„Zamyslet se nad tím, že tento svět je pro nás všechny dost velký…“

„Příběh žen, rozdíly v právech a požadavcích, v tom, jak společnost vůbec přistupuje k jednotlivým pohlavím, jsou zachyceny naprosto přesně a děsivě.“

„Pevně věřím, že i zpěváci si užívají, že hrají životné charaktery – že nehrají nic, co by bylo muzeální a vzdálené.“

„Každodenně se setkáváme s tím, že člověk, který jakkoli vybočuje, je odsuzován. Je to v nás zakořeněno,“ zdůrazňuje režisér Marek Řihák podstatu nové inscenace Krvavé svatby Sándora Szokolaye, která poprvé zazní v Divadle na Orlí v sobotu 15. března. Operní drama inspirované hrou Federica Garcíi Lorcy vnímá jako aktuální odraz společnosti, v níž se privilegia žen a mužů zásadně liší. „Szokolay následuje silnou, uvědomělou generaci neofolkloristů, kteří dávají maďarskému národu novou hudební identitu,“ dodává k hudební stránce Marek Rajnoch, asistent dirigenta Matěje Vody. Jmenovci Řihák a Rajnoch poskytli dvojrozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

Začněme zhurta. Proč Krvavá svatba? Titul zřídka prováděný, interpretačně velmi náročný pro pěvce i instrumentalisty, přesahující počtem účinkujících rámec „komorní opery“.

Marek Řihák: Krvavá svatba vycházela z mé prosby, že bych rád v rámci svého absolventského výstupu režíroval operu, která vychází z lidových tradic a folklóru. Můj pedagog, pan docent Málek, přišel s návrhem Krvavé svatby, která staví na dramatu Federica Garcíi Lorcy, který sbíral lidové zpěvy, moudrost a kulturu z Andalusie. Lorcu jsem znal z hodin dějin divadla a Krvavou svatbu spíše jako známý činoherní nežli operní titul. Co se týká náročnosti, tak několikrát proběhla dramaturgická rada v rámci Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění, na níž všichni pedagogové měli možnost prostudovat jednotlivé party, aby zhodnotili, jestli je to vhodné dílo pro jejich studenty. Po schválení jsme provedli drobné škrty, zredukovali počet postav i nástrojové obsazení. Je to stále rozhodně jedna z největších výzev za celou historii Komorní opery. Ale tím, že do toho šli všichni naplno, jen dokázali, že jsme vysoká škola, po níž už zbývá jen malý krůček do světa profesionálů. Na základě zkoušek věřím, že směřujeme ke krásnému výsledku a že možné lehké obavy z náročnosti byly zbytečné. 

Jaký je tvůj názor jakožto dirigenta? 

Marek Rajnoch: Mohu potvrdit režisérova slova. Leckteré profesionální těleso by zaváhalo nad uvedením tohoto díla z kapacitních důvodů, z důvodu náročnosti obsazení i zpěvních a instrumentálních partů. Z důvodu poloviční kapacity Divadla na Orlí bylo nutné přistoupit ke kompletní reorchestraci dechových nástrojů, výrazně byly zredukovány smyčcové divisi a upraveny sborové party. Úprav se mistrně ujal šéfdirigent tohoto nastudování Matěj Voda. Niterná a pečlivá příprava notového materiálu trvala přes půl roku, v celku tedy příprava této inscenace po hudební stránce trvala před začátkem nastudovávání více než rok.

Slyšel jsi operu v maďarštině? Pokud ano, jak na tebe působí česká verze?

MR: Ano. Hudba je napasována přesně na maďarštinu, tudíž některá místa nejsou v souladu například s akcentací slov v českém jazyce. Nicméně v procesu příprav jsme text upravili tak, aby srozumitelnosti nebylo uškozeno. S trochou nadsázky lze říci, že se setkáváme s obdobným problémem, jaký nastal u Prodané nevěsty Bedřicha Smetany.

Objevil jsi během příprav zásadní rozdíly mezi Lorcovým dramatem a Szokolayovou operou?

