„Mým silným rysem je jasný a zářivý zvuk, jenž se dobře hodí k charakterním rolím, travestiím či podivínským postavám.“

„Žijeme totiž v době, kdy se umění stává zbytečným, okrajovým – a to je možná největší drama, jakému čelíme.“

„Travesti role se dotýkají se hranic, které společnost stále staví. A právě v tom je jejich síla.“

Marcel Beekman je dobře známý jak v oblasti staré hudby, tak v hudbě soudobé. Patří mezi nejvšestrannější evropské pěvce s výrazným hereckým talentem. Často spolupracuje s předními soubory historicky poučené interpretace, jako jsou Les Arts Florissants, Orchestra of the 18th Century a Cappella Mediterranea. Intenzivně se věnuje také koncertnímu repertoáru. Získal uznání za přesvědčivé vystoupení v Andriessenově Theatre of the World či v opeře Dora Bernharda Langa ve Stuttgartu. Jeho ztvárnění Platée v inscenaci Roberta Carsena v Theater an der Wien pod vedením Williama Christie se stalo ikonickým a stejná role ve Státní opeře Praha mu letos vynesla Cenu Thálie.

Gratuluji k Ceně Thálie. Jak moc jste si věřil?

Co na to říct… Už třikrát jsem byl na podobnou cenu v zahraniční nominován, ale nikdy jsem ji nezískal. Pamatuji si, že jsem tehdy cítil zklamání, ale zároveň i zvláštní úlevu, že nemusím vystoupat na pódium a pronést řeč. V Praze mi tyto pocity a vzpomínky běžely hlavou a uvědomil jsem si, že posuzovat své šance není moje role – jsem umělec, ne porotce ani divák. A upřímně, měl jsem strach, že kdybych vyhrál, dokázal bych ze sebe dostat jen pár rozechvělých klišé typu „jsem dojatý“ a „miluju vás“. (smích) Takže – ne, moc jsem nevěřil, že cenu získám. Spíš jsem počítal s tím, že zase nevyhraju.

Thálii jste dostal za hlavní roli Rameauovy Platée na jevišti Státní opery, tedy v barokní opěře. (Reflexe ZDE.) Mimo tu jste ale vyhlášený interpret soudobé hudby. Můžeme se v blízké době těšit na váš návrat i v tomto oboru?

Zatím jsme ve fázi jednání – rýsují se dvě možnosti. Jedna je už jistá: obnovené nastudování Platée v lednu a únoru 2027. Ta druhá je zatím otevřená a nemohu o ní mluvit, ale mohu prozradit, že se nejedná o soudobou hudbu. Uvidíme, kam se věci pohnou, zvlášť teď, když máte novou vládu a kulturní priority se mohou proměnit. Možná si to neuvědomujete, ale právě takové politické změny často zásadně ovlivňují rozhodování operních domů.

Mluvíte z vlastní zkušenosti? Nizozemí má výjimečnou a liberální hudební scénu, která je kulturním fenoménem, ale také je to země, v níž došlo v posledních letech k politickým zvratům…

Situace, již jsme měli nedávno v Nizozemsku, mě naučila, že dokud nemám podepsanou smlouvu, nemohu s ničím počítat. Žijeme totiž v době, kdy se umění stává zbytečným, okrajovým – a to je možná největší drama, jakému čelíme. Ze sociologického hlediska je umění zvláštní, křehký organismus. Doufám, že se Nizozemsko stane lídrem na poli současného umění – spolu třeba s Irskem nebo Islandem – a že se po volbách věci konečně začnou obracet k lepšímu. Ale nezapomínejme, že pravice je stále u moci, ať už v reálných funkcích, kde může rozhodovat, nebo mentálně, v myslích voličů, což je možná ještě horší. Tak doufejme, že i u vás v České republice jsou politické změny jen dočasné a spíš kosmetické. Měli bychom mít na paměti, že dokud vláda zaručuje svobodu slova a projevu, je všechno víceméně pořádku. Ale pokud by se svoboda v žurnalistice či v umění začala omezovat, máme problém.

Kdo vás viděl v této roli, nemohl nepodlehnout křehké androgynní iluzi a genderovému klamu, se kterým jste svou postavu znázornil jak pěvecky, tak herecky. Ten je ostatně jedním z nejopojnějších kouzel barokní opery. Jak jste ho dosáhl?

