„Jsem překvapený a trochu zklamaný, že z Čech letos nepřijede nikdo.“

„Nepamatuji si nic úsměvného, snad kromě toho, že někdy nám usínal porotce.“

„V době globalizace si všímám určitě nejen já, že krystalizuje takový univerzální vkus, který upřednostňuje určitou povrchnost interpretačního výkonu.“

Mezinárodní klavírní soutěž Johanna Nepomuka Hummela začíná v pondělí. Jejím prezidentem je respektovaný klavírista Marian Lapšanský. Bývalý generální ředitel Slovenské filharmonie, pod jejíž hlavičkou se soutěž koná, nechává i z pohledu porotce nahlédnout do zákulisí bratislavského klání a přibližuje souvislosti jeho organizace.

Stál jste u zrodu soutěže. Jak se těšíte na jedenáctý ročník?

To číslo nevypadá zase až tak efektně. Jsou soutěže, které mají padesátý ročník, ale je třeba si uvědomit, že se soutěž koná každé tři roky, a že je za tím více než třicet let práce a příprav. Soutěž také zažila těžká období, například co se týče způsobu financování nebo státní podpory, bez které se taková soutěž většího rozsahu, jako je Hummelova soutěž, nedají organizovat. A pamatuji si, že jednou jsme museli soutěž zrušit, protože tehdejší termín byl březen a na Ministerstvu kultury, které soutěž podstatně podporovalo ještě vůbec nerozhodli o způsobu financování, rozhodli až o tři měsíce později. Musel jsem tehdy soutěž zrušit z toho důvodu, že od ledna se přihlašovali soutěžící, kupovali si letenky a bylo třeba se rozhodnout. A druhá taková situace, nejen u této soutěže, ale i u Bratislavských hudebních slavností, byl Covid. Bylo mi to i vyčítáno, že jsem konání festivalu předčasně zrušil, měsíc před jeho začátkem, ale dobře jsem udělal, protože dva dny před plánovaným začátkem festivalu přišel příkaz úplně zavřít koncertní sály, divadla a my jsme se tím předčasným zrušením vyhnuli veškerým storno poplatkům, například v hotelích. To všechno patří k organizaci soutěže. Obdivuji všechny, kteří se stejně jako já pustili bezhlavě do podobného projektu. Kdyby jej domysleli do konce a vzali v úvahu všechny organizační povinnosti, asi by si to rozmysleli. Je dobře, že na začátku nevíme, co vše nás čeká.

V porotě se vždy ukazovala jména významných klavíristů. Vzpomenu třeba Lazara Bermana, Eliso Virsaladze nebo předsedu poroty Pavla Gililova. Jak se vám je podařilo získat?

Využívám své osobní kontakty. Lazara Bermana jsem oslovil na festivalu Pražské jaro. Velmi jsem jej uznával jako klavíristu a vydal jsem se na jeho koncert. Oslovil jsem ho, vysvětlil mu, o co jde. Ještě před soutěží jsem jej ale získal pro naše interpretační kurzy, které jsem pořádal v Piešťanech. Tam učívali významní umělci, například Peter Schreier, György Sandor z New Yorku, který uvedl v premiéře většinu Bartókových děl, dále vynikající pedagogové i z Ruska, houslista Igor Bezrodny, violoncellista Daniel Šafran a další. Tenkrát jsem využíval podpory od jedné nejmenované banky, díky které jsem mohl dávat studentům kurzů stipendia. Získával jsem studenty z okolních zemí, povězme těch „chudších“, Rumunska, Bulharska, Ukrajiny, Ruska, Maďarska, Polska, samozřejmě ze Slovenska a Čech. Byli to výborní studenti, kteří měli účast v podstatě zdarma, ale velmi dobře spolupracovali s lektory, kteří se mi pak do Piešťan rádi vraceli. Lazar Berman tam působil asi sedmkrát. S tím souvisela samozřejmě Hummelova soutěž. Mnohé z těch pedagogů, například Halinu Czerny-Stefańskou, Lazara Bermana, Eugena Indjice a mnohé další, jsem získal do poroty Hummelovy soutěže. Tím také soutěž získala určitou úroveň. Třeba první dva ročníky soutěže nebyla vůbec udělena první cena. Od začátku nám šlo o to, abychom určili určitou úroveň. Nechtěli jsme udělit první cenu jen formálně. Od třetího ročníku úroveň stoupala a dnes je Hummelova soutěž poměrně respektovanou, což je vidět právě na složení porot.