MŘ: Cesta libreta je zajímavá. My pracujeme s materiálem, který má český text podložený pod německé noty, které jsou přepisem maďarského originálu. Text, který diváci uslyší, je lehce upravený, protože ne vždy šlo napasovat český překlad na německé noty. Já jsem si vzal Lorcův překlad a nově jsem doplňoval jeho texty. V tuto chvíli jsem tak do díla vrátil o trochu víc Lorcy. I Szokolay přímo vychází z překladu Lorcy do maďarštiny a spíše než, aby přepisoval scény, tak je, když je to třeba, zestručňuje. Ubírá menší postavy, ale naopak hudebně v mezihrách často rozpracovává různé myšlenkové linie a motivy, které se prolínají celým dílem. Lorca je tam zachován v ještě větším měřítku, než si myslíme. Szokolay dokonce přímo cituje i Lorcovy písně.

Vycházel jsi při nastudování spíše z předlohy Lorcova dramatu nebo Szokolayovy opery?

MŘ: To se nedá říct jednoznačně. Abych vůbec pochopil Lorcovy myšlenky, to, co nám chce sdělit, jaké jsou vztahy mezi postavami a jaký je vývoj situací, tak jsem si udělal nejdříve kostru v rámci dramatu. Opera jde sice ruku v ruce se slovem, ale v hudbě bývá často ukryto něco, co nám chce sdělit také skladatel, a tím pádem jsem při aranžovacích zkouškách se zpěváky vycházel z opery, protože divák nebude číst libreto, on uvidí kompletní dílo. Po divákovi nemůžu chtít, aby přišel do divadla dokonale obeznámen s Lorcovým dramatem. Musím tedy vycházet ze znalosti, co vše se v předloze skrývá, ale primárně z toho, co je v opeře.

Dokázal bys určit, které vlivy v hudbě převažují – španělské, nebo maďarské?

MR: Ani jedny. Skladatelův jazyk je velmi neotřelý a originální a dává o sobě vědět skrz citaci nebo náznaky španělského folklóru. Rytmikou si dovolím říct, že připomíná dokonce srbské kolo – rytmy pěti- a sedmiosminového taktu. Zároveň hezky odráží maďarský neofoklorismus. Společně se skladatelovým jazykem se to vše pojí do docela přehledné směsky. Szokolay následuje své předchůdce Zoltána Kodálye, György Ligetiho, kteří se ve 20. století snažili v Maďarsku vytvořit silnou, uvědomělou generaci neofokloristů, kteří dávají maďarskému národu novou hudební identitu, která se dokáže od ostatních jasně odlišit, ale přesto nějak historicky navázat. Jeho typickým znakem je použití polytonality. Hudba se zdá být zřetelně čitelná, ale on tam dodá nějaký muzikantský vtip – jiné instrumentální zabarvení, akordické zahuštění, které vnášejí do hudby nové emoce.

Téma opery je velice silné. Jak by se dalo přenést na současnou společnost? Co jí sděluje?

MŘ: Já si myslím, že je to neuvěřitelně aktuální téma. Sám Lorca ho neukotvuje. Chybí tam konkrétní španělské reálie. Příběh se sice promítá na paletě andaluského lidového kulturního dědictví, ale jako takový je příběh vášně, lásky, rozumu a cti naprosto nadčasový, a naprosto tak potírá jakékoli geografické určení, protože jde především o lidi. Je to společenské drama. Jak málo stačí, aby člověk šel proti člověku, aby byla probuzena animální bojovnost… Rozum, který je do té chvíle oslavován, ta lidská nadřazenost nad zvířaty, která je neustále oslavována tím, že si neseme nějakou kulturu napříč generacemi, je najednou potlačena a vracíme se zpět k tomu, že pokud byla jednou krev prolita, musí být prolita znovu. To se stává tradicí nad ostatní výraznější. Najednou je to o ztrátě lidské svobody, přestože člověk žije ve zdánlivě svobodné společnosti. Ačkoli ho všichni přijímají, akceptují, nějak ho ve své podstatě neomezují, je tomu tak jen do chvíle, než se rozhodne jednat podle vlastního uvážení.

