„Jakmile barokní hudba přestala mít strach z odborných soudů a pedantské kritiky, jako by se znovu nadechla k životu.“

„Když postava prožívá úzkost nebo hněv, přidám ozdobu, která nezní krásně – ne všechny pocity jsou hezké a hudba by to měla reflektovat.“

„Mahler dokázal napsat pasáže naplněné extrémním klidem i děsivým chaosem.“

Britská sopranistka Lucy Crowe je nositelkou Řádu britského impéria a proslulá interpretka händelovských hrdinek, která okouzluje publikum na předních světových scénách od Londýna po New York. Byla nominována na cenu Grammy i BBC Music Magazine Award a její umělecký záběr sahá od Händela až po Strausse a Mahlera. 16. a 17. listopadu se vrací k pražskému publiku – s Českou filharmonií na koncertě Za svobodu a demokracii zazpívá Mahlerovo Vzkříšení pod taktovkou Sakariho Orama.

Pojďme začít tento rozhovor tím, že nám přiblížíte svou cestu ke Georgu Friedrichu Händelovi…

Když mi bylo asi deset, objevila jsem mezi maminčinými kazetami převážně s hudbou ABBA a Bee Gees také CD Největší hity Marie Callas a Händelova Mesiáše. Naprosto mi učaroval. Poslouchala jsem ho pořád dokola a brzy jsem začala zpívat jednotlivé části – sóla i sbor. Lidé mi říkali, že můj hlas má přirozenou čistotu, která se k Händelovi krásně hodí.

Na tomto skladateli miluji především to množství barev a odstínů, které může člověk do jeho hudby vnést. Ve Verdim nebo Puccinim nemůžete zpívat s úplně rovným tónem – ale u Händela ano. Když chci vyjádřit křehkost nebo úzkost, stačí zpívat rovně, bez vibrata, nebo do hlasu pustit jemnou dechem zabarvenou emoci. Hlas se stává nástrojem, který maluje. Aby člověk zpíval Händela opravdu dobře, potřebuje nejen pevnou techniku, ale i představivost. U něj je zkrátka možné, že ho můžete zazpívat pokaždé jinak a o to se i snažím, žádné moje vystoupení není stejné: měním ornamentace, fráze, drobné nuance. Můžu být spontánní a dovolit si riskovat. A právě v těch okamžicích, kdy riskujete, se na jevišti rodí kouzlo.

Händelovy hrdinky bývají silné, ale zároveň hluboce zranitelné. Jak v nich hledáte psychologickou hloubku, aby nezůstaly jen barokními ikonami, ale staly se skutečnými ženami z masa a kostí?

Snažím se zobrazovat tyto silné ženy jako bytosti, které mají city. Ve svých letech už mám za sebou jistě životní zkušenosti, traumata, mateřství… a všechny tyto zkušenosti mohu na jevišti přetavit do hudby. Je to pro mě terapie, katarze.

Když jsem byla na škole, moji spolužáci mě často šikanovali a já jsem našla své bezpečné místo v hudbě. Pouštěla jsem si nahlas ono CD Marie Callas a zpívala s ní Un bel dì vedremo, Vissi d’arte a další – a cítila jsem, jak se skrze tyto árie mohu od šikany osvobodit. Což je opět něco, co mohu vložit do svých interpretací Händelových hrdinek. Zpěv je pro mě především o emocích – o jejich znovuprožití a přetvoření v tón. Hlasem mohu dát průchod bolesti i radosti a v tom se tyto barokní ženy stávají skutečnými.

Ženy v Händelově době to neměly jednoduché – nejen jako hrdinky, ale ani jako pěvkyně či skladatelky. Věnujete se nějak napravování těchto historických křivd tím, že do svých programů zařazujete hudbu skladatelek?

