„Z klavíristů se mi docela líbí Yunchan Lim, který vyhrál poslední Cliburnovu soutěž.“

„Nikdy jsem nebyl ten typ elegantního klavíristy, který by nadchnul svojí hebkostí… U Schumanna to ale není potřeba.“

„Je úplně něco jiného hrát s někým, kdo vám je lidsky blízký, než s někým cizím.“

Lukáš Vondráček bezpochyby patří mezi přední světové klavíristy a nedávno mělo i pražské publikum možnost jej slyšet během sólového recitálu. Rozhovor s pianistou portál KlasikaPlus.cz vydává u příležitosti koncertů v Opavě a ve Vídni, na kterých umělec vystoupí spolu s Janáčkovou filharmonií Ostrava. 

Když byl během pandemie vyhlášen lockdown, tak jste na několik měsíců uvíznul na Bali a až na jedinou výjimku jste tam vůbec nesáhnul na klavír. Proto bych se chtěl zeptat, jak často vlastně potřebujete fyzický kontakt s nástrojem? A máte klavír vůbec doma?

Myslím, že se to nedá zprůměrovat. Některé dny mám pocit, že hraní má význam a někam se posouvám, jindy vůbec. Abych měl dojem, že jsem se třeba po třech nebo pěti dnech bez nástroje někam propadnul, se nestává. Nanejvýš mě bolí šlachy pár dní po tom, co „to zase nahodím“, ale myslím si, že o prstech piano ve finále není.

Doma mám klavír Kohler & Campbell, takový starý „krám“, ale na cvičení je úplně dostačující. U rodičů jsem se začínal učit na pianinu, se kterým jsem strávil asi osm let, a proto jsem nikdy neměl dojem, že na cvičení potřebuju skvělý nástroj. Může i pomoct, když máte doma něco špatného, protože vás to nutí reagovat, uzpůsobovat úhoz a podobně. Kdyby mi někdo chtěl koupit nový Steinway, tak bych se tomu nebránil, ale není něčím, po čem bych toužil.

Alexandre Tharaud třeba klavír vůbec nevlastní, Volodos chodívá cvičit hlavou do přírody…

Nechci, aby to vyznělo nějak arogantně… Často samozřejmě cvičit musím, ale asi je to méně, než by si většina lidí představila. Navíc mi muzika hraje v hlavě pořád a největší část toho, co děláme, je stejně v hlavě nebo v mentálním cvičení. Pokud v hlavě máte nepořádek, tak vám bude k ničemu i deset hodin denně u klavíru. Ve srovnání s většinou mých kolegů mi technika vždycky asi docela šla, a to hlavně díky tomu, že doma mě nutili hrát všechno bezchybně, perfektně. Až do takové míry, že jsme třeba do čtyř do rána seděli u klavíru s tátou a řekl například: „Nebudeš moct vystoupit s Prokofjevovou sonátou, pokud doma nezahraješ bez jediného překlepu.“ Takže co se týkalo mechanického hraní, toho jsem měl až nad hlavu. A ten zbytek – muzika samotná, představivost a podobně – je někdy lepší nechat až na daný moment. Nikdy jsem nebyl ten typ, který by si chtěl všechno předpřipravit, hrát pořád stejně. Radši mám spontaneitu, někdy možná nemusí dávat smysl, ale to mně nevadí. Lepší se snažit o něco spontánního než být robotem, který jenom dokola přehrává.

Jak vlastně vybíráte nové programy? Mám pocit, že Schumannovu Humoresku jste dřív nehrával.

Nyní je to podruhé, co ji hraju. Poprvé jsem ji slyšel na recitálu, který hrál Radu Lupu v Paříži, a už dlouho jsem na ni měl zálusk, přestože vím, že pro běžného posluchače je asi těžko uchopitelná. Ale právě proto jsem k ní chtěl hrát skladby Brahmse a Skrjabina; ty už jsem hrál trochu déle.

