„Předehra k opeře Cosi fan tutte, W. A. Mozarta byla svěřena do rukou toho nejpovolanějšího dirigenta, Jiřího Štrunce“.

 „Obě sopranistky, Eva Blažková a Petra Musilová, se ukázaly v nejlepším světle, spolupráci s orchestrem si očividně užívaly“.

„Bezstarostně, naprosto zřetelně a v bezvadné souhře vyzněla závěrečná část Rondo Serenády W. A. Mozarta“.

Druhým koncertem z cyklu Chrám byl pořad spojený s oslavou výročí uvaření první várky piva v Měšťanském pivovaru v Plzni 5. října 1842 bavorským sládkem Josefem Grollem. Na programu se vedle Serenády W. A. Mozarta objevila v podání orchestru Plzeňské filharmonie ještě jeho předehra k opeře Cosi fan tutte a výběr ze sopránových árií Georga Friedricha Händela. U dirigentského pultu stál Jiří Štrunc.

Patří k dobré tradici Plzeňské filharmonie spolupracovat s plzeňským Prazdrojem. Obě značky dobrého jména sahají již do pěkné historie, Plzeňská filharmonie v r. 2020 oslavila 100 let výročí od prvního orchestrálního koncertu. Hrála pod tehdejším názvem Symfonický orchestr osvětového svazu. Po úvodních slovech PR manažera orchestru Michala Karbana a emeritního vrchního sládka Plzeňského prazdroje Václava Berky, které upozornily na některé zajímavé skutečnosti ohledně již proběhlých významných vystoupeních orchestru Plzeňské filharmonie, a přesto ještě stále oficiálně nezahájené koncertní sezóny, Václav Berka, jako člen Síně slávy českého pivovarnictví zase zdůraznil originalitu plzeňského moku, spočívající v použití pouze třech originálních surovin. Škoda jen, že oběma řečníkům bylo z důvodu technického problému mikrofonu rozumět jet v několika předních řadách lavic kostela.

Následoval hudební program. K řízení orchestru byl přizván renomovaný český dirigent, působící v opeře Národního divadla a Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde je nyní šéfdirigentem. Úvodní předehra k opeře Cosi fan tutte, K. 588 tedy byla svěřena do rukou toho nejpovolanějšího. Orchestr hrál od začátku soustředěně, ve vynikající souhře. Optimistická hudba v „neproblematické“ tónině C dur, jejímž úkolem je vnést posluchače do děje komické opery, zaujala. Mozartovské obsazení s redukovanými počty smyčců i na obrovský prostor Katedrály svatého Bartoloměje byla dostačující. Škoda byla pouze lehce nezřetelného vyznění partů obou fagotů, nikoli z důvodu jakékoli indispozice jejich vynikajících hráčů, ale z důvodu, že seděli příliš vzdáleni dirigentovi, zasazeni až do oltářního prostoru chrámu. Nicméně prostor klade na hráče orchestru akusticky zcela jiné nároky, než jeho „domovský“ v Měšťanské besedě, který ovšem také není akusticky zdaleka ideální. V této souvislosti nezbývá nic jiného, než vyslovit přání brzké realizace obnovy koncertního sálu „Peklo“ jako akusticky vhodného sídla a potřebného zázemí orchestru…

