„V prvním týdnu se hlavně poznáváme mezi sebou a každý student má krátkou prezentaci o tom, co dělá, jaký je jeho přístup. Všichni žasneme, kolik je způsobů tvorby…“

„Už jenom kvůli tomu, že naši skladbu nám hrají opravdu fenomenální muzikanti, mi přijde, že stojí za to tady být.“

„Líbí se mi kontrast vnitřního dramatu s tichostí, kterou si spojuju s ledem.“

Marie Nečasová je úspěšnou mladou skladatelkou a vydavatelkou not. V roce 2024 se stala autorkou třetí skladby na objednávku Janáčkovy filharmonie Ostrava. Už podruhé je rezidentkou na Institutu Ostravských dní, který se koná od 11. do 30. srpna, a během festivalu zazní 26. srpna v premiéře její skladba Tání. V rozhovoru jsme si povídaly o tom, jaké to je být na Ostravských dnech rezidentkou, o její nové kompozici, malování zvukem a spoustě dalších věcí.

Právě se nacházíš v Ostravě na Institutu Ostravských dní. Jaký byl tvůj den?

Zatím jsem stihla rychlou kávu v oblíbeném Trouble Café. Jinak v dnešním dopoledni byla přednáška Dana Skály a jeho kolegy Michala Grombiříka o cimbálu. Byla to velmi nadšená propagace cimbálu a výzva, abychom pro něj psali nové skladby. Daniel a Michal přivezli dva nástroje, laděné o čtvrttón od sebe – součástí přednášky byla i krátká improvizace, znělo to parádně. Předváděli všechny představitelné způsoby tvorby zvuku, sami jsme si je mohli také vyzkoušet. Jsem z toho nadšená a samozřejmě už plánuju skladbu pro cimbál a hornu.

Skvělé! To zní moc dobře. Já jsem také jednou zažila, jaké je to být na Institutu, ale většina čtenářů tuto zkušenost nemá. Můžeš prosím popsat, jaké je to být na Ostravských dnech rezidentkou?

Rozhodně je to velmi intenzivní. Pro mě je to letos trochu jiné, než si to pamatuju z doby před dvěma lety. Tehdy to bylo asi ještě intenzivnější, program byl šíleně nabitý a měli jsme tak tak čas se najíst a zpracovat vše, co jsme se dozvěděli. Což bylo určitě svým způsobem také skvělé, ale letošní volnější harmonogram mi je velmi příjemný. Člověk má víc prostoru přemýšlet nad tím, co se dozvěděl, a chvíli si o tom povídat s ostatními a také si odpočinout – několik hodin přednášek o extrémně inspirativních a skvělých věcech člověk musí trochu zpracovat.

Mohla bys trochu shrnout, co je náplní programu? Čeho se účastníš jako rezidentka?

Institut trvá tři týdny a první týden jsme tady jen my rezidenti-skladatelé (plus se můžou jako členové Institutu přihlásit i instrumentalisté a muzikologové). V prvním týdnu se hlavně poznáváme mezi sebou a každý student má krátkou prezentaci o tom, co dělá, jaký je jeho přístup, a my všichni žasneme, kolik je způsobů tvorby. Mezitím jsou přednášky, letos například úžasné Tanii León nebo Christophera Butterfielda. Teď nastává velká změna programu, kdy mezi přednáškami, které pokračují po celou dobu festivalu, máme individuální konzultace se skladateli, ke kterým jsme se napsali. A k tomu chodíme na zkoušky svých skladeb. Všechno se to míchá dohromady.

Zvládáš se účastnit všeho?

V rámci možností… Už jsem musela nějaké ty půlhodinky vynechat právě kvůli těm individuálním konzultacím.

Rezidentkou na Institutu Ostravských dní nejsi poprvé. Proč ses rozhodla zúčastnit se znovu?

