„Považuji za malý zázrak, že se podařilo setkání tří institucí – Hudební fakulty JAMU, HAMU a Národního divadla.“

„Brittenovo dílo je skvostné, ale opravdu náročné po všech stránkách.“

„Nečekali jsme, že se na litomyšlskou Hubičku přihlásí tolik uchazečů. Na konkurzu se objevil také například jeden zpívající právník.“

Jméno Magdaleny Švecové není neznámé komukoli, kdo se bazálním způsobem zajímá o operní dění v České republice. Činorodá umělkyně vysoce aktivní jak pedagogicky, tak profesionálně operuje na základní ose Praha–Brno. Výraznou stopu zanechala v nedávném studentském uvedení Brittenovy temné opery Utahování šroubu, ale chystá také brněnskou Aidu nebo litomyšlskou Hubičku. Je až udivující, že portálu KlasikaPlus.cz poskytla historicky první rozhovor.

Magdaleno, za sebou máme jediná dvě uvedení Brittenova Utahování šroubu, opery s až hororovým námětem. (Reflexe ZDE.) Pojďme se k počinu trošku vrátit, protože dle oficiálního materiálu „iniciátory a uměleckými a pedagogickými garanty tohoto projektu jsou operní režisérka Magdalena Švecová a dramaturg Beno Blachut“. Jaké máte dojmy z výsledku?

Mám velkou radost. Považuji za malý zázrak, že se podařilo setkání tří institucí – Hudební fakulty JAMU, HAMU a Národního divadla. Nejúžasnější na tom je, že podle mého názoru všechny studenty tento projekt výrazně profesně posunul. Dramaturgie diváky oslovila – Utahování šroubu bylo v Praze naposledy uvedeno v roce 2001, taky vlastně částečně ve spolupráci se studenty HAMU v režii Jiřího Nekvasila, který se byl mimochodem teď podívat na našem představení. 

Co vlastně stálo za výběrem titulu (kromě toho, co už jsi zmínila)?

Hledali jsme komorní operu, která by byla přitažlivá pro diváky a zároveň umožnila všem studentům/studentkám nastudovat zajímavou roli. V letošním akademickém roce totiž připravovala Akademie uvedení Lazebníka sevillského v Divadle Disk s panem Oldřichem Křížem, takže bylo potřeba obsadit zejména studenty, kteří se tohoto nastudování neúčastnili. Titul si vybrala přímo režisérka Eliška Mervartová a trefila se naprosto přesně – do obsazení i atraktivního tématu.

Už jsme pěkně naznačili důvod spolupráce HAMU s Národním divadlem. Jakým způsobem ale do věci vstupuje ještě brněnská JAMU? Proč ta se také podílela?

V současné době pedagogicky působím na obou školách, takže jsem chtěla vytvořit prostor, kde se může setkat stejná generace umělců. V tomto případě šlo o studenty zpěvu z HAMU, režisérku Elišku Mervartovou a scénografku Kristinu Komárkovou z JAMU. 

HAMU v současné době nemá své vlastní divadlo, kde by se daly inscenovat větší opery s orchestrem, proto jsem požádala pana Hansena o možnost spolupráce. Díky tomu jsme mohli využít prostory jeviště Státní opery. Vznikl tak formát operního studia, který vnímám jako ideální pro začínající inscenátory a interprety. 

Do jaké míry jsi vstupovala do uměleckých řešení režisérky Elišky Mervartové v rámci Utahování šroubu?

Vyučovat režii je úplně jiná disciplína než herecké lekce, se kterými mám více zkušeností. S mladým režisérem/režisérkou je to určitá forma dialogu. V první fázi máme konzultace, kdy se snažím pouze inspirovat při vytváření koncepce a naladit se na pohled studenta a příliš nezasahuji, protože jedním z cílů studia operní režie je, aby si mladý adept utvořil vlastní umělecký profil. 

