„Problém Ostrčilovy opery začíná již u volby libreta.“

„Je nepochybné, že Robert Jindra je v Národním divadle člověk na svém místě a jeho hudební nastudování mělo vysokou úroveň.“

„Režie Jiřího Heřmana nesla typické znaky rukopisu tohoto tvůrce, včetně postupů, které se v jeho inscenacích často opakují – pomalu se z nich stává klišé.“

Národní divadlo uvedlo po 102 letech od premiéry operu Otakara Ostrčila Legenda z Erinu. Hudebního nastudování se chopil Robert Jindra, režie Jiří Heřman. Uvedení vyvolalo řadu polemických otázek.

Otakar Ostrčil bývá v české hudební historii nejčastěji připomínán jako významný šéf opery Národního divadla v Praze, v jejímž čele stál téměř po celou dobu existence první republiky. Nebál se uvádět na jeviště naší první scény soudobé autory, obzvláště je ceněno jeho uvedení opery Albana Berga Vojcek v roce 1926. Méně se o něm dnes hovoří jako o skladateli, na koncertních pódiích se příležitostně uvádí jeho balada Osiřelo dítě (v Praze v nedávné době např. ve skvělé interpretaci Štěpánky Pučálkové a orchestru Národního divadla za řízení Roberta Jindry), z velkých symfonických děl to občas bývají variace pro orchestr Křížová cesta (nahrála pro Supraphon i Česká filharmonie s Václavem Neumannem). Ačkoliv je Ostrčil autorem šesti oper, v uplynulých desetiletích byla na jevišti inscenována pouze jediná: Kunálovy oči operním souborem divadla J. K. Tyla v Plzni v roce 2002. Uvedení opery Legenda z Erinu podle dramatu Julia Zeyera operou Národního divadla bylo tedy očekáváno se značnou zvědavostí, jak bude dílo, od jehož vzniku uplynulo více než století, přijato.

Skladatel operu komponoval během první světové války, tedy v době, kdy hudební svět již znal opery Richarda Strausse a Clauda Debussyho, symfonická díla Gustava Mahlera, a dokonce i Igora Stravinského. Ostrčil byl nepochybně přítomen uvedení Janáčkovy Její pastorkyně Karlem Kovařovicem v Národním divadle. Směrů a stylů, které se zrodily na začátku 20. století, bylo tedy více. Jak se s těmito vlivy vypořádal Otakar Ostrčil? 

Odpověď je stručná: nepříliš. Nepochybně jej ovlivnil Richard Strauss, občas slyšíme velmi vyhrocené harmonie, i instrumentace je často straussovsky opulentní. Jinak je však opera dítětem pozdního romantismu a jak napsal kritik Josef Bartoš už v roce 1923 v Národní kultuře „mrtvě narozeným dítětem“.

Programový sešit vydaný k nové inscenaci uvádí totiž velmi zajímavé citace z dobového tisku, konkrétně z recenzí světové premiéry Ostrčilovy opery. Je zde mnoho obdivných textů, ale především několik takových, které jasnozřivě pojmenovaly slabiny tohoto díla. Je pozoruhodné, s kolika z nich se návštěvník současné premiéry může ztotožnit. Josef Bartoš v Národní kultuře dále píše: 

„Nezapírám: nudil jsem se od samého začátku. (…) Mohl bych pojmenovati několik málo míst, jež znamenala skromnou oasu v této poušti. Pro výsledný soud jsou bez významu… V mém soudu nemohl mne zmásti ani vnější úspěch díla. Byl to úspěch čistě premiérový, který s vlastní hodnotou díla nebyl v žádné souvislosti. Neboť Legenda z Erinu jest plod – řekl bych – straussovské masky, chocholatého patosu, afektace a bůhví čeho ještě, co nutno stavěti v příkrou protivu s tou niterností a s tou prostotou díla, po níž v umění toužíme dnes.“

V Kulturní kronice z 15. března 1923 B. Vomáčka o Ostrčilově opeře píše:

„Zeyer chtěl vytvořit mýtus, ale vzešlo jen schéma. Podobně u Ostrčila, který chtěl vytvořit tragické drama. V obou případech dosaženo vnějších znaků mythu a tragické opery, tedy jakéhosi slohu, ale života v nich není.“

A do třetice časopis Lumír z 29. března 1923, kde V. Crha píše:

„Legendě z Erinu chybí něco, co by nám ji přiblížilo a co by nám ji učinilo milejší; nemá vřelosti strhujícího výrazu tragiky lidskosti, její přísný objektivismus zaviňuje chlad, hudba Ostrčilova nežene vnitřní děj, nemá gradace nezbytné k prudkému pádu, plazí se za slovem a duše poslouchajícího prodělává napětí roztříštěnosti.“

Problém Ostrčilovy opery začíná již u volby libreta. Autorka textu programové brožury a současně dramaturgyně inscenace Patricie Částková připomíná, že Zeyera trápil neúspěch jeho divadelních her: Legenda z Erinu byla již po své premiéře v roce 1886 po třetí repríze vzhledem k nízké návštěvnosti stažena z repertoáru! Je tedy s podivem, že si třicet let starou neúspěšnou hru Ostrčil vybral ke zhudebnění. Zeyerův text už tehdy čpěl starobou. Paradoxně dnes možná někomu méně, než tomu bylo před sto lety. Žijeme v době, která si po Pánu prstenů opět začala libovat v mýtech a bájích. Ale dvacátá léta minulého století byla doba věcnosti, vše se změnilo (vzpomeňme na Hrabalovy a Menzelovy Postřižiny) a Zeyer byl autorem minulosti.