Kolik je letos přihlášeno účastníků?

Je přihlášeno dvaatřicet účastníků, ale vždy počítáme s malým úbytkem nějakých třech, čtyřech lidí. Jeden účastník se již odhlásil kvůli velmi nejisté cestovní situaci v Izraeli. Ale určitě bude minimálně pětadvacet šestadvacet soutěžících prvního kola, což je v pořádku. Program prvního kola je zajímavý, je povinná celá Mozartova sonáta, jsou tam koncertní etudy. To bude porota poslouchat celé první dva dny…

Víte o někom z přihlášených, že by mohl být favoritem?

Ano, přiznávám, že některá jména znám i z jiných soutěží, jednoho zajímavého soutěžícího jsem viděl nyní na soutěži v Číně, kde jsem byl v porotě, dalšího v Madridu, také v letošním roce. Ale víte, každý výkon je jedinečný, záleží na tom, jak se vyspíte, v jakém jste duševním rozpoložení, jaké je vaše mentální nastavení, co poví psychika. To vše se může měnit a samozřejmě se můžou objevit úplně nová jména, která překvapí, a to je vlastně i účel soutěže, kromě jiného.

Na jaký klavír budou soutěžící hrát?

První dvě kola soutěže budou v tak zvaném Malém sále Slovenské filharmonie, velikost sálu je do dvou set lidí. Jsou tam dva klavíry značky Steinway, z nich jeden je velmi dobrý, druhý spíše rezervní, který nebudeme nabízet. Ale mám zkušenost, že nástroj vyhovoval úplně každému. Třetí kolo, kde se hraje z části komorní dílo a pak klavírní koncert s orchestrem, se bude odehrávat ve Velkém sále, kde jsou dva nástroje Steinway velmi dobré kvality.

Soutěží letos nějaký váš žák? Vzpomínám na výborné umístění Mateje Arendárika před lety…

Matej uspěl pak i na dalších soutěžích… Ano, mám letos želízko v ohni, je to velmi talentovaný mladý člověk, ještě ani ne dvacetiletý. Ze Slovenska máme letos čtyři účastníky. Jsem překvapený a trochu zklamaný, že z Čech nepřijede letos nikdo, přestože česká účast byla vždy nejen vítaná, ale i úspěšná. Vzpomenu na vítěze jednoho ročníku Martina Levického, který získal první cenu s velkým uznáním.

Vzpomenete si na nějakou úsměvnou příhodu z minulých ročníků soutěže? Třeba na Smetanově soutěži v Plzni jeden z přihlášených špatně nastudoval skladbu, protože mu tiskárna změnila pořadí stránek…

To je úsměv, který patří trochu i pedagogovi. Málo z těchto klavíristů se připravuje na soutěž úplně samostatně. Ze zkušenosti vím, že i ti, kteří mají svá studia včetně univerzitních za sebou, vždy jdou zahrát soutěžní program nějakému „dalšímu uchu“, což je jedna z nejužitečnějších věcí, kterou klavíristé můžou udělat. Nic takového se na naší soutěži nestalo, nepamatuji si nic úsměvného, snad kromě toho, že někdy nám usínal porotce.

Lazar Berman?

Ano, ale všímal jsem si, že usnul vždy až po třech čtyřech minutách a jemu ty tři čtyři minuty stačily na to, aby zjistil, že toto nemusí poslouchat celé, že je mu to jasné. A samozřejmě měl vždy pravdu.

Co byste vzkázal soutěžícím letošního ročníku soutěže jako jeden z porotců?

Aby přijeli s čistým svědomím zahrát – tak se hraje nejlépe. To znamená, že udělali všechno pro to, aby program měli dobře nastudovaný, ve správném čase nastudovaný, aby mu rozuměli, aby jej hráli s vlastním názorem. Tito soutěžící budou hrát mnohem autentičtěji a přesvědčivěji. Ten vlastní názor je věc, která se vyskytuje stále méně a méně. V době globalizace, kdy všichni poslouchají přes sítě různé nahrávky se z toho začíná krystalizovat, toho si všímám určitě nejen já, takový univerzální vkus, který upřednostňuje určitou povrchnost interpretačního výkonu. Něco, co ohromuje; především to je například tempo. Hrají třeba Schuberta v tempu, které si člověk ani nedokáže představit. Schubertovi plynul čas úplně jinak, my bychom jej neměli hrát s naším moderním myšlením, ale měli bychom se přiblížit do doby, kdy žil, jaké tam byly souvislosti, jaká společenská situace. Těžko můžeme modernizovat Beethovena, Mozarta. Jediné, co můžeme udělat je hledat ten vnitřní čas a najít jej také v sobě. To pomůže.

