„Zpěvák i varhany tvoří tón, samozřejmě ‚trochu‘ jinak. Sbor i varhany musí například stát na tom správném místě.“

„‚Acappelláky‘ je potřeba několikrát do roka realizovat. Ano, je to dřina a bolí to, ale sbor se jimi zásadním způsobem posouvá k lepšímu.“

„Říkávali mi ‚Mikeš‘, samozřejmě v návaznosti na verš ‚Mikeš mračí se, dál žene stádo po úbočí‘.“

Sbormistr a varhanář Marek Vorlíček stojí před důležitým úkolem. Spolu s Kühnovým smíšeným sborem, který opětovně může nazývat „svým“ (byť jen ze čtvrtiny), zahájí 10. listopadu 31. ročník festivalu Dny Bohuslava Martinů. Klíčovým bodem programu bude kantáta Mikeš z hor samotným Martinů sboru dedikovaná a s životem zmíněného sboru silně spjatá. Zahajovací koncert festivalu v jeho širším kontextu je tématem rozhovoru, který Vorlíček poskytl portálu KlasikaPlus.cz.

Na úvod a na rozjezd, co si myslíte o projektu varhan ve svatovítské katedrále?

V principu těm varhanám moc fandím a těším se na ně! Jako varhanář bych měl velkou obavu z akustiky svatovítské katedrály, neboť to je akusticky nesmírně problematický prostor, což ostatně vy víte jako zpěvák; já jsem to mockrát zažil jako sbormistr. Tam postavit varhany, aby dobře zněly a adekvátně naplnily prostor – to je opravdu velká výzva, ale věřím, že se to podaří.

Ta otázka může zaznít zvláštně, ale jaké jsou styčné body varhanářství a sbormistrovství?

Vlastně jsem to trochu nakousl v první odpovědi. Tam i tam člověk řeší akustiku, zvuk a jeho kvalitu, sílu, barvu… Zdá se, že jedno je víc řemeslo a druhé víc umění, ale i varhanářství je do nějaké míry „hudba“. Je potřeba mít nejen určitý cit, ale i povědomí o správném znění a co pro ně udělat – tam se obě profese docela blíží. Zpěvák i varhany tvoří tón, samozřejmě „trochu“ jinak. Sbor i varhany musí například stát na tom správném místě…

Dá se říct, že se dvě vaše role vzájemně obohacují?

Sice jsem se nad tímhle nikdy moc cíleně nezamýšlel, ale asi máte pravdu – může to tak být. Od dětství mě přitahoval jak svět sborů, tak svět varhan. Světy se nakonec prolnuly.

V některém z dřívějších rozhovorů, který se uskutečnil dost přesně před deseti lety, jste – z mého pohledu provokativně – řekl, že sbormistrovství nepovažujete za „nějakou obtížnou disciplínu“. Stojíte si za takovým výrokem až do dnešních dnů?

Proč ne? Minimálně z mého pohledu jsou na světě daleko obtížnější věci, třeba jaderná fyzika. (úsměv)

Zároveň se ale asi dá říct, že jsou dobří sbormistři a jsou špatní. Tak ta otázka by mohla znít taky: Co dělá dobrého sbormistra?

Spousta věcí. Musíte mít nějaké elementární nadání, zvládnout řemeslo, obsáhnout repertoár, pochopit princip, jak funguje sbor včetně toho mimohudebního – ať se to týká psychologie, nebo věcí manažersko-provozních. Ale většinou je to příjemná práce.

Teď jste sbormistrem zase o něco víc. Přes deset let jste Kühnův smíšený sbor vedl v minulosti, aktuálně jste se na pozici sbormistra vrátil; jste teď jedním ze čtyř jeho sbormistrů. Co vás přimělo vrátit se? Hrála roli i skutečnost, že zakladatele Pavla Kühna jste osobně znal a že se tedy chcete pokusit uchovat jeho odkaz?

V „Kühňáku“ jsem především začínal jako řadový zpěvák – ještě za Pavla Kühna. Když jsem studoval na konzervatoři dirigování, jehož součástí bylo i sbormistrovství, jsem chtěl poznat jeho práci, tak jsem udělal konkurz a byl ve sboru několik let zpěvákem pod Kühnovým vedením. Po nějakém čase jsem se stal šéfsbormistrem.

Byla tam vlastně nějaká prodleva mezi vaším řadovým členstvím a vedením sboru?

Ano, po smrti Pavla Kühna byl několik sezón sbormistrem Kühnova smíšeného sboru Jan Rozehnal.

