„Žádné zásadní změny nechystáme, bez AI se zatím obejdeme. Jen bych rád nabídl víc přímých přenosů.“

„Technologie DAB je pro nás otázka života a smrti. Ale hrajeme digitálně i v každé televizi. A také v každém autě mladším pěti let.“

„Kulturní instituce jménem Český rozhlas tu musí být i pro lidi, kteří chodili na koncerty a na operu a najednou nemohou.“

Český rozhlas D-dur vysílá od 1. května 2005. Klasickou hudbu, a to kvalitně a nepřetržitě. K dvacátému výročí stanice, ve své době jedné z prvních digitálních v tuzemsku, přibližuje její duchovní otec a šéfredaktor Lukáš Hurník v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, čím se stala nepostradatelnou, čím je spolehlivým partnerem pro posluchače, čím důsledně naplňuje poslání veřejnoprávního média: nabízí oázu klidu a prostoru pro soustředěný poslech, ke každé skladbě uvádí něco poutavého, nepodléhá komerčním tlakům na instantní zábavu, ale systematicky buduje hudební vzdělání svých posluchačů a prohlubuje jejich vztah ke klasické hudbě. Myslí tedy i na ty, kdo cestu ke klasice teprve hledají.

Jaká je pozice Českého rozhlasu D-dur na mediálním trhu? Změnila se od roku 2005?

Je to samozřejmě specializovaná stanice pro „vážné zájemce o vážnou hudbu“, ale i pro ty, kteří cestu k ní teprve hledají. Vznikla jako doplněk ke stanici Vltava, která tehdy ovšem vysílala mnohem víc vážné hudby než dnes. Vltava sleduje všechny možné kulturní projevy a z klasiky si pečlivě vybírá hlavně to, co je celonárodně významné, tedy klíčové festivaly, Českou filharmonii a tak dále… Stanici D-dur se tedy postupně rozšiřuje pole působnosti. Vltava je „výběrová stanice“, D-dur hraje v rámci klasické hudby „všechno“.

Je dnes ještě důležité zdůrazňovat, že jde o vysílání klasické hudby v digitální kvalitě? Jak se za dvacet let změnily technologie?

Byli jsme první internetovou stanicí a byli jsme také první, kdo začal vysílat v DAB. Ta technologie je pro nás otázka života a smrti. Menšinová stanice by nikdy neobhájila desetimilionové náklady na FM vysílače. DAB je levnější, kvalitnější a lidé, poslouchající klasiku, ty dva tisíce do digitálního přijímače rádi investují. A navíc hrajeme digitálně i v každé televizi. A také v každém autě mladším pěti let.

Bezprecedentním krokem bylo před několika lety vpuštění takzvaného selektoru do vysílacího schématu, naplňovaného jinak živými lidmi. Chystají se nějaké další zásadnější inovace?

To asi myslíte program Klasika na dosah, který je určen pro méně zkušené posluchače klasické hudby. Je to jediný segment vysílání, v němž nehrajeme celé vícevěté skladby, ale vybrané kusy, které mají – řekněme – popularizační potenciál. Připravovat ručně takové vysílání ze samých krátkých skladeb by bylo děsně pracné. Software jménem Selector to sestaví podle zadaných pravidel, pohlídá duplicity, zařadí znělky, hlášení, vysvětlení pojmů, pozvánky na koncerty – a už to jde do éteru… Žádné zásadní změny nechystáme, bez AI se zatím obejdeme. Jen bych rád nabídl víc přímých přenosů. Jde to už teď, ovšem je to komplikované. Ale až kolegové technici spustí věc jménem „virtuální přepojovač“, bude to jízda! A úplně nejlepší bude, až se v Praze postaví Vltavská filharmonie. 

Řadu měsíců nebylo jisté, jestli se politicky prosadí zvýšení koncesionářských poplatků. Hrozilo v rámci uvažovaných úsporných omezení v rámci Českého rozhlasu něco i stanici D-dur? Jakou má vlastně v rozhlase pozici?

D-dur a Jazz jsou takzvané nízkorozpočtové stanice. Mají dohromady tři zaměstnance a skromný rozpočet na honoráře. Přitom exkluzivně plní důležitou část veřejné služby. Statistici nemají metody, které by přesně měřily poslechovost u takových speciálních stanic, ale přibližně třicetitisícové publikum D-dur vzhledem k nákladům není zas tak úplně malé. Jsou to mimo jiné i lidé, kteří celý život chodili na koncerty a na operu a najednou nemohou, kvůli zdraví, času nebo financím. A kulturní instituce jménem Český rozhlas tu musí být i pro ně.

Poplatky se zvýší, veřejnoprávní rozhlas potřebné prostředky bude mít. Může snad stanice D-dur tedy naopak počítat s nějakým malým rozvojem? A nebo je od začátku nastavena tak, že to ani není potřeba?

D-dur se v posledních letech emancipovala v plnohodnotnou hudební stanici. Hudba je to hlavní. Hudební archiv rozhlasu je bezedný. A nabídka z Evropské vysílací unie také. Chtěl bych víc koncertních nahrávek, přenosů, umím si představit, že by D-dur mohlo mít svoji vlastní koncertní řadu. Ale zas tak moc se ty poplatky nezvedly… 

A jaká je pozice klasiky v naší společnosti v porovnání s rokem 2005?

V roce 2005 byla klasická hudba víc statusovou záležitostí. Málokdo přiznal, že ho vůbec nezajímá. Dneska se na sociálních sítích lidé hrdinně chvástají svou nekulturností. Milovníci klasiky nejsou moc viditelní, ale každý den jich tisíce chodí na koncerty. Spíš desetitisíce. A jejich děti navštěvují ZUŠky a další chodí do sborů. Loni jsme uspořádali koncert Tisíc hlasů. Tisíc sboristů se sešlo ve Smetanově síni a zpívalo s rozhlasovými symfoniky. Ale kdyby existoval takový sál, mohli jsme jich svolat deset tisíc. Klasická hudba je možná menšinová, ale je to hodně velká menšina, větší než jiné.

Čtěte také článek z roku 2021 Posloucháme D dur.