Také bych soutěžícím doporučil všímat si nejen hlavních znaků každého díla, například v etudách si všichni tradičně všímají té ruky, která má techniku a zapomínají, kolik krásy je ukryté v té druhé ruce. Prostě si všímat v dílech, které hrají, všech hlasů, všech změn harmonie. U dobrých skladatelů není ani jedna nota navíc a ani jedna nota nechybí. To znamená, že každá má nárok na svůj vlastní život.

Jako porotce musím říci, že pro mne je velmi důležitá kreativita, tvořivost studenta a rozumím tomu, co je jeho vlastní tvořivost a co má odposlouchané. Studenti dělají tu chybu, že se snaží napodobit nahrávky, které poslouchají, ale to se dá těžce. Dá se samozřejmě napodobit tempo, to dělají všichni, protože jsou trendem velmi rychlá tempa, ale nedají se napodobit duševní pohnutí těch kterých interpretů, jejich stav mysli, jejich rozpoložení, nebo jejich povaha, nedá se napodobit agogika, rubato, frázování, dýchání po frázích, těžko se dá napodobit artikulace. Když se o to snaží silou vůle v domnění, že podají podobný výkon, tak dost často, a to mne potvrdil můj přítel Pavel Gililov, z toho vzniká karikatura. A to samozřejmě, kdo se pohybuje v interpretačním umění, pozná. Proto je porota sedmičlenná, ještě lepší by byla porota devítičlenná, protože každý má jiné preference. Každý si vybere z interpretačních atributů něco jiného, někdo dbá na dokonalou techniku, někdo na stylovosti, někdo upřednostňuje tu kreativitu. Nejlepší je všechno sumarizovat, ale i tak má každý z porotců svůj umělecký naturel, a ten nezapře a podle toho boduje. Ale ten součet těch sedmi subjektivních názorů výsledek objektivizuje a výsledky soutěže jsou pak opravdu relevantní.

Účast na soutěžích je pro všechny klavíristy výborná příležitost se prezentovat před mezinárodní porotou a před náročným, většinou hudebně vzdělaným publikem a tak si otestovat svoji mentální dispozici a připravenost na výkon, psychickou odolnost a schopnost absolutního soustředění v daný moment, což je v běžných školních podmínkách těžko dosažitelné. A na to stačí už účast v prvním kole soutěže. To považuji za nenahraditelnou zkušenost.

V rámci tohoto ročníku soutěže jsem inicioval zřízení nového mimořádného ocenění, Ceny Eugena Indjice. Na památku jednoho z největších a nejhlubších pianistů své doby, se kterým mne spojovalo více než třicetileté přátelství a který se celý život věnoval mladým studentům klavírního umění a nezapomenutelným způsobem rozvíjel jejich talent. Proto jsem symbolicky svěřil rozhodnutí o tom, komu bude tato cena poprvé udělena studentské porotě, složené ze studentů hry na klavír na VŠMU v Bratislavě. Cenu předají 15. září na slavnostním udílení cen a koncertě laureátů.

Plánujete příští ročník soutěže uskutečnit opět za tři roky?

Ano, od momentu, co soutěž přešla pod hlavičku Slovenské filharmonie, což je státní instituce, máme zabezpečený alespoň ten minimální budget. Samozřejmě, že porotci přijedou za jiný budget než na soutěž v Clevelandu, nebo nedej bože v Dubaji, ale víme, že můžeme připravovat další ročník. Je zvykem, že hned po skončení tohoto ročníku soutěže se sejdeme a vymyslíme dramaturgii příštího ročníku.

V minulosti docházelo k obměnám povinného soutěžního repertoáru. Ve třetím kole je vedle interpretace komorního Hummelova díla také povinnost nastudovat jeden z předepsaných klavírních koncertů z doby klasicismu nebo romantismu. Neuvažovali jste někdy o změně a předepsání výběru z klavírních koncertů 20. století, třeba Jaroslava Ježka nebo Concertina Jána Cikkera?