Protože když jsem tu byla poprvé, tak mi to dalo hrozně moc. Byla jsem určitě zvědavá, jak moc jiné to bude, když trošku vím, co můžu čekat. Už jenom kvůli tomu, že naši skladbu nám hrají opravdu fenomenální muzikanti, mi přijde, že stojí za to tady být. Ale samozřejmě je tady další spousta přidané hodnoty. Co mi přijde výjimečné, je, že my jsme tady z celého světa, z různých kontinentů, nejenom z Evropy, a každý máme svůj odlišný přístup ke skladbě. Každý jsme nějakým způsobem divný, ty své divnosti tady respektujeme navzájem. Jsou tady lidé, kteří píšou poměrně tradiční hudbu, potom lidé, kteří píšou jinak tradiční hudbu ve smyslu toho, že je to takové roztříštěné, serialistické, někdo tvoří čistě elektroniku. Je tady takové vstřícné nastavení tomu, že pokud to třeba není můj šálek kávy, tak stejně se od daného člověka můžu něco naučit – vždycky se můžu něco naučit. Nikdo nemá patent na pravdu; nemám moc ráda ty pasivně agresivní poznámky v prostředí, které by mělo být tvůrčí, a tedy bezpečné. Přijde mi to něčím strašné… je to takový zúžený pohled na realitu. Krásně se tu ukazuje, že to nejlepší, co můžeme dělat, je to, co jsme my, co je nám vlastní.

Zkusíš zavzpomínat s jakými očekáváními jsi jela do Ostravy na Institut poprvé?

Byla jsem strašně nervózní, protože jsem tady nikoho neznala. Bylo to taky období, kdy jsem zvažovala, jestli mám dál psát, nebo ne. Měla jsem pocit, že se budu věnovat více té vydavatelské činnosti a že skládání prostě není pro mě. Tak jsem od toho neměla moc očekávání, co se týče skladby, spíše ohledně nějakých vědomostí. A musím říct, že mi to dalo hrozně moc energie a přesvědčilo mě to, že jo, asi bych přece jen chtěla dál psát.

Co dalšího ti to dalo?

Spoustu přátel a rozšířený rozhled. Byl to ten nejpohodlnější přístup k informacím o současné hudbě, který bych si mohla přestavit. I ohledně konkrétních nástrojů – kdybych zrovna psala něco pro klarinet, tak tady si můžu vzít stranou kamarádku a můžeme zkoušet, co je možné.

S jakými očekáváními jsi přijela na Institut před pár dny, když už jsi věděla, do čeho jdeš?

Jsem zvědavá, jak dopadne moje skladba. Měla jsem teď náročnější období, tak se tady po delší době uklidňuju. Trošku jsem čekala, že to bude podobná smršť jako posledně, ale je mi hrozně příjemné, že tady máme chvíli na to se zamyslet a odpočinout si.

Studovala jsi a studuješ na mnoha vzdělávacích institucích v Praze, v Brně či v Linci a účastníš se různých kurzů. V čem je Institut Ostravských dní pro tebe jiný?

Určitě mě první napadne ta zmíněná intenzita. Být někde tři týdny permanentně obklopena současnou hudbou a lidmi, kteří se o ni zajímají, žít čistě v téhle malé bublině. Spousta lidí tu taky zmiňovala onu vstřícnost, nejen lidskou, ale i žánrovou. Je tu široká rozmanitost – například celý večer elektronické hudby, pak menší ansámbly, větší a menší orchestry… Je to prostě otevřené prostředí.

V úterý 26. srpna na koncertu s názvem „Ostravská banda only“ se v rámci festivalu Ostravských dní bude v premiéře hrát i tvá skladba Tání. Můžeš nám k ní něco říct?

Tání je skladba pro střední ansámbl o dvanácti hráčích. Je to skladba, nad kterou jsem přemýšlela už nějaký čas, a už při výběru té podivné instrumentace jsem měla na mysli Ostravské dny. Inspirací mi byla metafora, kterou jednou jen tak zmínila moje terapeutka. Trpím rekurentními depresemi a byla jsem naštvaná, že nemůžu všechny svoje „potíže“ vyřešit najednou, že to jde hrozně pomalu a já už bych měla dávno být v pohodě. Ona mi pověděla, že tyhle věci jsou trochu jako takový kus ledu, zmrzlé a nedostupné, a že když je pro to vhodné prostředí, pomalu, kapku po kapce ten led odtává. Líbí se mi kontrast toho vnitřního dramatu s tichostí, kterou si spojuju s ledem. Myslím, že každý v sobě nějaký takový kus máme, větší, nebo menší. A je dobře, když s ním zacházíme laskavě a trpělivě.