Co se týká recitálů, kde mám poměrně volnou ruku k výběru repertoáru, vždy se snažím zařadit co nejvíce písní od skladatelek. Mám takové pravidlo, že když zpívám písně Felixe Mendelssohna, tak automaticky zařadím i něco od Fanny. Pokud mám zpívat Roberta Schumanna, nesmí v programu chybět Clara. Připadá mi to důležité – jako připomenutí, že i ony tu byly, tvořily, měly hlas. V koncertních programech to bohužel často ovlivnit nemohu, tam se držím daného repertoáru. Ale kdykoli mám možnost vytvořit vlastní recitál, ženy do něj prostě patří.

Zůstaňme ještě chvíli u baroka. Dnes se často diskutuje o tom, co vlastně znamená „autentická“ interpretace. Kde pro vás končí věrnost stylu a začíná osobní svoboda interpreta?

Protože zpívám Händela už od velmi mladého věku a pracovala jsem s těmi nejlepšími barokními orchestry i dirigenty, mám pocit, že se jeho hudba stala součástí mé bytosti. A jak jsem již říkala, u Händela si dovoluji riskovat, což se ne každému vždy líbí. Pamatuji si jednu recenzi z Carnegie Hall, kde se kritikům nelíbily vokální ozdoby ve výškách, které jsem tehdy přidala. Ale to je věc vkusu.

Někdy, když postava prožívá úzkost nebo hněv, přidám ozdobu, která nezní krásně – a právě v tom je ta síla. Nejde o dokonalý zvuk, ale o spojení s posluchačem, o vyjádření emocí. Ne všechny pocity jsou hezké – a hudba by to měla reflektovat. Dokud je interpret upřímný a zcela odevzdaný, a má dobrou techniku, výsledek bude pravdivý.

V posledních letech se zdá, že barokní hudba prožívá neobyčejný rozkvět a těší se popularitě, jakou dříve neměla. Jak si tento pozoruhodný boom vysvětlujete?

Myslím, že je to tím, jak se změnil přístup dirigentů, režisérů, hudebníků a zpěváků k barokní hudbě. Dříve se hrála tak trochu se zábranami – s odstupem, s jistou historizující opatrností. Dnes se do ní lidé pouštějí s vášní, vervou a životní energií.

Vzpomínám si, jak mi bylo dvacet a soutěžila jsem v prvním ročníku londýnské Händelovy soutěže. Diváci mi udělili první místo, ale porota mě neocenila vůbec. Později jsem zjistila, že důvodem bylo to, že „zpívám Händela jako Mozarta“ – tedy prý „příliš emotivně“. Není to však zvláštní? Právě publikum mělo pocit, že si první cenu zasloužím. A na publiku nakonec záleží – pokud jsem je dojala, splnila jsem svou úlohu. Zpívat dnes Händela bez emocí by vyvolalo spíš úsměšky.

Zlomovým okamžikem byla pro mě inscenace Agrippiny a Giulia Cesara v režii Davida McVicara. Ten obrátil pohled na Händela tak trochu „vzhůru nohama“. Lidé si najednou začali uvědomovat, že barokní hudba může být stejně vzrušující, vášnivá a smyslná jako Verdi či Puccini. McVicar udělal z Händela „sexy“ skladatele – a publikum začalo naslouchat jinak. Dnes už Händel nezní jako exponát v muzeu. Zpívá se plnými, živými hlasy, ne chlapeckým, tenkým tónem, jak bývalo zvykem. Jakmile tedy barokní hudba přestala mít strach z odborných soudů a pedantské kritiky, jako by se znovu nadechla k životu.

Kde je váš hlas v současné době – a kam se podle vás bude ubírat dál?

Říká se o mně, že můj hlas stále zní mladě a svěže – v našem oboru je to spíš kompliment než jistota. Popravdě sama přesně nevím, jakým směrem se můj hlas vyvíjí. Určitě se plní, získává na bohatosti, ale neztrácí svou čistotu. V této chvíli zpívám Paminu v Covent Garden a je to role, kterou miluji.