Druhá fáze jsou samotné zkoušky, kde vnímám, že jsem aktivnější oporou. Mladý režisér, v tomto případě Eliška, může mít nějaké vize, ale na druhou pracuje s nepříliš zkušenými zpěváky, takže podporuji zejména v praktických, hereckých věcech. I tady se ovšem snažím nebýt příliš invazivní. Jsem v podstatě pořád ve střehu a hledám, kdy zasáhnout a kdy ustoupit.

A samozřejmě, organizační práce bylo v případě podmínek tohoto projektu Utahování šroubu na jednoho režiséra hodně, tak jsme s kolegou Benem Blachutem pomáhali, kde bylo třeba. Snažili jsme se Elišce zajistit možnost soustředit se na samotné tvoření.

Inscenace je pilotním projektem, který umělecky propojil HAMU, JAMU a Národní divadlo. Pokud říkáme „pilotní“, můžu chápat, že se v budoucnu uskuteční něco obdobného?

Určitě máme snahu, aby spolupráce HAMU a Národního divadla pokračovala. Do jaké míry bude možné zapojit studenty operní režie JAMU je otázka. Dramaturgie Komorní opery je naplánována dlouho dopředu a systematicky, režiséři jsou plně využití po celou dobu studia, takže letošek byl v podstatě výjimkou. Nicméně řekla bych, že spolupráce v budoucnu není úplně vyloučená. 

Vzhledem k určitému průkopnictví projektu jste určitě narazili na některé záležitosti, které vás v úvodní fázi příprav nemohly napadnout. Co by to nejspíše bylo? Co vás v průběhu vzniku společného díla překvapilo?

Z režijního pohledu nás oslovilo téma, ale neodhadli jsme zpočátku náročnost hudebního nastudování. A i když se studentům nakonec podařilo náročné party obdivuhodně nastudovat, někteří na tom doslova nechali duši… Postupně jsme také usoudili, že práci na díle musíme vzhledem k jeho tematice dávkovat, protože kdyby se člověk věci úplně oddal, stáhne ho pěkně rychle dolů. Až jsme si dělali legraci, že z Utahování šroubu máme „stržené závity“…

Dílo je skvostné, ale opravdu náročné po všech stránkách. Patrné je Brittenovo zrcadlení, kdy si komponováním možná vyrovnával s různými temnějšími tématy, která jsme ovšem záměrně nechtěli akcentovat. 

Tvoje jméno se (nejen) aktuálně pojí i s festivalem Smetanova Litomyšl, který nám právě běží. Festival, jehož novým uměleckým ředitelem je Marek Šulc, totiž vymyslel projekt „Operní líheň Smetanovy Litomyšle“, který myslí na české a slovenské pěvce do třiatřiceti let. Ti byli konkurzním způsobem vybráni, aby se podíleli na inscenaci Smetanovy Hubičky, kterou budeš režírovat při příštím ročníku festivalu. Přepokládám, že ses konkurzů účastnila. Je to tak?

Ano, krásné dny ve Smetanově domě plné Smetanovy hudby…

Jaké pocity sis odnesla?

Obecně jsme byli strašně mile překvapení vysokou úrovní a obrovským zájmem. Mluvím v množném čísle, protože v porotě se mnou byli kolegové – dirigent a iniciátor tohoto projektu Jakub Klecker, sopranistka Jana Sibera jako hlasový kouč a umělecký ředitel Marek Šulc.

Takže se opravdu sjelo celé Česko a Slovensko?

Nečekali jsme, že se přihlásí tolik uchazečů, nejen z konzervatoří a vysokých škol. Objevil se tam také například jeden zpívající právník. Bylo poměrně těžké vybírat.

Do jaké míry výběr probíhal ve smyslu porovnávání krásy zpěvu a do jaké míry jste vybírali vhodné osobnostní typy?

V opeře má samozřejmě hlavní slovo dirigent, ale snažili jsme se společně zohlednit všechna kritéria. Bude pro mě zajímavé pracovat i s mladými zpěváky, které vůbec neznám a pouze jsem na první dojem odhadla, zda jsou pro roli vhodní. Také se na Hubičce setkají zpěváci s naprosto rozdílnými jevištními zkušenostmi. Tím je ale právě Operní líheň zajímavá a moc se na to těším.