Obsazení je hodně kontrastní – jedna skupina nástrojů je hodně cinkavá, tenká, třpytivá; a pak jsou tam na druhé straně basové a kontrabasové nástroje. Je tam celesta, vinné skleničky a skleněné zkumavky, flétna a troje housle, krotály a zvonkohra; a pak kontrabas, kontrafagot, basový buben a tympán a lesní roh.

To zní moc zajímavě. Kdo bude hrát na ty zkumavky a skleničky? Bicista?

Ano, jsou tam dva perkusisti, takže každý má na starost něco.

Co budou vydávat za zvuky ty skleničky a zkumavky?

Chodila jsem po Praze a sháněla jsem naladěné skleničky…

To jsou tvoje skleničky?

Ano! To je celý příběh toho, jak jsem vezla z Prahy skleničky a zkumavky.

Pověz příběh o skleničkách a zkumavkách…

Tak napřed jsem chodila po pražských bazarech a musela sehnat skleničky cinkající v A, D, E a H. Ale hlavně jsem pak absolvovala čtyřhodinovou cestu s tím, že jsem se musela sbalit na tři týdny, takže jsem toho měla strašně moc… plus jeden kufr zasvěcený skleničkám. Takové tenoučké, delikátní sklo… Ale přežily! Mám je tady. Dobře to dopadlo.

Jak dlouhá skladba Tání je?

Mělo by to být kolem deseti minut.

Můžeš trochu popsat charakter skladby?

Já jsem ti ještě neodpověděla, jaké tóny se vydávají na ty skleničky. Na ty skleničky se krouží a zkumavky jsou zavěšené jako takové glass chimes. Skleničky nemají úplně perfektní ladění, některé jsou výš a některé níž, což je dobře. Charakter skladby je dán tím rozkročením dvou extrémů tónového prostoru. To tvoří jeden kontrast, ten druhý je pak v drobných útržcích melodií postavených oproti drženým tónům.

Jak mi tu povídáš o své skladbě, zní mi to moc zajímavě. Všimla jsem si, že ve svých skladbách ráda zapojuješ „vizuální přístup“, nebo tak o tom aspoň píšeš na svých webových stránkách. Děje se tak i ve skladbě Tání?

Přijde mi, že vizuálno je v tomhle případě přítomné spíše zvukově. Pokud píšu pro větší ansámbly, snažím se nějakým hodně expresivním způsobům zápisu vyhýbat – jde tu hlavně o efektivitu a zápis by jí měl sloužit, ne bránit. Vizuálno je v mých skladbách asi vždy přítomné, jen ne vždy stejným způsobem. Občas je to tak, že do not zapojím nějaké grafické prvky, protože mi to pomůže vyjádřit se lépe – třeba mi abstraktní linka pomůže přiblížit charakter opakování fráze nebo dynamiku. Vizuální aspekt je ale v Tání přítomný i tak, že jsem si opět tiskla svou partituru a party, vázala si je, řešila pěkný papír; což je vždycky taková krásná relaxační činnost po dopsání skladby. A přijde mi, že vzhled provozovacích materiálů zkrátka má vliv na provedení. Jinak se hraje z pěkného papíru v pěkných deskách než z kancelářského bílého. Je to pro mě další způsob, jak interpretovi přiblížit svět té konkrétní skladby.

U mě je asi každá skladba spoluprací mezi viditelným a slyšitelným. Většinou vidím strukturu skladby v barvách, tvarech a materiálech. Je to tedy vždycky přítomné, ať už to posluchač vnímá, nebo ne.

Co je tvojí inspirací? Co je tím prvním okamžikem v tvorbě, tím impulsem k vytvoření nové skladby? A jak probíhá asi ta nejzajímavější fáze při skládání – první myšlenky, črty…?

