„Wagner se dostal hudebně i psychologicky na samu dřeň postav, které nejsou nijak jednoduché; upřímně řečeno jsou i trochu divné.“

„Do Verdiho je možné se ponořit tak, že se hudbou stanete vy. Na jevišti je to pak konfrontace toho, co máte v hrdle a co se hraje v orchestřišti. Dvě hudby splynou v jednu.“

„Don Giovanni sváděl celý svůj život, v každém věku jinak. A hudebně je ta role stavěná stejně: dá se zpívat v každém věku, protože pokaždé ji lze uchopit jinak.“

Ludovic Tézier je uznáván jako nejlepší verdiovský barytonista. Studoval na Centre National d’Artistes Lyriques v Marseille a na École d’Art lyrique při Pařížské opeře a v roce 1998 vyhrál Operalii Plácida Dominga. Kariéru zahájil v operních domech v Lucernu a Lyonu, kde se věnoval především mozartovskému a belcantovému repertoáru, od roku 2010 postupně buduje pověst vynikajícího verdiovského pěvce. Jako Rigoletto, Simon Boccanegra, Macbeth, Don Carlo di Vargas, Amonasro, Posa či Luna hostuje ve všech světových operních domech a 30. zaří debutuje v Praze. Koncert bude průřezem jeho dosavadní kariérou a vystoupí na něm se svou uměleckou i životní partnerkou, sopranistkou Cassandre Berthon. 

Léto jste víceméně trávil ve Veroně. Povězte nám něco o místním festivalu. 

Verona, to jsou takové pozůstatky dávných řeckořímských bakchanálií. Všichni tam přijíždí dobře jíst a pít, bavit se a poznávat kulturu, radovat se z ní a celé město, ve dne i v noci, žije operou. Lidé, kteří by nikdy na operu nešli, na ní ve Veroně ze zvědavosti zajdou, protože se nechají strhnout duchem tohoto města. Někteří se do opery zamilují a přijdou i do klasických operních domů či koncertních sálů po příjezdu domů. V tom je Verona báječná a jedinečná; přivádí nové publikum k opeře.

Pro dráhu operního pěvce jste se rozhodl ve třinácti letech, když jste zhlédl první operu, jíž byl Parsifal. Jak by se vyvíjel váš život, kdybyste nepoznal Wagnera?

Wagnera asi nemůžete nikdy plně poznat. Když jsem byl kluk, rád jsem poslouchal jeho nahrávky a myslel jsem si, že ho znám. Potom jsem v Marseille slyšel jeho Parsifala, což byl úplně jiný zážitek, a zjistil jsem, že jsem ho do té doby vůbec neznal, nechápal. Po několika letech přišla možnost Wagnera poprvé zpívat a zase to bylo něco jiného, zase jsem zjistil, že mé dosavadní poznání bylo nedostatečné. A to se mi děje s každou rolí i jejím opakováním, pokaždé ho poznávám víc.

Co by se tedy stalo, kdybyste tenkrát na Parsifala nešel?

Ona by si mě opera dříve či později našla sama. Možná by to bylo o rok, dva později, ale můj život se tímto směrem odvíjet měl. Od dětství jsem byl neustále obklopen hudbou, můj záběr byl dosti široký: pop-rock, šansony, heavy metal. Opera byla takovým logickým vyústěním, protože je to vrcholná forma hudby a hudebního divadla.

Jak mají zpěváci – nebo i posluchači – správně pochopit Wagnera? Asi se shodneme, že to není nic jednoduchého.

U Wagnera je více než u jiného skladatele důležité si ho naposlouchat, a to jak pro pěvce, tak pro posluchače. Pustit si nahrávky opravdu nahlas a ponořit se do toho podivného světa mytologie. Wagner se dostal hudebně i psychologicky na samu dřeň postav, které nejsou nijak jednoduché; upřímně řečeno jsou i trochu divné. Což odráží i hudba a následně to přitahuje režiséry, kteří ještě vytvoří divnou koncepci a někdy toho je až moc. Ovšem na druhou stranu si musíme uvědomit, že Wagner přes všechny ty své bohy a podivné tvory mluví vlastně o lidech. O našich vztazích, našich rodinách. Jen k tomu používá jiný jazyk. Je to zajímavé, protože to je pravdivé.