Být umělcem na operním jevišti závisí na mnoha okolnostech. Moje hlasová přirozenost je vysoký tenor v hrudním rejstříku – hlas s jemně androgynním zabarvením, vzdušnější než běžný dramatický tenor. Už v tom je tedy kus postavy samotné. Lidé si někdy myslí, že hlas lze naplánovat podle kariéry, ale to není možné – hlas je nástroj, se kterým se narodíte, a nelze ho zásadně proměnit. Mým silným rysem je jasný a zářivý zvuk, jenž se dobře hodí k charakterním rolím, travestiím či podivínským postavám – policistům, duchům, výstředníkům… zkrátka ke všemu, jen ne k romantickému tenorovi.

Zpívám vysoko, ale nejsem kontratenor. V hudební historii se tomu říkalo tenorino – zvláštní druh vysokého tenoru, který se ve francouzské opeře označuje jako haute-contre. Většinou šlo o postavy zvláštní, komické, někdy groteskní, nikdy však čistě milostné.

Jak byste popsal svůj hlas vlastními slovy?

Jsem vysoký tenor vhodný pro charakterní role. Mezinárodně bývá označován jako charakterní tenor.

A jak to bylo s hereckou stránkou?

Ta je pro mě stejně důležitá jako hlasová. Miluju herectví – stát na místě a jen zpívat mi nestačí. Naštěstí to už dnes nestačí ani publiku. Jsem zastáncem divadla, které dýchá, proměňuje se, které je živým organismem. Nesnesu představení, kde se jen zpívá. A pokud jde o vizuální stránku: spolupráce se SKUTRem a Simonou Rybákovou byla nádherná, úroveň scény, líčení, kostýmů byla vysoká, ale co mě opravdu překvapilo bylo, jak byli přístupní diskuzi a úpravám své vize, což nebývá běžné, a dialog s týmem byl otevřený, přátelský a nesmírně inspirativní. To, co se nakonec zrodilo, nebylo výsledkem mého výkonu, ale setkání mnoha uměleckých impulzů.

Když se propojí hlas a divadelní koncepce, může vzniknout něco jedinečného – nová osobnost, nový svět. A ta křehkost a androgynnost, o nichž mluvíte, jsou podle mě jen výrazem zranitelnosti, kterou si umělec musí na jevišti dovolit. Právě tam, v prostoru důvěry a tvořivosti, se z travesti stává přirozená součást výrazu.

Poměrně často vystupujete právě v takových rolích, které mají výrazně performativní přesah. Co vás na nich tak přitahuje?

Travesti role jsou nesmírně osvobozující. Vždy v sobě nesou jistý polemický náboj – a to mě přitahuje. V Paříži jsem zpíval roli Falsacappy v Offenbachově opeře Les brigands v režii skvělého Barrieho Koskyho. Jedná se o operu o vůdci bandy lupičů, vlastně velmi macho, ale v Koskyho pojetí jednoduše travesti; po celou dobu představení jsem nosil vysoké podpatky. Insce­nace měla obrovský úspěch, ale vyvolala také silné reakce a odpor, zejména ze strany konzervativních kruhů. Tyto role totiž přirozeně vyvolávají napětí, třecí plochu. Dotýkají se hranic, které společnost stále staví. A právě v tom je jejich síla – představují svobodu individuality, odvahu projevu, právo být sám sebou. V takových postavách se cítím nejvíc doma, protože mi připomínají, že divadlo má být místem, kde se může svobodně dýchat, ptát i provokovat.

Performativní inscenace jsou pro konzervativnější část publika téměř nestravitelné. Snažíte se oslovit i tyto diváky? Čím byste se pokusil smířit ony dva tábory – konzervativní a progresivní divadelníky i publikum?

Patřím rozhodně do toho druhého tábora, ať už mu říkáme progresivní, soudobý či performativní. Patřím k těm, kdo kladou důraz na výraz a autentickou interpretaci. I spolupráce se SKUTRem, přestože nebyla vyloženě „soudobá“, ve mně posílila vědomí, že mě lidé spojují s moderním pohledem na divadlo. Je samozřejmě zcela legitimní, že část publika touží po jiném typu zážitku – po zpívání bez herectví. Jenže v takovém případě, říkám s nadsázkou, stačí jít na symfonický koncert. Kdyby nám to mělo stačit, nepotřebovali bychom přece divadlo.