Poslední dobou jsem se nechávala hodně inspirovat procesy z oblasti psychologie. Tahle oblast mě hodně zajímá, léčby traumatu a podobně – sama si jimi procházím a jsou to pro mě velké věci. Hudbou je můžu nahlédnout z větší blízkosti, ale zároveň s určitým odstupem daným tou uměleckou činností. Nějaký takový proces, fenomén nebo pojem mě chytí a začne evokovat nějaký zvuk. To prvotní přemýšlení mě strašně baví – hledání palety a struktur, které ve skladbě použít. Na procházkách hledat odstíny, vodovkami si zkoušet všechno zaznamenávat. Když pak začnu skladbu fyzicky psát, hodně se toho většinou promění, ale tohle smyslové jádro tam zůstane až do dokončení.

Máš nějaké vize ohledně skládání do budoucna? Jakými směry by tě bavilo se vydat, pokud bys měla tu příležitost?

Ráda bych dál a dál tříbila svůj způsob malování zvukem. Teda, špatně se o tom mluví, v podstatě všechny skladby jsou malování zvukem… Hlavně chci pokračovat v hledání toho „svého“ základu, toho pevného jádra, které je ve skladbách opravdu jenom moje. Je to asi nikdy nekončící proces, ale každé odstranění vrstvy je nesmírně odměňující. 

Pro jaké obsazení bys ráda psala?

Ráda bych si konečně dopsala nějaký sbor. Už jsem začala psát asi čtyři a nikdy jsem je nedopsala. Přijde mi, že sbor je naprosto jedinečný zvuk. Samozřejmě bych ráda napsala něco pro cimbál a hornu, jak jsem už říkala. A baví mě teď středně velké ansámbly, kolem šesti až dvanácti hráčů, přestože jsem si s nimi dřív moc nevěděla rady. Asi částečně proto, že pokud píšu duo nebo trio, musím se hodně starat o každého hráče konkrétně, osobně – přemýšlet trochu jako on/ona, jak se moje skladba hraje. U těch ansámblů je to samozřejmě faktor pořád, ale každý hráč o něco více zapadá do skupiny. Zároveň to ale není obrovský orchestr, kdy zase stoupá jiná zodpovědnost, protože musí dávat smysl tvar toho zvuku.

Aktuálně studuješ na HAMU obor hudební vydavatelství. Předtím jsi studovala skladbu a cembalo. Jak ses dostala k vydávání not?

Já jsem trochu školní nomád. Když mě něco zajímalo, tak jsem to šla studovat. A málokdy jsem tam vydržela tak, abych to dokončila. Ale každá z těch škol mi dala strašně moc – vůbec nelituju. Studovala jsem třeba knižní grafiku, měla jsem nastoupit na komparatistiku, ale nakonec jsem nastoupila do Lince na skladbu. Moje celoživotní láska je vizuální umění, hudba a knížky. Nepřeháním, když říkám, že jsem fakt netušila, jak tohle můžu spojit. Teď to vypadá jasně. Říkala jsem si, tak co teda vlastně můžu dělat, aby to obsahovalo všechny tyto věci. A hudební vydavatelství to splňuje se vším všudy.

Jestli jsem to dobře pochopila, balancuješ mezi skládáním, vydáváním not a hraním na cembalo. Jak to všechno zvládáš? Jak to jde dohromady?

Musím se přiznat, že na cembalo jsem nesáhla už hodně dlouho. I předtím jsem byla trochu takový letní hráč. Studovala jsem sice na Akademii staré hudby, ale nemám svůj vlastní nástroj, chodila jsem cvičit všude možně… Teď pracuju pro holandské vydavatelství Donemus, takže s notami si povídám často, i s cizími, což je osvěžující. Tříbím si tak řemeslo a zároveň je to zajímavé – projekt od projektu, co tam vyrábíme, co všechno je potřeba komunikovat. Nepracuju na plný úvazek, takže mám velkou část týdne na to, abych si dělala, co chci. Což je často právě skladba nebo nějaké podivnosti s papírem.