Jsem tak trochu chameleon – zpívám i současnou hudbu a sahám po o něco větším repertoáru. Například příští rok budu s Londýnskými symfoniky a sirem Simonem Rattlem zpívat Straussovy Čtyři poslední písně. Když ale člověk často zpívá Händela, má tendenci být škatulkován – a lidé někdy nejsou schopni slyšet, co se skrývá za touto etiketou. Když jsem měla v Covent Garden zpívat Gildu, má tehdejší agentka se trochu obávala, zda to zvládnu – nedávno mě totiž slyšela zpívat Händela. Po představení za mnou ale přišla a řekla, že nemůže věřit, jak můj hlas dokáže překlenout celý verdiovský orchestr.

Rozhodně chci pokračovat v Händelovi a Mozartovi, zároveň přidávat více Strausse a menší role Pucciniho. Ale Madame Butterfly nebo Toscu si nechám tak maximálně do sprchy. (smích)

V posledních letech jste stále více aktivní také na koncertním pódiu. V čem je pro vás koncertní scéna naplňující více než operní?

Opera vás často odvádí od rodiny. Svému agentovi jsem řekla, že už nechci zpívat operu tolik jako dřív – nechci být tak zvanou nepřítomnou matkou. Chci mít správnou rovnováhu mezi tím být maminkou, která vaří a najde si čas pro své děti, a vyděláváním peněz. Na koncertní vystoupení odjíždím obvykle jen na týden, zatímco operní angažmá mě často udrží mimo domov i týdnů šest. Z rodičovského hlediska je tedy zcela pochopitelné, že stále častěji přijímám právě koncertní projekty. Mám čtrnáctiletou dceru a jedenáctiletého syna a starší kolegové mi říkají, že čím jsou děti starší, tím vice potřebují stabilitu v pevnou oporu v osobě rodiče, který je prostě doma. Máme krásné vzpomínky na Vánoce v New Yorku, Velikonoce v Barceloně. Když to je možné, děti milují, když se mnou mohou cestovat, ale když jsem pryč, chybím jim.

Jste šťastná, že jste sopranistka?

Rozhodně ano. Na jevišti jsou okamžiky, kdy zpíváte árii, slyšíte, jak zní a opravdu si ji užíváte. Být sopranistkou je pro mě základní součást toho, kým jsem jako člověk – vždycky jsem měla vysoký hlas, nikdy jsem nepřemýšlela o jiném hlasovém typu.

Soprán znamená dostávat ty „vrchní“ linie – v requiem a mších často držíte melodii, jste na vrcholu hudební textury, hrajete princezny a hlavní role… Samozřejmě tady hraje velikou roli věkový aspekt – kdybych byla mezzosopranistkou, nemusela bych ho tolik řešit, ale zase mé role a vokální linie by byly jiné. Být sopranistkou ale znamená držet se na vrcholu, nést melodii a být srdcem hudby.

Nedávno jste na Dvořákově Praze přednesla Epos o Gilgamešovi, nicméně s českou hudbou jste spjata daleko více, a ne jako Rusalka, jak to bývá u sopranistek obvyklé. Za Lišku Bystroušku jste dokonce získala nominaci na Grammy, v květnu jste vystoupila s London Symphony Orchestra a sirem Simonem Rattlem ve Výletech pana Broučka. Je to náhoda, nebo záměrná volba?

Víte, všechno to začalo Bystrouškou. Je to role, která pro mě tolik znamená – hudba je ohromující, nesmírně krásná. Poprvé jsem se k ní dostala na Královské hudební akademii a musela jsem ji naučit během tří dnů, protože někdo jiný na poslední chvíli odstoupil. Představení bylo ve venkovském kostele, kde kolem běhali králíci a v noci se objevovaly lišky a houkaly tam sovy. Byla to magická zkušenost a tato role mi zůstala v srdci.

Znovu jsem ji zpívala v Glyndebourne poté, co se narodila moje dcera a já jsem si procházela realitou mateřství a zápasila s poporodní depresí. Nicméně Liška mě oslovila svou bystrostí, drzostí, tvrdohlavostí a kontaktem s přírodou a já se díky ní znovu našla a porazila všechny chmury, se kterými jsem zápasila. Od té doby je pro mě Liška Bystrouška symbolem světla, života a naděje.