Když vidím inscenaci, kde se jen stojí a zpívá, buď se začnu smát, nebo usínám. Nerozumím tomu, proč by někdo chtěl v roce 2025 něco takového provozovat či na to chodit. Ale samozřejmě, je to otázka vkusu – a já naprosto respektuju i ty, kdo to cítí jinak. Mostem mezi oběma světy budiž vždy hudba. Když se vám nelíbí vizuální stránka, jednoduše zavřete oči – i to je docela praktické řešení, které občas sám používám. (smích)

Jakým směrem se podle vás vyvíjí hudební divadlo?

Rád bych v této souvislosti zmínil jména letos zesnulého režiséra a ředitele festivalu v Aix-en-Provence Pierra Audi a amerického režiséra Teda Huffmana, kteří mi jsou blízcí pro svůj přístup. Považuju je za vizionáře, kteří určují směr, jímž by se hudební divadlo mohlo vydat. Nesnaží se šokovat, ale vytvářejí inscenace, které jsou vynalézavé, smysluplné, a především citlivé k emocím skrytým v libretu. Často se v tomto ohledu mluví o jakémsi propojení bezčasí a nadčasovosti – právě to je pro mě klíčové.

Minulou sezónu jsem s Huffmanem pracoval na Korunovaci Poppey, kde byla scéna i kostýmy záměrně čisté, prosté všeho zbytečného efektu. Šlo o Monteverdiho hudbu, podanou s velkou úctou k barokní tradici, ale vizuálně moderně a bez časové ukotvenosti. Takové inscenace podle mě otevírají cestu k opernímu divadlu budoucnosti – inscenace, kde se hudba dýchá naplno a divák ji může opravdu slyšet. Protože když je toho na jevišti příliš, hudba ztrácí svůj prostor.

Ač se nebráníte experimentům, jsou nějaké meze, za něž byste nešel?

Vlastně ani ne. Moje nejzazší mez jsou malé trenýrky. (smích) Ale každopádně mi v září bylo šestapadesát a celoživotně svádím boj s nadváhou, takže bych takového pohledu publikum raději ušetřil. Ale kromě nahoty na jevišti nemám žádné skutečné hranice.

Snažím se vždy udělat to, co po mně režisér chce, protože on je tu šéf – samozřejmě pokud je to v mezích mých fyzických možností. Režisér je ten, kdo vede příběh, a já jsem tu, abych jeho vizi oživil. Pokud to dává smysl a tělo to unese, udělám, co je třeba.

Jak pečujete o svůj hlas, aby si udržel čistotu nutnou pro barokní operu ale i expresivitu nutnou k vytvoření vokálních linek v soudobé hudbě? Máte nějaký systém nebo rozvrh?

Je to daleko prozaičtější: naše profese je hodně určovaná požadavky a rozhodnutími intendantů a agentur. Jsem obsazován do konkrétních rolí, což přináší kontakt s různými inscenacemi, a mým úkolem je udržovat svůj hlas v takové flexibilitě, abych ho dokázal přizpůsobit potřebám dané role. Ve světě opery mám renomé takového zpívajícího herce a do těchto úloh také bývám obsazován. Kdyby šlo jen o „dobrého stojícího zpěváka“, mě by si nevybrali. Pokud chtějí někoho, kdo dokáže hrát očima, být komický nebo trochu podivínský, pak jsem jim k dispozici já.

Přesto nikdy neměním své vokální herectví. Role se mohou lišit – na jevišti často ztvárňuju ženy, ale nyní v Divadle na Vídeňce připravujeme Alenku v říši divů jihokorejské skladatelky Unsuk Chin, kde naopak ztvárňuju macho muže.

Vaše role jsou často fyzicky i psychicky extrémní. Jak se s tím vypořádáváte?

Fyzicky i psychicky náročný je zejména dopad, jaký role na umělce mají. Aby člověk zvládl vysokou míru napětí, která přichází s premiérami a náročnými produkcemi, neustálý proud stresu a nadšení a zároveň všechen vyplavený kortizol, je potřeba naučit se regulovat svou energii, své nadšení a jak se říká trochu vychladnout, snížit úroveň vzrušení. V mé práci tomu ale nikdy nebyla věnována příliš velká pozornost a já myslím, že to je problém.