Závidím soutěžím, které mají na repertoáru finále soutěže dvanáct nebo i patnáct koncertů různých stylových období. Záleží to i na financích, protože k tomu potřebujete orchestr. Na doprovod koncertů z doby klasicismu, nebo raně romantických (Mendelssohna, Chopina) stačí malý orchestr, tak zvaný beethovenský. Na Rachmaninova, Čajkovského, Prokofjeva a další koncerty, třeba Bartóka, potřebujete velký symfonický orchestr. Další věc je, že mnozí ze soutěžících, i mnozí finalisté, kteří jsou vždy jen tři, budou hrát s orchestrem poprvé. A v časových dispozicích soutěže i s ohledem na pobyt poroty a celkovou logistiku (přece jen zabíráme koncertní místnosti, kde se týden nemůže nic jiného konat) nezbývá mnoho času na zkoušení. Orchestr si musí nazkoušet předem vlastně všechny vypsané koncerty, tentokrát jich je jen šest. V minulosti jich bývalo i deset nebo jedenáct, ale to už se orchestr ozýval trochu nespokojený, že je tam mnoho přípravy, mnoho frekvencí a nakonec hrají koncerty jen tři nebo dva. Jednou se stalo, že všichni finalisté hráli stejný koncert, myslím, že Čtvrtý Beethovenův.

Ale před tímto ročníkem soutěže se navrhovalo na dramaturgické radě Slovenské filharmonie zařadit jako změnu nějaký větší romantický koncert s tím, že budeme muset daleko dříve, minimálně dva roky před soutěží, vypsat takové změněné podmínky, aby se zájemci stihli připravit – když tam dáme třeba Čajkovského b moll nebo Rachmaninovovy Variace na Paganiniho téma, aby s tím uměli počítat, aby si dovedli zajistit obehrání, minimálně s doprovodem druhého klavíru. To je tento problém. Samozřejmě by bylo ideální mít široký výběr koncertů s orchestrem, ale zatím to nejde. Proto obměňujeme pravidelně Hummelovo komorní dílo. Potom v prvním kole jsou Hummelovy etudy, které jsou nesmírně půvabné, bohaté. Protože Hummel byl velmi dobrý pianista tak také náročné, ale navzdory tomu hratelné. Základ programu je recitál ve druhém kole.

Jak je pro soutěžící, kteří postoupí do finále soutěže obtížné nastudovat a hlavně interpretovat komorní dílo Hummela v komorním souboru, když se ve svém životě zaměřují hlavně na sólovou dráhu?

No tak to je chyba. Všimněte si výborných klavíristů typu Trifonov či Andsnes. Nedávno jsem vyslechl s Andsnesem nádherně zahranou Dvořákovu Sonátu F dur pro housle a klavír, kterou mimochodem budu hrát s Ivanem Ženatým na Bratislavských hudebních slavnostech. Klavíristé, kteří se zaměřují jen na sólovou dráhu se hůře uživí, protože, nemusíme si nalhávat, těch možností je stále méně, a také se ochuzují o obrovské interpretační zkušenosti. Protože to, co získají v komorní hře, v sólové hře zužitkují dvojnásobně.

Toto není jediná soutěž, kde je zařazena interpretace komorní hry, třeba Beethovenova soutěž v Bonnu má také kolo s komorním programem. Co mohu jen doporučit všem studentům klavírní hry, je věnovat se komorní hudbě. Beethovenovy, Brahmsovy, Mozartovy houslové Sonáty, to jsou všechno sonáty pro klavír a housle. Mozart je tak dokonce pojmenoval. To jsou zcela rovnocenné party, u Brahmse je klavírní part úplná symfonie, tam je tolik práce, že je zahrají jen skutečně dobří sólisté, kteří mají smysl pro komorní hudbu a ochotu se jí věnovat. I houslisté… Julia Fischer hraje tolik komorní hudby, dokonce organizuje ve Frankfurtu soutěž komorní hry. Považuji to za velký přínos, a to i pro ni samotnou. Ona je také skvělou pianistkou, to určitě víte. Griegův klavírní koncert zahraje tak, že by se za ni nikdo z těch dobrých klavíristů vedle nemusel stydět.

Soutěžní klání bude streamováno. Zůstávají nahrávky uložené na webu?

Ano, jsou k dispozici.

Přeji vám zdar ve vaší práci a do dalších let zdraví a stále plno síly.

Dvanáctý ročník… Ano, mám to v plánu, ale to mi bude osmdesát let. Alespoň mi nechybí předsevzetí.

Foto: A. Trizuljak, P. Brenkus. J. Lukáš, Youtube, Facebook Mateje Arendárika