Uchopit Wagnera a správně jej interpretovat je nesmírně těžké. Přijde vám, že to dnešní pěvci dělají správně?

Mnoho z nich určitě, máme mnoho excelentních wagnerovských pěvkyň a pěvců. Na tom se shodnou posluchači i odborná veřejnost. Otázkou ovšem je, zda by s nimi byl spokojen i Wagner. 

Jak to myslíte? 

Víte, rád poslouchám předválečné nahrávky. Líbí se mi víc než ty současné, protože tehdy se zpívalo víc italsky čili tak jako v době, kdy Wagner komponoval. Musíme si uvědomit, že on sám tehdy nic jiného, než italské hlasy neměl. Dnes sice máme krásné německé hlasy, které by se měly k Wagnerově hudbě hodit víc, ale vlastně nehodí. Wagner psal pro Italy. 

Co je podle vás vrcholem Wagnerovy tvorby?

Za mě je to jednoznačně závěrečná Wotanova scéna ve Valkýře. Ve scéně, kdy se Wotan loučí s Brünnhilde dochází až k jakési mechanické teatrálnosti a k takovému napětí, že k němu nemám co přirovnat. Něco takového není možné zažít ani ve filmu. To, co se děje mezi Wotanem a Brünnhilde, je čistá síla akce. 

V současné době jste oslavován především jako verdiovský pěvec. Ač byli Verdi a Wagner vrstevníky, jejich tvorba je na první poslech úplně jiná. Jak to vnímáte z pozice pěvce?

Wagnera mám velice rád, ale je to Verdi, koho miluji. Když zpíváte Wagnera, je to jako byste si hrál se slovy a klouzal s nimi po povrchu hudby. Zpívat Wagnera bez doprovodu vlastně ani nejde. Kdežto do Verdiho je možné se ponořit tak, že se hudbou stanete vy. Na jevišti je to pak konfrontace toho, co máte v hrdle a co se hraje v orchestřišti. Dvě hudby, které splynou v jednu. A věřte mi, že když budete zpívat třeba hraběte Lunu nebo Posu a capella, získáte si pozornost a nikomu to nepřijde divné. Protože hudbou jste vy! 

Je to tím, že příběhy ve Verdiho operách jsou více autentické, uvěřitelné?

Musíme si uvědomit, že Verdi sám byl baryton, i když samozřejmě neměl hlas, se kterým by mohl vystupovat. Nicméně svoje barytonové role si určitě nejprve zpíval sám a je to na nic vidět, do některých se obtiskl více, než si připouštíme. Například Simon Boccanegra – ach bože, jak já tuhle roli miluji! On stejně jako Verdi přišel o děti a prochází si velikým žalem. Když zpívám tuto roli, úplně slyším, jak mluví sám Verdi, jako by mi našeptával slova textu. Je to někdy až mrazivé.

Jste rád, že vás nazývají nejlepším verdiovským barytonem?

Ano, jsem za to rád, ale nijak na tom nelpím. Je to vlastně malichernost. Mě Verdi odjakživa fascinoval a nemohl jsem se dočkat, až k němu dozraje můj hlas. Teď, když se tak konečně stalo, si to náramně užívám. 

Jaká je nejdůležitější kvalita potřebná ke zpívání Verdiho rolí?

Upřímně řečeno, je to věk. Zpívat Verdiho, když jste mladý, je nesmysl. Já se Verdiho poprvé ‚dotkl‘ po třicítce. Zpíval jsem Germonta v Traviatě a bylo to mladé a takové opatrné. Něco jako když chcete zjistit, jestli máte rozehřátou plotnu, ale zároveň se nechcete spálit. Pak jsem toho na osm let nechal. Kolem čtyřicítky jsem zpíval Posu v Donu Carlosovi v Londýně a bylo to úplně něco jiného. A to přišlo s věkem. I když na Verdiho budete mít hlas, měli byste počkat. Musíte být trpěliví. Protože až to skutečně přijde, budete najednou schopni vyjádřit celou paletu, kterou potřebujete, abyste zpívali jeho hudbu. Ale ve skutečnosti Verdiho nelze jen zpívat. Verdiho musíte vyjádřit, protože v jeho postavách je tolik vrstev. Samozřejmě je to založené na dokonalé vokální technice, ale pozor, když to zpíváte perfektně technicky, postrádáte pointu. Vlastně byste měli použít techniku, abyste se zbavili techniky. Takže hodně štěstí. (smích)

Nyní vás čeká debut ve městě, které je slavné světovou premiérou Dona Giovanniho. To byla také vaše zásadní role. 