V nedávné době, když jsem přecházel z jedné inscenace do druhé, jeden stres následoval jiný a mělo to za následek, že jsem se cítil celkově vyčerpaný, neměl jsem na nic chuť, natož na sport či nějakou aktivitu. Pak jsem mluvil s terapeutem, který mi doporučil brát to více s nadhledem. Je důležité si uvědomit, že umělec dává na jevišti tolik, protože miluje svou práci. A někdy po produkci přijde pocit prázdnoty – očekáváte ocenění a pokud nepřijde, může se dostavit melancholie. Připodobnil bych ten pocit tomu, když dítěti skončí narozeninová párty nebo dospělému dovolená a najednou neví, co bude dál. Chybí vzrušení z toho světa, který jste právě prožívali. Akorát že v divadle jsou tyto emoce a pocity několikanásobně silnější.

Pamatuju si, že když skončila moje první Platée ve Vídni, měl jsem pocit, že skončil můj život. Aby umělci zůstali pracovití a optimističtí a dokázali pokračovat dál, to vyžaduje to hodně vůle v mozku i těle. Ale když to zvládnete, pak třeba o jedenáct let později dostanete za stejnou roli v Praze krásnou cenu!

V Opéra de Lyon jste nedávno ztvárnil postavu Hauka-Šendorfa v Janáčkově Věci Makropulos. Je to vaše jediná zkušenost s operou českého autora? Poohlížíte se po nějaké obdobné roli?

Mám i další zkušenosti s českou operou, i když jich není mnoho. Už před lety jsem zpíval Zápisník zmizelého. Také jsem v Amsterdamu účinkoval v koncertní verzi Janáčkovy Káti Kabanové jako Tichon. Janáček psal nádhernou hudbu plnou emocí a kontrastů, obdivuju jeho způsob kompozice. Janáček spolu s Martinů podle mě dokonale vyjadřují srdce a duši českého lidu – je to jako setkání s Kunderou, jen poslouchatelné, auditivní.

Pocházíte z hudební rodiny? Jak se k vám dostala opera?

Moji rodiče nebyli profesionálním hudebníky. Pamatuju si, že můj otec si vždy v neděli ráno pouštěl Mozartovy koncerty, což byla moje hlavní hudební výchova v dětství. Každopádně ale když jsem byl malý, začal jsem zpívat a nikdy jsem nepřestal. (smích) Nejprve to byly různé písně, soutěž Eurovize, zpívání v různých jazycích, pak postupně přechod ke klasice – objevování Bacha, Mozarta a následně třeba Wozzecka či Schönberga a čím dál víc jsem se ponořoval do světa klasické hudby. Neplánoval jsem to – je to dar, s nímž jsem se narodil. Rodiče mi jen řekli: „Pokud je to něco, čemu se chceš věnovat, pak se tomu věnuj.“ Taková podpora bohužel nebývá obvyklá.

Dokážete popsat okamžik, kdy jste se rozhodl věnovat svůj život opeře?

To přišlo kolem roku 2002. V té době jsem už profesionálně zpíval, ale neměl jsem pocit, že budu operní zpěvák. Hodně jsem studoval Schumanna, Faurého, Bacha – hlavně oratoria – a deset let jsem zpíval také v komorním sboru. Pak mi jednoho dne přítel, který zrovna zakládal agenturu, a řekl mi: „Buď budeš po zbytek života zpívat ve sboru, nebo se rozhodni pro cestu individuálního umělce.“ Ten impuls jsem potřeboval. Od té doby jsem s ním a funguje to. Přestal jsem pracovat jako sborový zpěvák a začal poměrně pozdě jako operní interpret. Kompenzuju to tím, že pracuju vytrvale a nepřetržitě.

Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína jakoukoli operní postavu, kdo by to byl, o čem byste hovořili a jaké víno byste vybral?

No, koho myslíte, že bych pozval? (úsměv) Samozřejmě že Platée, ale s ní bych se chtěl potkat i s tenoristou Pierrem Jélyottem, který byl první Platée v roce 1745. Povídali bychom si o všech aspektech role, o jejím dopadu na naše emoce, o tom, jak vás publikum vnímá – jestli jste na jevišti stejný jako ve skutečném životě – a podobně. K tomu bych otevřel láhev dobrého šampaňského.

foto: archiv umělce / Sarah Wijzenbeek, Michael Sieber, Pavel Hejný, Agathe Poupeney