Dalším problémem je samo zhudebnění. Ostrčil, jednoduše řečeno, nebyl obdařen genialitou. Jeho práce je poctivá, ovládal dokonale kompoziční řemeslo, ale to bylo vše. Potřebného vzletu, který by chytil za srdce, se jeho hudbě nedostává. Přesto je v opeře několik míst, která zaujmou. Všimli si jich i recenzenti před sto lety. Je to zejména instrumentální úvod k třetímu jednání a celá následná scéna Dermata a Granie.

Při vědomí výše uvedeného se Opera Národního divadla rozhodla Ostrčilovu operu inscenovat. Zdá se, že hlavním iniciátorem tohoto záměru byl hudební ředitel Národního divadla Robert Jindra, kterému je třeba přiznat, že svůj úkol pojal se vší vážností a důsledností, čemuž odpovídal i výsledek. Je nepochybné, že Jindra je v Národním divadle člověk na svém místě a jeho hudební nastudování mělo vysokou úroveň. Při premiérovém večeru se orchestr prezentoval ve skvělé formě. I někteří sólisté byli ozdobou večera, zejména Svatopluk Sem jako Ossian, Jiří Brückler jako Midak a Lukáš Bařák jako Dara. Velmi dobrý byl i americký basbarytonista Seth Carico ve stěžejní roli Finna, který zaujal i velice dobrou češtinou. Krásný byl také výkon Petera Bergera v roli láskou zasaženého Dermata. Pro roli Kermaka nebyl možná František Zahradníček (rozhovor čtěte ZDE) tou nejlepší volbou, obsáhlé vyprávění v úvodu opery by možná důrazněji prezentoval pěvec dramatičtějšího, třeba i drsnějšího hlasu. Sopranistka Alžběta Poláčková je zřejmě podle mínění vedení opery první dámou souboru, jde z role do role a to se na hlase musí projevit. Navíc při pražské premiéře opery v roce 1923 zpívala roli Granie Gabriela Horvátová, tedy pěvkyně, která v Národním divadle zastávala mezzosopránový obor (Azucena, Amneris, Carmen). Nelze se vyhnout otázce, proč byla tentokrát do této role obsazena sólistka, která jinak v repertoáru divadla zpívá Rusalku, Jenůfu či Káťu Kabanovou. Rozhodně se tak nestalo k jejímu prospěchu.

Režie Jiřího Heřmana nesla typické znaky rukopisu tohoto tvůrce, včetně postupů, které se v jeho inscenacích často opakují – pomalu se z nich stává klišé: doplňování o tanečníky, jejichž funkce je víceméně dekorativní, z dramatického hlediska obtížně čitelná. Lze pochopit, že se k tomuto řešení režisér uchýlil zejména v prvním jednání při zdlouhavém Karmakově vyprávění, nepochybně ve snaze scénu trochu oživit. Paradoxně ale divadelně nejpůsobivější byl začátek třetího jednání, kdy na scéně byla pouze dvojice milenců, tedy Dermat a Grania. Možná to bylo také proto, že tato část opery patří k těm hudebně nejzdařilejším, jak už bylo zmíněno. A také byla krásně zasvícena (světelný design Daniel Tesař). Třeba však zdůraznit, že na rozdíl od některých ledabyle nahozených inscenací, které byly v Národním divadle v nedávné době k vidění, má Heřmanova režie pevný řád a vysokou profesionální kvalitu.

Scénograf Dragan Stojčevski využil obvod točny jako dráhu pro panely, jejichž pohyb pozměňoval prostor a přispíval i ke zdůraznění dramatičnosti děje. Do středu jeviště umístil kulaté jezírko s vodou, které má svou dramatickou funkci v závěru opery. V pozadí scény byla velká projekce, většinou evokující skotskou krajinu. Animovaný útěk stáda koní ze vzorkované látky působil cizorodě, popisně, vybočoval z celkového stylu inscenace. Kostýmy Kateřiny Štefkové dotvářely nevtíravým způsobem atmosféru bájného Irska.

Otázka v titulku této reflexe nemá odpověď. Někteří návštěvníci premiéry byli rádi, že se seznámili se zapomenutým operním titulem, jiní odešli již o přestávce. V každém případě po premiéře následoval spontánní a dlouhotrvající potlesk, který směřoval zaslouženě k účinkujícím.

Foto: Petr Neubert / Národní divadlo Praha