Jaký prostor k sebeprezentaci vlastně měl každý z uchazečů?

Každý zazpíval dvě árie a měli jsme možnost si s ním ještě popovídat o jeho backgroundu.

Jinak koncept je takový, že jsme vybrali jeden hlavní „cast“ a druhý „B cast“ neboli „cover“, byť bylo původním plánem vybrat jediné obsazení. B cast nakonec bude mít vlastní představení, totiž předpremiéru, takže plnohodnotné představení ve Smetanově domě s orchestrem.

Smyslem projektu je vyzkoušet si vznik celého operního díla – máme podrobně rozplánovaný harmonogram celého příštího akademického roku. Druhou věcí je umožnit mladým pěvcům být viděni. 

S Hubičkou se nejspíš jedná o projekt minimálně v „českém rybníčku“ ojedinělý. Setkala ses už s něčím podobným?

Úplně takto ne, ale hezky se rozvíjí spolupráce Hudební fakulty JAMU s Hudebním festivalem Znojmo. 

Loni šlo o Nautilus, že?

Ano, vloni to byla Porucha na lodi Nautilus, letos Ezopotámie od Lukáše Sommera (rozhovor se skladatelem ZDE). Takže je to další příležitost prezentace studentů JAMU. V případě Nautilu je také skvělé, že od září bude na repertoáru libereckého Divadla F. X. Šaldy a Eliška bude mít možnost nastudovat operu s profesionálním souborem. 

Nicméně – inscenace pro Hudební festival Znojmo je ryze studentská záležitost a další specifikum je formát rodinné opery. Projekt „Operní líheň“ je ojedinělý v tom, že se mají v něm potkat studenti s profesionálním týmem. 

Trochu získávám pocit, že nějak přitahuješ určitým způsobem „revoluční“ projekty…

Spíš vnímám, že některé věci jsou potřeba. Všechny nás baví, když můžeme předávat své zkušenosti. Mladý člověk naopak inspiruje k tomu vracet se do onoho idealismu, se kterým jsme do divadelního světa přicházeli a znovu si uvědomovat, jak krásnou práci můžeme dělat. Takže je to motivující setkání na obě strany. 

Ještě jednu věc by o tobě čtenáři měli vědět. Už na konci září totiž režíruješ brněnskou Aidu. Zajímalo by mě trochu nahlédnout do kuchyně tvůrců, konkrétně k časovým relacím. Jak dlouho před premiérou režisér obvykle dostává zadání? A jak dlouho před premiérou obvykle míváš velmi jasno o tom, jak inscenaci pojmeš?

Ano, ten proces je hodně dlouhodobý, zároveň záleží na konkrétním divadle. S brněnskou Aidou už žiju rok a půl…

… takže to celé začlo skoro dva roky před premiérou…

… přesně tak. Rok a půl bývá minimum pro přípravnou fázi. Je samozřejmě skvělé mít tolik času – je to fáze, kdy se s dílem seznamuju uvolněně, sbírám materiály, skládám mozaiku svého přístupu k věci, i když samozřejmě v kolotoči svého uměleckého a meziměstského režimu. 

Dá se říct, co je na prvopočátku režie? Co režisér řeší úplně nejdřív?

Záleží na konkrétním díle, jaký úhel pohledu z dramaturgického hlediska režisér zvolí, co ho nejvíc inspiruje, co chce v příběhu akcentovat. Možná vůbec nechce vyprávět příběh – jsou režiséři, kteří jen tvoří obrazy… Na začátku je zkrátka potřeba zvolit směr či styl. Někdo má svůj rukopis, který používá na všechno, já se vždycky snažím najít svůj pohled na základě toho, o jaké dílo se jedná. V případě Aidy člověk musí v první řadě uchopit Egypt a odpovědět si, do jaké míry ho bude zajímat…

Čím tě Verdiho Aida láká? Připadá mi zajímavá tvoje schopnost oscilovat mezi Brittenovým hororem, respektive verdiovskou tragédií, a smetanovskou komikou…

Aida je lákavá mimo jiné svou disproporcí. Je považována za velkou operu, ale příběh je vlastně velmi komorní. A mě osobně láká asi nejvíc láká rozehrát rub příběhu. Baví mě hledat prohru jako nedílnou součást vítězství.