Don Giovanni byl první notový záznam, který jsem si koupil. Byl na mé možnosti tenkrát velice drahý, ale přesto jsem ty peníze vynaložil, i když to nebyla role, ke které bych směřoval. Prostě jsem ty noty chtěl mít. Pamatuju si, jak jsem jím po nocích neustále listoval a studoval ho. I v parku a po kavárnách. Jako by mě ovládal svou magií. A pak jsem ho po mnoha letech poprvé zpíval, bylo to v opeře v Liège. A tam jsem potkal svou manželku. Takže ano, můj vztah k Donu Giovannim je přímo enigmatický.

Zpíváte ho ještě vůbec, nebo to je role, kterou jste již opustil?

Naposledy jsem ho zpíval těsně před covidem ve Vídeňské státní opeře. To je role, se kterou můžete umřít. Máme s Donem Giovannim hezký vztah. Cítím, že je neustále se mnou. Občas sním o tom, že spolu zajdeme na večeři a popovídáme si o ženách a o životě. Samozřejmě mám na mysli Dona Giovanniho v původní podobě, tak jak ho napsal Moliére a zdokonalil Mozart – jako filozofa a estéta. Některé moderní režie z něj dělají hezkého povrchního floutka a odstraňují jeho charisma, protože v dnešní době máme svádění spojené výlučně s krásou. Což je vyloženě krátkozraké: Don Giovanni přece sváděl celý svůj život, v každém věku jinak. A hudebně je ta role stavěná stejně: dá se zpívat v každém věku, protože pokaždé ji lze uchopit jinak. 

A co jiný Mozartův svůdník Almaviva?

I k hraběti si člověk musí najít cestu. Není to tak přímočará postava, jak se může na první pohled zdát. Člověk ho musí studovat, pak o něm čist a pak ho může teprve zpívat. V Praze se svou manželkou zazpívám duet hraběte a Zuzanky Crudel! Perché finora farmi languir così?, který považuju za dokonalý. Moc se na to těším.

Asi to nebude jen tento duet, který vykresluje Mozartovu genialitu…

Jak jsem již říkal, Mozartova Dona Giovanniho, ale i mnoho jeho jiných rolí, je možné zpívat v každém věku. Mnohokrát bylo řečeno, že jeho hudba je jako dezinfekce na hlasivky. Proto je důležité, aby s ním mladí zpěváci začínali, ale také, aby se k němu zpěváci v průběhu kariéry vraceli. Moc jim to vokálně pomůže. Toto žádný jiný skladatel ve své hudbě nedokázal. Další věc je způsob, jakým využíval hudbu na jevišti. Mozart mi občas připomíná tvorbu Ingmara Bergmana. Oba využívají efektu tak zvaného tichého psychologického momentu. Dvě postavy se sejdou na plátně nebo na jevišti a navzájem se pozorují, analyzují. Teprve potom začne akce. Je to velice ojedinělé a moderní. 

Poslední dobou se hodně věnujete i pedagogické činnosti na různých mistrovských kurzech. Jakou radu dáváte svým mladým svěřencům?

Dávám jim mnoho rad.

Sem s nimi!

Pracujte pětadvacet hodin denně. A to i když spíte, o opeře se vám musí i zdát. Naučte se být nezávislí a spoléhat jen na sebe. Jste sólisté a sólo znamená jeden. Věnujte se nějakému sportu. Udržujte si balanc mezi sportem a uměním. Jinak tu náročnost operního zpěvu nezvládnete – fyzicky ani mentálně. Snažte se pochopit mystérium hudby výlučně skrze mystérium života a lásky. Chtějte hvězdy, ne status.

Můžete to poslední rozvinout?

Musíte se snažit dotknout se hvězd, ne získat společenský status. Vaším i mým úkolem je přinášet lidem emoce. Nic víc, nic míň. To vám musí stačit. Pokud chcete dělat operu kvůli uznání, to ji raději nedělejte vůbec.

Foto: archiv Ludovica Téziera, SF / Matthias Horn, Gregor Hohenberg / Sony, Wiener Staatsoper, Savonlinna festival / Jussi Silvennoinen