Jinak jsem žádné klíče k programům nikdy neměl. Musí to být prostě skladby, které se mi líbí a které mám potřebu s někým sdílet. Bohužel v téhle branži vás často někdo žádá o repertoár, který vám není moc blízký, a potom výsledek není zdaleka tak dobrý. Třeba s orchestrem si nikdy nemůžete vybírat, tam pokaždé dostanete zadání. Často i u recitálů. Takže vnímám jako privilegium, když si můžu vybrat sám a v Praze šlo o jeden z těch případů.

K tomu „zálusku“… Posloucháte někdy nahrávky doma, nebo spíše čerpáte z koncertů druhých? Jednou jsem vás v Praze potkal na koncertě Arkadije Volodose. Jak často si takhle zajdete?

Málo, hodně málo. Musím říct, že když už bych šel, tak asi na něco jiného než na klavíristy, možná na orchestr nebo na operu. Těch klavíristů, které mám rád a kteří mi připadají inspirativní, zase až tak moc není.

Můžu se zeptat, koho máte na mysli?

Třeba některé z těch, o kterých jste povídal před rozhovorem – Sokolov, Volodos. 

A z mladších?

Docela se mi teď líbí Yunchan Lim, který vyhrál poslední Cliburnovu soutěž. Je mu sice teprve asi devatenáct nebo dvacet, ale je to veliký talent. Abych se přiznal, není to úplně tak, že bych trávil volné večery posloucháním kolegů, hlavně ne těch mladších. Mám pocit, že jsem se dostal fáze, kdy největší idoly jsou tím typem klavíristů, které zrovna moc nemusím – pokud se to dá takto generalizovat. Často nevím, co bych si z toho zapamatoval. Neočekávám, že ten člověk bude hrát tak, jako bych hrál já nebo jak já bych si to představoval. Naopak – kdyby to tak bylo, vůbec bych s tím neztrácel čas. Musíte ale mít pocit, že člověk daným dílem žil a chtěl jím něco niterného a autentického vyjádřit. 

Jak to máte se Schumannem?

Mám pocit, že kdybych jednou něčí dílo nahrával celé, byl by to Schumann. Tím jsem se poslední dobou zabýval víc, opravdu jsem si jeho hudbu naposlouchával, zkrátka mám o něj asi větší zájem než o jiné autory. Nikdy jsem nebyl ten typ elegantního klavíristy, který by někoho nadchnul svojí hebkostí… U Schumanna to ale není potřeba, a proto si myslím, že je pro mě trochu přístupnější, než řekněme Chopin nebo někteří další.

Když si představím třeba jeho Kreislerianu, kterou jste hrával nedávno, mám dojem, že na jedné straně ta hudba umí být hodně domácká, povědomá, melodická, ale jinde je naopak plná chaosu, který mám problém pochopit i po dvoustém poslechu. Kde hledáte inspiraci, když nad interpretaci přemýšlíte (třeba stranou od klavíru)? Řešíte koncepci organizovaně, nebo improvizujete?

Krásná otázka. Myslím, že celkově je můj přístup k hraní takový, že chaosu se nevyhýbám, spíš naopak. Podobně si myslím, že mě lákají skladby, u kterých se těžko dá pojmenovat, čím jsou magické… nevím, proč máme potřebu všemu porozumět. Můžeme se nad tím maximálně dojmout nebo nás to může oslovit, ale že bych tady byl schopný sedět a povídat, že jsem tomu po stopadesátém poslechu konečně porozuměl, to by ode mě bylo dost arogantní. Ale snad jsem ochotný vystoupit z komfortní zóny a hledat. Musím říct, že často je to velmi nepříjemné a po koncertech bývám mentálně úplně vyřízený. Poslední dobou mám pocit, že už to nebudu moct dělat moc dlouho, protože mi to ničí zdraví. Ale ono to za to na jednu stranu stojí, protože člověk se alespoň o něco snaží… Kdybychom chtěli být pohodlní, tak bychom seděli někde v kanceláři. O tom muzika není. 