Samozřejmě je to drama, divadelní dílo, kde je příběh vyhnán do extrému, ale když si to vezmeme v běžném životě. Každodenně se setkáváme s tím, že člověk, který jakkoli vybočuje, je odsuzován. Je to v nás zakořeněno, a to je přesně zachyceno v Krvavé svatbě. Rozdíl mezi tím, když někdo poslechne přírodu, poslechne vášeň a své srdce. My si můžeme říct „nebylo to rozumné, správné“, ale to, jak se zachovala společnost, jak reaguje na vzpouru, na porušení pravidel, to je to zarážející, to je to děsivé poselství, z kterého bychom se jako diváci mohli poučit. Zamyslet se nad tím, že tento svět je pro nás všechny dost velký a vytváříme si ho my tím, jak na něm žijeme a jak přistupujeme k druhým.

Do jaké míry odráží hudební matérie náročnost tématu?

MR: Velmi dobře kopíruje dějovou linku. Používá jednotlivá témata, která se týkají ať už svatby, nebo nějaké reminiscence postav; zkrátka nějakého závažného momentu, s nímž pak pracuje formálně jako v typické opeře přelomu 19. a 20. století. Což je na počin moderní opery, která měla premiéru před šedesáti lety, zázrak. Divák tak díky hudbě získává dokonalý přehled.

Jak nahlížíš na ženské hrdinky tragédie? Jak oproti mužům nesou své sociální zatížení?

MŘ: Velkou výhodou pro mě bylo, že jsem se už v této sezoně setkal s muzikálem Bernarda Alba. Mohl jsem lépe proniknout do světa Lorcy i jeho žen. A to je obrovská kapitola na poli dramatické tvorby první poloviny 20. století – s jakým pochopením zobrazuje ženy ve svých hrách a na jejichž osudech ukazuje osudy lidí obecně. Je zajímavé, jak hluboko do ženské duše dokáže proniknout. A já si představuji, že takto to doopravdy funguje, že je takto nahlíženo na svět ženskýma očima. Bez ohledu na pohlaví autora či čtenáře – příběh žen, rozdíly v právech a požadavcích, v tom, jak společnost vůbec přistupuje k jednotlivým pohlavím, jsou zachyceny naprosto přesně a děsivě. Vidíme dvojí metr při určování možností svobody žen a mužů. Asi kdyby muž přišel k oltáři s nastávající ženou a ten den jí utekl s družičkou, tak by byl za to možná ještě oslavován. Vrátil by se za manželkou, měl s ní děti a zapomnělo by se na to, že se něco takového stalo. A nikomu by to nepřišlo divné. Myslím si, že to, že se dnes tento příběh hraje a že mu rozumíme, znamená, že v nás lidech stále přežívají nastavené stereotypy, zakódovaná očekávání, která aplikujeme na svět kolem nás a jsme zvyklí soudit nebo být souzeni.

Takovou dvojicí je zde vlastně i rozum a cit?

MŘ: Rozum je zde posilován sborem, který je velkým účastníkem celé opery, protože to je ta společnost, to jsou ti lidé, to jsou ti, kteří chtějí přesně dané struktury. Potom tady máme onu volnost a vášeň. To jsou jednotlivé postavy, ale také osobnost každého z nás, která si dovolí být v určitý moment svobodná. Všichni na jevišti jsou za to potrestáni. Lorca nerozděluje společnost na dobré a zlé, dává každému možnost prožít si svobodu, ale děsivá přítomnost společnosti, kterou jsme si vytvořili, ho stejně vždycky semele. Pak jsou tam symbolické postavy Luny, jako neustále opakující se cyklus sledu událostí, a postava Smrti, která je všudypřítomná a konstantní, která si na nás počká, ať se v životě rozhodneme jakkoli.

Jaké postavení mají sbory v hudbě?

MR: Jsou nosným prvkem opery, hudebně libozvučnější a mají dle mého názoru v posluchačích vyvodit prvotní dojem zklidnění. Jsou takovou komfortní zónou, ve které se cítíme dobře, ale najednou se to hudebně přenese úplně do něčeho jiného, co už se v nás zase tříští.

Pár otázek spojujících také autora divadelní předlohy: Říká se, že je Lorcovo dílo plné symbolů. Vnímáš to tak také?