Nerada bych ale zatím prozrazovala, jaká bude Aida. Od srpna nás čeká intenzivní zkoušení, takže srdečně zvu na výsledek tohoto dobrodružství do Janáčkova divadla. 

A k druhé části otázky – pro každou operu mám vyhrazenou extra součást sebe sama. Takže jsem o každé dílo bohatším člověkem, v každé z oper se naučím něco jiného. Po Aidě mě čeká nádherné a náročné dílo Kolotoč od Václava Trojana v Národním divadle v Praze, takže vlídná a lyrická Hubička na konci sezóny – to je ještě moc daleko na odhad oscilace.

Viděla jsi Bieitovu Její pastorkyňu? Chceš předložit svůj názor?

Neviděla. Ještě jsem se k tomu nedostala, chystám se…

Reakce veřejnosti byly silné…

Vím o nich, ale člověk si musí udělat vlastní názor. Podobně s Reimannovým Learem. Sice mám z Utahování šroubu „stržené závity“ a tuhle temnější tematiku aktuálně úplně nevyhledávám, ale chci to vidět ze zájmu a pro přehled. 

Viděla jsem před pár lety Káťu Kabanovou od stejného režiséra a ta se mi moc líbila. Calixtovi se nedá upřít mimořádná schopnost motivovat zpěváky, „vytáhne z nich“, co může, a díky tomu jsou jeho inscenace velmi silné a sugestivní. 

Vícekrát mě napadlo toto: Režisér vtiskne nějaké své pojetí, interpreti ho vehementně akceptují, ale veřejnost, diváci a odborníci pak dílo nepřijmou. Připadá mi, že se musí stát, že reakce veřejnosti ovlivní následná provedení; že zpěváky otřesou nepříznivé ohlasy… Jak se s tímto pracuje? 

To je dobrá otázka. Je pravda, že se zpěváky třeba dva měsíce pracujeme na tom, aby si věřili a aby nám věřili. Není to vždycky snadné. Sebevědomí interpreta je ale každopádně zásadní.

Pak přijde kritika, která mu posílí pochybnost o sobě samém nebo o nás. Můžeme si říct, že nás nezajímá, co si kdo myslí, ale zpěvák musí podávat výkon znovu a znovu na reprízách potřísněný tím, co kdo řekl. Nechci shazovat samotnou kritiku, protože ta je leckdy hodnotná a my všichni potřebujeme nějakou zpětnou vazbu, ale zároveň jsme hodně citliví.

Na druhou stranu, patří to k naší profesi a každý se s tím musí podle svého vyrovnat. Moje paní profesorka herectví Marie Mrázková vždycky říkala: „Jooo, nahoře holt fičí…“ 

A stává se, že úvodní emoce nad šokující režií přejdou a přetaví se v divácký úspěch. 

Existuje tedy nějaký mechanismus, který se ve vztahu k zpěvákům aplikuje po premiéře? Dělá se něco pro to, aby každý výkon z reprízy byl pokud možno premiérově přesvědčivý?

Práce režiséra s plnou koncentrací všech zúčastněných zpravidla končí s premiérou, pak se o inscenace v ideálním případě starají asistenti režie. Občas můžeme chodit na režijní dozor nebo vypsat zkoušku. Mechanismus je ale v každém divadle jiný a také každý z nás se také jinak věnuje péči o reprízy. Vnitřně se ale já osobně s každým dílem pomyslně rozloučím premiérou. Je to takový očistný proces, aby se člověk mohl posouvat dále.