„Lucile Richardot citlivě i majestátně přenesla duchovní a trauma obsahující emoci díla a vyplnila s ní zcela prostor kostela.“

„Lucile nezpívala na úkor souboru a Collegium ji nijak nekrátilo a neomezovalo. Byla dalším sólovým nástrojem.“

„Provedení Vivaldiho Nisi Dominus autora respektovalo, ale bylo též nadčasové, civilní i nevídaně silné. Vivaldim si Lucile Richardot razila vlastní cestu a její naléhavost byla až expresivní.“

Sobotní večer v libereckém kostele sv. Antonína Velikého byl ve znamení pátého koncertu letošního ročníku festivalu Lípa Musica. Pro posluchače koncertu byl připraven jeden z vrcholů letošního festivalového pořadu. V čistě vivaldiovském programu vystoupila francouzská mezzosopranistka Lucile Richardot opřená o soubor Collegium 1704 pracující pod vedením Václava Lukse.

Předznamenání nejčistšího vivaldiovského zrna přinesla Sinfonia k opeře Arsilda Regina di Ponto. Strunný stroj Collegia 1704 v tomto úvodu podtrhl, že je tím nejlepším instrumentem, respektive souborem instrumentů, pro prezentování hudby daného období. Krásně probarvené a vykontrastované pojetí, kterému napomáhala akustika vysoké kostelní lodi, dávala tušit, že večer splní nejedno očekávání. Těch bylo skutečně ze strany početného publika nemálo. Svou vřelost, natěšenost a náklonnost interpretům dalo najevo bouřlivým potleskem už při příchodu Lucile Richardot na scénu.

Vtom ale celá bouřlivost a chvění očekávání ustalo. Interpretka začala zpívat Stabat Mater v možná nečekaně nízké podobě, neinvazivně a pozvolna. Pro Vivaldiho, jak jej většinou poznáváme, hravého, veselého a pestrého to byla netypická podoba. Kontemplativní a lamentující dílo diváky uzemnilo a srazilo jim hlavu mezi ramena. Lucile Richardot citlivě i majestátně přenesla duchovní a trauma obsahující emoci díla a vyplnila s ní zcela prostor kostela. S Collegiem 1704 byla v té chvíli prorostlá. Mohla se o něj opřít, soubor jí výborně sekundoval a spoluutvářel výraz díla. Soubor měl Vivaldiho Stabat Mater pod kůží a pro jeho provádění projevil velký smysl. Jeho výraz byl naprosto uvěřitelný. Nemá cenu psát o individuálních výkonech. Členové souboru hráli, jako by byli jedním nástrojem, organismem, entitou. Tento stroj-nástroj uměl samozřejmě šlapat na plné obrátky, ale jeho kouzlo spočívalo především v pasážích, ve kterých pracoval při nižších otáčkách, tedy v místech (ultra-)pianissima či kvazi minimalistických. Tak tomu bylo například v části Eja Mater, fons Amoris. Tam vynikl také autentický styl Lucile Richardot, která píseň o bolesti zpívala, ale také vyprávěla a nesla její zvěst. Lucile nezpívala na úkor souboru a Collegium ji nijak nekrátilo a neomezovalo. Byla dalším sólovým nástrojem.

Po oslnivém Stabat Mater nastal čas na instrumentální oddech od těžkého tématu, a sice na Koncert pro smyčce g moll. Oddech nikoli nutný, ale vítaný. Přinesl určité uvolnění, ačkoliv ani tento koncert z večera přílišně dramaturgicky nevyčníval, což bylo zvláště patrné v largu, ale i v úvodním allegru, kterému se nechtělo být nevkusně veselé a rozpustilé. Obrazné a vzletné bylo až allegro druhé, které skladbu završovalo, až tehdy se jednalo o rozverně tančícího Vivaldiho, jak se k němu obecně známe. Collegiu 1704 to šlapalo, hrálo koncentrovaně i uvolněně. Jeho výkon byl profesionální a sympatický zároveň.

Vrcholem večera byl druhý kus Lucile Richardot Nisi Dominus. Ze strany Collegia 1704 i interpretky měl temperamentní nástup. Dramatická skladba dala více než pokorné Stabat Mater vyniknout zpěvaččině temperamentu a jejím vypravěčským schopnostem. Nakolik je zdatnou vypravěčkou, tedy nositelkou Vivaldiho sdělení, bylo zvláště patrné asi v polovině skladby, kdy obecenstvo málem nedýchalo. V těchto pasážích bylo její provedení autora respektující, ale též nadčasové, civilní i nevídaně silné. Zde si Vivaldim Lucile Richardot razila vlastní cestu a její naléhavost byla až expresivní. To byly památné chvíle celého koncertu, který ale i tak neměl takřka žádnou chybu. Ze zmíněné expresivity bylo ubráno směrem ke konci skladby, zejména v brilantní Gloria Patri, která byla především pozitivním patosem naplněným dialogem mezi Lucile Richardot a první houslistkou souboru. Tremolem kypící závěrečnou částí Amen skončila skladba i samotný večer.

Koncert se nesl ve znamení netypicky závažného Vivaldiho a zřejmě mu nebylo co vytknout, o čemž byli evidentně přesvědčeni i ve stoje děkující a aplaudující diváci. Jejich lačnost i po takové hudební porci následně interpreti ukojili ještě dvěma přídavky.

********

Foto: Lípa Musica / Martin Špelda