Pokud se nemýlím, byla to i vaše první spolupráce se Simonem Rattlem…

Z toho jsem samozřejmě byla vyděšená, nicméně po zkoušce za mnou přišel, obejmul mě a řekl: „You are a f*cking sensation.“ Tak začala naše mnohaletá spolupráce, od té doby si mě často vybírá do hudebních projektů. A za to vše může Liška! Když jsem díky ní získala nominaci na Grammy, stoupla jsem i v očích mých dětí a jejich kamarádů. Konečně jsem udělala něco „cool“ a vysloužila si „street glory“! (smích)

Českou hudbu mám moc ráda. Zpívat česky mě baví, i když Ř je pro ně stále velkou překážkou. Do svých recitálů ráda zařazuji Dvořákovy Cigánské melodie. Líbí se mi zvuk vašeho jazyka i jeho hudební struktura.

Nyní se vracíte do Prahy, kde vystoupíte v Mahlerově Symfonii č. 2 „Vzkříšení“. Jak toto monumentální dílo vnímáte?

Ve Vzkříšenítoho není pro soprán příliš mnoho napsáno, což je na jednu stranu trochu frustrující. Na druhou ale v sobě dílo tak ohromující intenzitu a emoce, že často mám pocit, že nad nimi ztrácím kontrolu, že je toho příliš, takže je možná dobře, že tam pro mě není tolik zpěvu.

Tuto symfonii jsem zpívala mnohokrát a je to jedno z těch představení, kdy sedím na jevišti a uvědomuji si své štěstí – jakou mám výsadu, že mohu zpívat. Při tak neuvěřitelné symfonii se nemohu ubránit dojetí. Zpívat jakoukoliv Mahlerovu hudbu je výjimečný zážitek. Dokázal napsat pasáže naplněné extrémním klidem i děsivým chaosem. Tato jeho symfonie je o smrti a znovuzrození, o tom, co nás čeká po odchodu ze života. Ač nejsem nábožensky založená, na konci Druhé symfonie se snažím skrýt své slzy, protože po ní cítím, že existuje něco víc – že stojím na hraně propasti a vidím světlo prosvítající skrze mraky, a to ve mně zanechává hluboký pocit naděje. Je to existenciální symfonie, která se snaží odpovědět na nejhlubší otázky života.

Máte před představením nějaké rituály nebo zvláštní potřeby?

Potřebuji jen chvilku klidu v šatně. Uvolním se při líčení, pustím si hudbu – třeba London Grammar nebo Fleet Foxes. Jsem poměrně klidná, nohama pevně na zemi. Nepodstupuji přece operaci mozku – i když mám samozřejmě odpovědnost podat maximální výkon a být co nejvěrnějším prostředníkem hudby –, nejde o otázku života a smrti. (I když tahle symfonie o ní vlastně pojednává!)

Cítím se nesmírně privilegovaná, že mohu dělat něco, co je zároveň mou vášní a prostředkem, jak vyjádřit emoce. Pokud mám své šaty, boty, noty a hlas, jsem připravená vyjít na jeviště a dát ze sebe všechno.

Kdybyste mohla pozvat na sklenku vína či šálek čaje jakoukoli postavu z operního světa, koho byste si vybrala – a o čem byste spolu mluvili?

Už kvůli tomu, co jsem zde říkala, bych si musela zvolit Marii Callas; kvůli spojení, které cítím, a zeptala bych se jí na její život, postoje, hodnoty. Ráda bych si ale k našemu stolu přizvala i Mozarta a Händela. Setkání s Callas by pro mě bylo důležité, protože byla mou inspirací. Vím, že je to klišé, které sopranistky často říkají – ale je to pravda.

foto: Victoria Cadisch, Dvořákova Praha, Teatro del Liceu