„Krása a malebnost mariánského poutního areálu nad údolím řeky Ploučnice poutníka přímo udeří do očí.“

„Všechny aspekty koncertu utvořily vzácnou jednotu: mariánský kostel, Michnova mariánská hudba, Collegium Marianum a Hana Blažíková v dlouhém bílém rouchu…“ 

„Hana Blažíková předvedla, že dovede bravurně odlišit různé polohy textů a dovést tím diváka právě k té emoci, kterou hudba nese.“

Festival Lípa Musica nezastavuje ani nepolevuje. Ve vlahém nedělním podvečeru přichystal lahůdkový program v prostředí, které snad už nemohlo být pro danou tématiku vhodnější. V mariánském kostele v Horní Polici předvedla Hana Blažíková spolu s Collegiem Marianum, že mariánskému kultu v raně barokní hudbě rozumí velmi dobře. Z oltáře na ně dohlížela zázračná soška Panny Marie v požehnaném stavu, kterou dle legendy vyplavila řeka Ploučnice v roce 1523. Vzhledem k okolnostem není vyloučeno, že přicházející bouřka, která zavřela oponu za letošním létem, byla také mariánská. 

Městečko Horní Police (Oberpolitz) nedaleko České Lípy má bohatší minulost než současnost. Po slavných sudetských předválečných časech tu zůstal starobylý klenbový most, opuštěný a zchátralý, rozlehlý barokní zámek a vzpomínky na velkou továrnu na motocykly a automobily, která ukončila činnost v roce 1946. Dnes zde žije jen kolem sedmi set obyvatel a jejich obec leží sice v krásném kraji nedaleko Kamenického Šenova, ale zároveň tak trochu na konci světa. Jeden blyštivý klenot se ale v Horní Polici přece jen uchoval. Na návrší nad údolím řeky Ploučnice se tyčí velkoryse pojatý poutní areál se zvonicí a arciděkanským kostelem Navštívení Panny Marie. Jeho současná podoba pochází z let 1689–1723 a nese patrné italské rysy stavitele Giulia Broggia a jeho syna Octaviána. Exteriér i interiér kostela byl před čtyřmi lety nákladně restaurován péčí litoměřické diecéze a poutníka jeho krása a malebnost, tak nečekaná v poněkud zapomenutém a syrovém kraji, přímo udeří do očí. A právě sem přivedl tentokrát festival Lípa Musica své věrné i příležitostné diváky, a dal tak alespoň vzdáleně vzpomenout na mohutná procesí, která se zde kdysi scházela k uctění zázračné sošky těhotné Panny Marie, vyvržené v roce 1523 řekou Ploučnicí. 

Sopranistka Hana Blažíková a Collegium Marianum patří mezi stálice severočeského festivalu a koneckonců i stálice české scény barokních poučených interpretů. Sólistku se souborem a její vedoucí Janou Semerádovou spojuje dlouholetá spolupráce a také velmi podobný pohled na interpretaci staré hudby. Jinými slovy, umělci, kteří v neděli prováděli skladby Adama Michny z Otradovic, Alessandra Grandiho či Samuela Capricorna, spolu zažili desítky či spíše stovky hodin barokního muzicírování a mohou spolu hrát téměř poslepu. Už jsem ve svých textech několikrát chválil souhru souboru Collegium Marianum, v neděli večer ale tahle společná ladnost měla ještě silné obsahové poselství. Všechny aspekty toho koncertu utvořily vzácnou estetickou jednotu: mariánský poutní kostel se sochou Panny Marie, Michnova mariánská hudba, Jana Semerádová se svým souborem Mariánské Collegium a Hana Blažíková v dlouhé bílé róbě a s čelenkou ve vlasech, chvílemi skloněná nad svou harfou, jindy vztyčená mezi svými kolegy. Koncert a celý večer byl prodchnut laskavostí, sladkou něhou a místy i bolestí, což jsou typické atributy neposkvrněné přímluvkyně za nás hříšné, která Matkou Boží jest. 

Mariánský kult raného baroka přišel především z Itálie. Kolébka moderní hudby zaznamenala po roce 1600 celé řady mariánských motet, antifon či kantát. Zejména v Benátkách se často zhudebňoval text Ave maris stella (Zdrávas hvězdo mořská), navíc opatřený krásně klenutou chorální melodií. Alessandro Grandi v úvodní skladbě večera tento chorál použil v lichých částech zhudebnění, zatímco ty sudé zhudebnil s doprovodem. Hana Blažíková má s chorálem bohaté zkušenosti, a přesvědčivě tak pozvala posluchače do světa mariánských zázraků. Následovaly v rychlém sledu tři písně vybrané z Michnovy České mariánské muziky. Tento cyklus (na rozdíl od ucelené Loutny české) zamýšlel Michna jako zpěvník pro různé liturgické příležitosti, tedy bez nároku na provázanost jednotlivých písní. Interpreti předešli nebezpečí jednotvárnosti Michnových skladeb tím, že variovali obsazení doprovodu, někdy Hana Blažíková zpívala jen s harfou nebo theorbou, jinde za doprovodu všech sedmi nástrojů, zpívané sloky byly citlivě prokládány instrumentálními ritornely, takže výsledek zůstával stále relativně pestrý. Jana Semerádová svou flétnu používala relativně střídmě, občas se přidala k plénu v ritornelech, občas spolu s Hanou Blažíkovou vedly hudební dialog. Ale její přítomnost byla na pódiu hodně znát. I díky ní všichni zůstávali uprostřed mariánské hudební poutě.   

V Biberově skladbě Annuntiatio ze slavné sbírky Růžencových sonát ukázala své houslové mistrovství Lenka Torgersen, virtuózní skladbu zahrála technicky precizně a bez velké interpretační okázalosti. V sonátě Vincenza Albriciho se k ní přidala Magdaléna Malá, za doprovodnými nástroji seděli Hana Fleková (viola da gamba), Ján Prievozník (G-violon), Jan Krejča (theorba) a Filip Hrubý (varhanní pozitiv). Tato sonáta je sice v doprovodném textu specifikována „in D major“, tedy D Dur, ale ať sním svůj recenzentský klobouk, jestli ta sonáta nebyla psána a hrána v d moll. Po ní následoval už třetí blok Michnových písní, tentokrát věnovaný Matce bolestné, s nejjímavější skladbou večera, parafrází na Stabat Mater Stála Matka litující. Zde Hana Blažíková předvedla, že dovede bravurně odlišit různé polohy textu, že dovede obsah textu přetavit do hudebních gest a zažehnout tak v diváku právě tu emoci, kterou hudba nese. A i když jí v poněkud složitější akustice nebylo vše rozumět, charakter a nálada jejího zpěvu byly vždy jednoznačné. Závěr večera obstarala sonáta Samuela Capricorna, dvě jásavé mariánské písně a vytleskaný přídavek v podobě poslední Michnovy mariánské skladby. Celkem asi sedmdesát minut v laskavé náruči té nejslavnější maminky v dějinách Křesťanství. A při pohledu kolem jsem pocit, že nám všem v té náruči bylo moc dobře.

Foto: Martin Špelda / Lípa Musica