Poté zazněl výběr sopránových árií z děl jediného autora, Georga Friedricha Händela. Z autorových scénických děl bylo možné zvolit i árie pro mužské hlasy, avšak rozhodnutí přizvat dvě absolventky klasického zpěvu z Konzervatoře Jana Deyla, ze třídy Daniely Štěpánové-Šimůnkové, se ukázalo jako výtečný nápad. Ostatně i srpnová volba zpěvačky Natálie Tichánkové, která s orchestrem na festivalu Na ulici zazpívala známé filmové a seriálové melodie, byla pro management orchestru trefou do černého. Byly vybrány árie a jeden duet z Händelových oratorií, ód k oslavě, motet a kantát. V přehledných a velmi podrobně napsaných programových poznámkách Lenky Bočanové se posluchači dočetli v chronologickém pořadí okolnosti vzniku jednotlivých děl, ze kterých byly árie vybrány. Běžný posluchač koncertu tak dostal přesné a velmi zajímavé informace i s jejich významovým přesahem. „Barokní“ výběr hráčů orchestru pod vedením koncertního mistra Mishiya Nojiri doplněný o hráčku na cembalo Terezu Živnou spolupracoval pod vedením Jiřího Štrunce se sólistkami úctyhodným způsobem. Obě sopranistky se ukázaly v nejlepším světle, spolupráci s orchestrem si očividně užívaly. První blok patřil Evě Blažkové, mimochodem zcela nevidomé. Její až nevinně čistý, světlý hlas s velmi střídmým vibratem zněl průzračným způsobem nad orchestrem v árii „With darkness deep“, z oratoria Theodora, HWV 68 a v árii z ódy k oslavě Dne sv. Cecilie Alexander´s feast or The Power of Music, HWV 75 „War, He Sung, Is Toil And Trouble“. Velmi talentovaná zpěvačka měla celou dobu milý úsměv na tváři. Přestože jsem zaznamenal, že byla možná ojediněle v samostatně znějících vysoko položených tónech lehce nad tónem, její výkon byl mimořádný. V árii „Per me già di morire“ z oratoria „La Resurrezione“, HWV 47 jí vystřídala Petra Musilová. Její hlas byl zabarven temněji, ale nesl se stejně dobře nad orchestrem. Vibrato Musilové bylo o poznání větší, ale i její celkový projev byl prost jakýchkoli hereckých projevů nebo operních manýr. Bohužel se za dobu od začátku koncertu hráčům rozladily nástroje, tak zde vynikla určitá nejednota v intonaci skupiny vrchních a skupiny spodních smyčců. Vliv na to určitě měla i změna počasí, a tedy atmosférického tlaku a obrovský prostor nevytápěné katedrály. Velmi přesvědčivě pak vyšla v jejím podání ještě árie „Feel rage and black despair“ z oratoria Saul, HWV 53. Poté ji vystřídala v árii „How beautiful are the feet“ z oratoria Mesiáš Eva Blažková. V náročné a rozsáhlé árii „Dulcis amor, Jesus“ vyňaté z moteta Silente venti, HWV 242 dobře obstála Petra Musilová, i když zde se ve středních hlasových polohách její hlas v orchestrálním doprovodu mírně ztrácel. Pomyslnou třešničkou na dortu byl v programu na závěr bloku Händela zařazený posluchačsky zajímavý duet „Per abbatter ilrigore“, předposlední číslo kantáty Aminta e Filide, HWV 83. Obtížný duet zazněl v podání dvou mladých dam se ctí.

Po nutném přeladění nástrojů následovalo bez přestávky uvedení posledního díla večera, populární Serenády č. 13 G dur, K. 525 „Malá noční hudba“ Wolfganga Amadea Mozarta. Její první část připravil dirigent v detailním frázování, interpretace orchestru byla noblesní. Bohužel se v akustickém prostoru ztrácely někdy poslední noty frází pod diminuendem, ale ocenil jsem snahu dirigenta i hráčů dostát co nejvíce předepsaným dynamickým kontrastům. Začátek provedení a následně začátek reprízy první části Allegro byl poznamenám lehkou nástrojovou nesouhrou ve vrchních smyčcích, danou již zmíněnou hráčsky nepřívětivou akustikou prostoru, nebo že by přílišnými ambicemi hráčů? Posluchači z okruhu spíše hudebních nadšenců a laiků nadšeně tleskali po každé větě serenády… Další průběh skladby už žádné problémy se souhrou nepřinesl. V Menuetu bych si dovedl představit hlavní téma v prvních dílech zahrané kratšími smyky, aby se lépe vyrovnal dozvuk prostoru – to je však už jen můj osobní dojem. Bezstarostně, naprosto zřetelně a v bezvadné souhře vyzněla závěrečná část Rondo.

Myslím si, že vzhledem ke zcela zaplněné katedrále s přidanou kapacitou míst k sezení, splnil další koncert Chrámové koncertní řady Plzeňské katedrály svůj cíl, přiblížit klasickou hudbu co nejširšímu spektru posluchačů. Nyní nezbývá, než se těšit na oficiální zahájení sezóny abonentním koncertem 9. října. Ještě před tím však orchestr Plzeňské filharmonie účinkuje v unikátním projektu živé hudby k filmu Avatar. Provedení v O2 universu bude přítomen i autor hudby, scénárista, režisér, producent James Cameron.

Foto: Tomáš Feix / Plzeňská filharmonie