„Figarova svatba tehdy v roce 2006 vyzněla jako bolestně existenciální propletenec mezilidských, hodně i erotických vztahů.“

„Velké divadlo s výrazným režijním vkladem, úžasným Harnoncourtovým hudebním nastudováním a s obsazením opravdu ze světa snů.“

„Anna Netrebko na sebe nestrhávala pozornost, s ostatními sloužila hvězdnému kolektivnímu představení.“

Mozartova Figarova svatba existuje k poslechu v mnoha a mnoha nahrávkách. Gramofonové společnosti zachycují představy o ideální interpretaci geniálního díla, jak s nimi přicházejí generace dirigentů a pěvců i režisérů. Vybíráme jedinečný snímek, který vznikl jako živý záznam salcburské inscenace v mozartovském jubilejním roce 2006, kdy bylo možné na festivalu vidět všech jeho 22 operních děl. Za konkrétní podobou „Figarky“ stál tehdy po vizuální a divadelní stránce Claus Guth a hudebně Nikolaus Harnoncourt.

Čtyřiatřicet hodin – tak dlouho prý rychlým poštovním dostavníkem trvala po postavení císařské silnice mezi Vídní a Prahou na začátku druhé poloviny 18. století cesta mezi oběma městy, která dříve zabrala mnoho dní. V lednu 1787 přesně takovou cestu podstoupil Wolfgang Amadeus Mozart, když se z Vídně vydal na svou první návštěvu Prahy. Součástí bohatého hudebního a společenského programu byla premiéra jeho nové symfonie, nazývané dnes Pražská. Mozart při návštěvě rovněž koncertoval, celkově zažíval vřelé přijetí. Z Prahy už totiž předtím směřovaly do Vídně zprávy o úspěchu Figarovy svatby. Díky všem těmto okolnostem u něj divadelní impresário Bondini objednal operu určenou speciálně pro Prahu – Dona Giovanniho, uvedeného pak za autorova řízení ve Stavovském divadle v říjnu 1787… Pražský úspěch Figarovy svatby byl větší, než jaký s ní Mozart v květnu 1786 vyvolal ve Vídni. Vlastně teprve v Praze s Figarovou svatbou triumfoval.

Byla prvním Mozartovým kontaktem s libretistou Lorenzem da Ponte, s nímž pak úspěšně pracoval i na Donu Giovannim a na opeře Cosi fan tutte. Na začátku komponování Figarovy svatby stála Beaumarchaisova stejnojmenná revoluční divadelní hra s podtitulem Bláznivý den: kritická k aristokracii, na svou dobu nemorální, frivolní. Nejprve byla nějakou dobu zakázána, pak se ale rychle stala velmi populární, dokonce i v urozených kruzích. Mozartova opera, rokoková komedie s brilantní hudbou, vznikla pouhé dva roky po premiéře činohry.

Vedle své satirické, provokativní a zábavné stránky má i hlubší momenty – režijní výklad může zdůraznit právě je – a naše nahrávka taková je. Hlavními postavami jsou šlechtický sukničkář, který nemá vcelku nic na práci, jeho hluboce zklamaná manželka a s nimi komorník a komorná, překračující zařazení mezi služebnictvo až k úrovni spoluhráčů a protihráčů. Známe je z Rossiniho Lazebníka sevillského, z opery, která vznikla o více než dvě desetiletí později, ale odehrává se dřív – Almaviva, Rosina, Figaro…. Ale jsou to v samé podstatě dost jiné postavy. U Rossiniho zábavné převleky, hravá hudba – příběh o tom, jak protřelý holič Figaro pomohl hraběti napálit samolibého Bartola a získat jeho schovanku. U Mozarta jde celkově o hlubší příběh.

Na Salcburském festivalu v Mozartově rodišti v roce 2006 mimo jiné zaznělo všech jeho dvaadvacet oper. Figarova svatba v tamní tehdejší inscenaci vyzněla jako bolestně existenciální propletenec mezilidských, hodně i erotických vztahů. Jako vážná sonda do mezilidských vztahů, nelaciná, nepolitická, spíše psychoanalytická. Dirigoval Nikolaus Harnoncourt, režisérem byl Claus Guth. Bylo to velké divadlo s výrazným režijním vkladem, úžasným hudebním nastudováním a s obsazením opravdu ze světa snů. Dojem z uvedení v nově otevřeném, rekonstruovaném a dostavěném Domě pro Mozarta (Haus für Mozart) záznam na DVD zachytil, zprostředkoval a podržel.

Pochopitelně, že soustřeďuje divákovu pozornost primárně na vizuální stránku, teprve potom na zvuk. Nicméně i dokonalost a nuance hudebního nastudování jsou veliké a od celkového dojmu neoddělitelné. Šlo o mimořádnou inscenaci. O moderní, jiný, ale zcela přesvědčivý výklad. V pojetí Clause Gutha nejde ani tak o „bláznivý den“, o rokokovou komedii, ale spíš o zachycení napětí a hledání. Skoro celá opera se odehrává na širokém schodišti mezi dvěma patry šlechtického paláce, na pomezí realismu a choreografie. Režie našla neotřelé situace a peripetie, promyšlené stylizované aranžmá. Dánský barytonista Bo Skovhus, vysoký čtyřicátník, skvěle zahrál a zazpíval nejistého a nervózního hrabětě. Ildebrando D´Arcangelo, tehdy šestatřicetiletý, nabídl mrštného a vokálně hbitého Figara, Christine Schäfer drobného, civilního a nestylizovaného Cherubína, Dorothea Röschmann nezvykle mladou a neupjatou hraběnku.

A pak je tu zachycena již tehdy hvězdná Anna Netrebko – zajímavý temný hlas, v roli Zuzanky přirozená do posledního pohledu a hnutí v obličeji. Byla v té době tváří festivalu, vyšlo o ní několik nových knih, její portréty visely ve výlohách. Ve Figarově svatbě však nebyla nekolegiální. Zapadla do celku, nestrhávala na sebe pozornost, s ostatními sloužila hvězdnému kolektivnímu představení.

Protagonisté snímku hrají a zpívají ve stylové jednotě, v dokonalém propojení hudby a slova, nic není přibližné. Na Mozartově hudbě vyniká v tomto pojetí její druhá stránka, ne ta hravá, ale ta dramatičtější, vážnější. Nikolaus Harnoncourt ji podtrhuje skutečně výrazně pomalými tempy. Vídeňští filharmonikové ovšem hrají nádherně plasticky, dokonce s jasnými odkazy k historicky poučené interpretaci. Mozart zní dokonale živě, v mnohém nově až k nezvyklosti, ale je za tím cítit pevný postoj a jasný názor vedoucí k naprosté přesvědčivosti.

Inscenace na tomto DVD, případně i CD, součást kolekce M22 – salcburských záznamů všech Mozartových oper, má velkou uměleckou sílu. Je zachycena jako jednolité hudební divadlo. Dosvědčuje, že dílo z Mozartova odkazu může být znovu a znovu vnímáno jako vzrušující a krásné. Není jen kuriózní alternativou pro znalce, ani pouhým dokumentem mozartovského roku 2006, potvrzujícím maximalistické umělecké ambice této nejslavnější evropské hudební přehlídky. Zprostředkovává velký zážitek a zachycuje jednu možnou referenční podobu této opery.

Foto: Deutsche Grammophon, Salzburger Festspiele