Já si této snahy tedy upřímně ohromně vážím. Před chvíli jste ale mluvil o natáčení souborného díla a překvapuje mě, že něco takového vůbec zaznělo, protože před lety jste se ještě vyhýbal nahrávání obecně. Změnil jste nějak pohled?

Ten cyklus klavírních koncertů Rachmaninova během covidu pro mě popravdě nakonec byl docela příjemný. Nevím, jestli díky tomu, že se v tu chvíli nic jiného dělat nedalo, ale lidsky mně ti umělci sedli a hudba je to pro mě, myslím, právě jedna z těch jednodušších – u Rachmaninova jsem se nemusel nijak zvlášť trápit; jeho hudební jazyk mi je blízký.

Kdybych měl mluvit opravdu úplně za sebe, tak já žádnou potřebu natáčet nemám. Se Schumannem jsem chtěl říct hlavně to, že jeho dílo bych rád „přelouskal“ celé. Jestli to někdo bude poslouchat nebo vydávat na CD, je už vedlejší. 

V souvislosti s tou „nepotřebou“ nahrávat jsem si vybavil jeden rozhovor s Alexandrem Kantorowem, který říkal, že se hodně nechává inspirovat Volodosem v ohledu budování kariéry. To znamená, že by si nejvíc přál jenom hrát a nedělat žádné PR, což vlastně vyznává i vámi zmíněný Yunchan Lim. Vy se těmto věcem také moc nevěnujete. Jde o cílené rozhodnutí?

Moje nátura je taková, že bych tyto věci vůbec dělat nechtěl, kdybych do toho nebyl trochu nucený agentem nebo podvědomým okolním tlakem. Kariéra mě asi nikdy moc nezajímala. Většina těchto ambicí nebo jednorázových cílů začala u mých rodičů. Ti říkali: Budeš hrát s Českou filharmonií ve čtrnácti letech, teď budeš hrát v Carnegie Hall… Takto jsem byl naučený, ale když jsem pak byl sám za sebe, tak jsem si tyto cíle nestanovoval. Neměl jsem žádné kariérní sny. Já dělám muziku asi proto, že to jinak nejde. Nic lepšího v životě neumím, je to věc, které jsem v životě zasvětil nejvíc energie a času, tak to musí jít ven. Ale jestli to bude v Carnegie Hall nebo kdekoliv jinde, na tom mi asi nezáleží. Na mém přístupu se tím nezmění vůbec nic. Nebudu šťastnější člověk, pokud budu superstar; to vůbec ne. Spíš si naopak myslím, že bych se z toho zbláznil, kdybych měl být neustále na cestách a pořád na očích.

Co vás umělecky čeká v následujících měsících?

S Janáčkovou filharmonií si zahraju ve Vídni v Musikvereinu, pak mám Čínu, v létě turné v Austrálii, to je asi na měsíc – několik recitálů i vystoupení s orchestry…

… tam jezdíte docela často. Pamatuju si, že jste tam jezdíval ještě před Soutěží královny Alžběty…

Je to tam hezké, ta země má pozitivní energii… Následně budu v září na Dvořákově Praze s Luzerner Sinfonieorchester a potom s nimi mám ještě pár koncertů ve Švýcarsku. Začátkem příští sezony Chicago Symphony s Marin Alsop. Z toho mám obzvlášť radost, protože je takovou pro mě asi nejlepší kamarádkou v „byznysu“, jestli se našemu oboru tak dá říkat. Vlastně už je to dvacet let, kdy jsme spolu hráli poprvé. To mi také ohromně pomohlo na té Alžbětě, že jsme finále hráli spolu. Je něco úplně jiného hrát s někým, kdo vám je lidsky blízký, než s někým cizím…

Foto: Petra Hajská, JfO / Martin Kusyn, archiv Klasiky+