A co mě přimělo vrátit se? Nastala určitá naléhavá situace. Kolegům jsem vyšel vstříc a ze dne na den jsem v nějaké míře naskočil zpátky… Přiznám se bez mučení, že „Kühňák“ je do velké míry moje srdeční záležitost. Vždycky to tak bylo; už od dob Pavla Kühna. Později jsem (a rád) dal Kühňáku víc než deset let života. Ale nejenom já – velkou práci tam odváděli a odvádějí hlasoví vedoucí a produkční, to sluší přiznat. Nicméně: ano, přiznávám bez mučení, že pro „Kühňák“ mám slabost.

Teď to nemá být pochlebování, ale z vlastní zkušenosti chci říct, že jsem patrně nepotkal sbormistra, který by zkoušky vedl zábavněji než vy. Energie z vás prýští, požadavky formulujete srozumitelně a tak, že se s nimi lze snadno identifikovat, máte evidentní schopnosti lídra, kterého ostatní chtějí následovat a nezpochybňují a místo je i pro vtip – například rád vzpomínám na vaši hlášku: „Basi, to ‚a‘ je nízko, zato to ‚b‘ ještě níž.“ Je záživnost zkoušení něco, co máte na paměti, nebo se prostě chováte přirozeně? Chcete ty zpěváky i trochu bavit?

Ne ne ne, to ne! Já tam nejsem od toho, abych bavil; ostatně ani mimo sbor nejsem moc „bavič“. Jinak děkuju za poklonu, snad se nezačnu červenat… (úsměv)

Ale zpět k tomu zkouškovému procesu: Byl bych rád, kdyby nezůstalo jenom u zábavy. Pro mě je zásadní – a myslím, že Kühnův smíšený sbor je na toto docela citlivý –, aby se skrz zkoušky dostavil nějaký výsledek. Ti lidé tomu dávají hodně času, tak je potřeba, aby ten čas byl zúročený…

… aby měli pocit, že mělo smysl přijít…

Ano. V minulosti i teď i pro mě sbormistrování znamená spoustu hodin trávených cestováním, tak i sám za sebe: Nechci ztrácet čas…

A priori určitě nechci bavit. Chci, aby zpěváci byli v rozumném zápřahu a v nějaké pozornosti a aby se hudba někam posouvala. Všichni chceme opravdu využít čas zkoušky. Ale ti lidé si také musejí aspoň chvilinku odpočinout – nelze zpívat dvě a půl hodiny v kuse; jsou potřeba alespoň krátké pauzy na odpočinek…

… a v tu chvíli přichází hlášky…

Hlášky přicházejí nějak samy; samozřejmě si je nepřipravuju, spíš se mi tak občas ‚stanou‘… A určitě jsem řekl daleko víc těch horších až špatných či zbytečných než těch dobrých.

Podotknu, že vaše první etapa s Kühnovým smíšeným sborem začala v prosinci 2006, ta druhá v červnu 2025. To už je slušné časové rozpětí… Máte s ostatními sbormistry, kterými mimochodem jsou ZuzanaKadlčíková, Josef Surovík a Miriam Němcová, nějak formulovaný cíl? Kam chcete, aby Kühnův smíšený sbor dospěl?

Já mám za to, že my čtyři sbormistři jsme až ti druzí, kdo má formulovat cíle. Sbor se někudy nějak ubíral a z řad členů na valné hromadě vzešlo, že by si přáli, aby se ubíral jinudy než v posledních letech. Nám čtyřem bylo tedy tlumočeno přání, aby sbor kvalitativně rostl, pokud možno hned, a aby získal zpátky přízeň pořadatelů, zejména těch prvotřídních – mám na mysli Pražské jaro, Smetanovu Litomyšl, FOK, SOČR a tak dále. A s takto v kostce formulovaným cílem se já plně ztotožňuju.

Rád bych také, aby alespoň někteří z nás sbormistrů v blízké době připravili a cappellový koncert – abychom nedělali jen pro cizí pořadatele a to, co nám zadají, ale abychom pracovali i na vlastním repertoáru. Na tomto dlouhodobě trvám. „Acappelláky“ je potřeba několikrát do roka realizovat. Ano, je to dřina a bolí to, ale sbor se jimi zásadním způsobem posouvá k lepšímu. Považuju je za opravdu nesmírně důležité.

Než se dostaneme k hlavnímu tématu, bych byl rád, kdybyste mi řekl svůj upřímný názor na tvorbu Bohuslava Martinů.