MŘ: Dílo je propleteno symboly. Práce Lorcy s realitou a antirealitou je geniální. Se symboly bychom se mohli setkat v každé větě a pokládat si otázku: „Co tím chce autor říct?“ Celá opera zachycuje v surrealistické rovině symboliku lidových zvyků. V naší inscenaci si hrajeme s postavou Smrti, která v první půlce splývá s davem a jen tak si prochází, ale je jiná. Ve třetím jednání najednou přichází ve své pravé podobě krásné ženy a stává se odměnou člověku, který se rozhodl uposlechnout vášeň. Stejně tak Luna, je mezi námi, je to nějaký svědek opakujícího se dění, ale když už jsou naše dny sečteny a víme, že možná ten cyklus dojde ke konci, tak najednou se i ona zobrazuje v podobě krásné ženy. Tři dřevorubci jsou přítomni po celou dobu na scéně a najednou vidíme, že uklízejí po svatebčanech, vzpomínky na všechny ty lidi, pokládají jejich židle, protože vědí, že každý z nich uposlechl svoje volání a už se nevrátí. Pohráváme si s přírodními živly jako symboly, s kontrastem horka a slunce a vody a chladu, kdy Luna se pojí s nespoutanou řekou, s Leonardovou rozbouřenou krví, který touží po Nevěstě. Naproti tomu Ženich, který, když si vezme Nevěstu, ji zavře a ona bude uzavřená v horku a dusnu.

Spojuješ své pojetí také se španělským folklorem? 

MŘ: Vyskytuje se v hudbě, v povaze příběhu, v řešení problému, je zachycen v temperamentu postav a ve způsobu, jakým spolu mluví. Je to jakási horkokrevnost, ve které žije několik generací a která se přenesla přes Lorcu do jazyka a přidala se k tomu maďarská vlna neofoklorismu a expresivní výraz. 

Scéna působí velmi minimalisticky. Jak souvisí s režijními záměry?

MŘ: Chtěl jsem to postavit na lidech. To byl také můj požadavek na Zorku Davidovou, která se mnou spolupracuje již poněkolikáté. Od začátku jsme chtěli na scéně věci každodenního užitku, které by bylo možno využít různými způsoby. Zorku napadlo použít naprosto sterilní červené židle, které se dají použít na celou řadu úkonů. Židle se tak stává například jakýmsi symbolem prázdného místa. Zároveň je používáme jako barikádu společnosti, která brání hlavním postavám ve volnosti. Takže pracujeme i zde se symbolikou. Minimaličnost scény má tedy podtrhovat sílu slova, sílu příběhu. Budeme hrát bez titulků, pro diváka to bude výzva, aby se s tím sžil, a my mu tak chceme naplno dopomoci, aby mohl vnímat celý příběh.

Pracoval jsi tedy se zpěváky jinak než obvykle?

MŘ: Určitě. Věnovali jsme se pohybu v prostoru a detailnímu rozboru textu mnohem více, než tomu bylo v předchozích projektech. Vždy, když jsme začínali studovat novou scénu, jsme se vraceli k textu. Na chvíli jsme zapomněli na hudbu, abychom pochopili, jak důležité myšlenky v textu jsou a proč je daná scéna součástí opery. Ve chvíli, kdy jsme znali text, jsme se na něj snažili zapomenout a poslouchali jsme vlastní tělo v prostoru, a pak to spojovali s hudbou. Zpěvák musí vědět, proč něco dělá, aby to mohl pochopit také divák.

MR: Chtěl bych pochválit Marka za mimořádný režijní přístup, protože není samozřejmostí, aby dostal zpěvák takovou volnost v poznání smyslu textu a v pojetí. Každý se v tom mohl nejdříve najít, a pak teprve byl naveden na tu správnou cestu. Bylo to pro mě velice inspirativní.

Co pozitivního může dílo v posluchači zanechat?

MŘ: Ta hudba stojí za to! Lorcův jazyk. Byl bych rád, kdyby se divák snažil dobře poslouchat, co si postavy říkají, protože to, co Lorca dává do textu, je neskutečné, a když se divák nechá trochu unést jeho poetikou a dovolí si spolu s ním proniknout i do Szokolayova hudebního jazyka, tak získá jedinečný zážitek. Pevně věřím, že i zpěváci si užívají, že hrají životné charaktery – že nehrají nic, co by bylo muzeální a vzdálené, ale postavy s příběhem, kterému rozumí. Je to na jejich výkonech vidět. Zkrátka hrajeme tak trochu sami sebe.