Většinu programu jsme ale loni v prosinci zpívali v Carnegie Hall, takže jsme pro Lucern nově nastudovali ‚jen‘ Ebenovo dílo, které jsme v repertoáru neměli. Švýcarští pořadatelé chtěli průřez českou sborovou acapellovou tvorbou – částečně hudbu světskou a částečně duchovní – proto jsem zvolil trojici Dvořák, Martinů, Eben,“ vysvětluje Vasilek.  

Že to byla dobrá volba, potvrdil vřelý potlesk publika v kostelních lavicích. Bylo také znát, že dámy i pánové, mimochodem v novém outfitu, kteří podali strhující výkon, si to náležitě užili. „Byl to pro nás povznášející pocit zpívat českou hudbu v tak obrovském a krásném kostele, navíc naplněném posluchači do posledního místa,“ přiznal šťastný Vasilek.

Lucernská pocta Antonínu Dvořákovi pokračovala podle plánu v sobotu. Koncertní sál Kulturního a kongresového centra KKL ovládly tentokrát smutek, přiznání viny, modlitba, vykoupení, ale i útěcha a smíření. To jsou linky monumentálního Rekviem, které hluboce věřící Dvořák složil na prahu padesátky, na začátku vrcholného období své tvorby. Ve zhudebnění obvyklého církevního latinského textu katolické mše za zemřelé propojil tradice církevní hudby s prostředky hudebního dramatu. Vokálně-instrumentální dílo poprvé uvedl 9. října 1891 na hudebním festivalu v Birminghamu.

V jedné z nejvýznamnějších a nejpůsobivějších skladeb tohoto druhu se v KKL představil Lucernský symfonický orchestr, sólisté s bohatými zkušenostmi z operních i koncertních scén Simona Šaturová, Štěpánka Pučálková, Benjamin Bruns a Jan Martiník společně s Pražským filharmonickým sborem. Pro něj šlo již o čtvrté letošní provedení tohoto díla – před Lucernem si ho v jubilejní devadesáté sezóně třikrát zazpíval s Drážďanskou filharmonií. Každé ze třinácti částí skladby a plnokrevnému provedení všech naslouchalo publikum se zatajeným dechem a aplaudovalo ve stoje.

Tři „švýcarsko-české“ koncerty u Lucernského jezera vzdaly hold Antonínu Dvořákovi a připomněly odkaz a všestrannost tvorby jednoho z nejplodnějších autorů své doby. Mezi touto mimořádnou osobností a městem, které je společenským a kulturním centrem středního Švýcarska, najdeme ještě jedno, starší propojení. Po emigraci z komunistického Československa po únorovém puči v roce 1948 se kanton Lucern vedle dalších domicilů stal domovem pro Rafaela Kubelíka, vynikajícího českého dirigenta, houslisty a skladatele, který zde v roce 1996 i skonal. Kubelíkovy nahrávky devíti Dvořákových symfonií, Stabat mater či Klavírního koncertu s Rudolfem Firkušným patří mezi hudební klenoty. Rafael Kubelík, propagátor české hudby ve světě, který se mimo jiné zasloužil o založení festivalu Pražské jaro, říkával, že hudba je jeho vlast. A té navždy zůstal věrný také Antonín Dvořák.

foto: Zita Senková, Pražský filharmonický sbor, Hana Barylová