A teď ve vašich očích vidím osten jakéhosi rošťactví! (smích)

I mezi milovníky klasické hudby jsem se už nejednou setkal s tím, že Martinů „nemusí“…

Tak to u mě opravdu neuspějete. Já Martinů fakt „můžu“. Vždyť to je krásná muzika! Ano, jistě, velmi často na „první dobrou“ rozpoznatelná, ale nádherná… Písně o Marii, Madrigaly – pravda, tam třeba ne všechny bych musel dělat každý rok…, ale Polní mše, Hora tří světel… do dneška vzpomínám… Poličské kantáty – taky krásná hudba, ty jsme dělali před lety komplet na Pražském jaru. Nebo Řecké pašije! Jejda, to je přece úžasný!

Jedna věc je můj vztah k Martinů, druhá věc je vztah „Kühňáku“ k jeho tvorbě. Zrovna Mikeš z hor byl skladatelem sboru věnovaný – to si připomeňme…

Kühnův smíšený sbor zazpívá 10. listopadu v Sále Martinů na zahajovacím koncertu Dní Bohuslava Martinů. Tento dirigujete vy, přičemž kromě sboru interpretují také pardubičtí instrumentalisté z Barocco sempre giovane, zpívají sólisté Kristýna Kůstková a Ondřej Holub a doprovází také klavírista Pavol Praženica. Ústředním kusem programu je právě rozsáhlá kantáta Mikeš z hor z pera Bohuslava Martinů. Co je z vašeho pohledu jejím nejvýraznějším kompozičním specifikem? Napadne vás něco zajímavého, co se dá říct o Mikšovi?

Jestlipak víte, jak se mi v „Kühňáku“ přezdívalo?

To tedy opravdu nevím.

Říkávali mi „Mikeš“, samozřejmě v návaznosti na verš „Mikeš mračí se, dál žene stádo po úbočí“. Takže moje interpretace Martinů Mikeše z hor je vlastně prožitě poučená až osobně autentická! (smích)

(opětovaný smích) … a není v té skladbě něco speciálního, na co si dáváte pozor při interpretaci? Je tam něco „jinak“?

Ani si nemyslím. Je to krásná skladba a typický Martinů, kterého máme rádi. Nějak to napsal, dávalo mu to smysl; i mě ta skladba dává smysl. Dobře se zpívá, je zajímavá, kontrastní, hezká, posluchačsky vděčná, efektní.

Martinů v pohádkové alegorii o chytrém pasáčkovi Mikšovi z hor, který zahnal stádo kozlíků „bílých jak jinovatka na kopec“, a tak jej uchránil od sněhu a mrazu, vytvořil určitý zimní protipól k jarním „Studánkám“. Jakým způsobem takový námět promlouvá dnes?

To já nevím, neumím být nestranný. Ale zcela upřímně řeknu, že se samotným textem mám trochu problém. Muziku mám moc rád, ale text je pro mě dost svůj. Nechci říkat, že je špatný, ale pokud bych měl hodnotit hudbu a text zvlášť, hudba bude o několik tříd výš. Ale možná mi takové hodnocení nepřísluší. Martinů si ten text zkrátka vybral a nádherně ho zhudebnil.

Kromě Mikeše z hor na koncertě zazní Čtyři ženské sbory od Jaroslava Ježka, Šest madrigalů Miroslava Raichla, Madrigaly o čase Pavla Bořkovce a Ešče si já Petra Ebena. Můžete osvětlit dramaturgickou ideu celého koncertu?

Tady je potřeba říct, že tento koncert jsem nevymýšlel. Jsou to hezké a náročné skladby a věřím, že je nabídneme tak, aby byly záživné a dobře stravitelné i pro posluchače. Program jsem čistě přejal a mým úkolem je ho co nejlépe nastudovat a provést.

Poslední otázka. Souběžně s prací varhanáře a sbormistra Kühnova smíšeného sboru vedete coby domažlický rodák tamní sbor Čerchovan, a to už od roku 1997 (!). Jak se to všechno dá stíhat?

Velmi těžko, samozřejmě. A rodina i varhanářská firma tím trpí. Ale zaplaťpánbůh mám v Kühňáku asistenta Igora Karpilovského – bez něj by to bylo úplně nemyslitelné, byť připouštím, že i tak je toho dost… Ale aktuálně jsme ve sboru čtyři sbormistři plus jako asistent kolega Karpilovskij, tak to nějak potáhneme spolu…

foto: archiv