„Durónova Válka obrů je typicky španělsky temperamentní. Lidé uslyší rytmy a tance, které se prolínají celou naší hudební historií.“

„Byla jsem opravdu hodně překvapená, jak moc je Marek Štryncl schopen tuto hudbu cítit.“

„Režisérka Andrea Miltnerová má jasnou představu, kterou umí sdělit, ale zároveň připouští, že si každý pojme roli po svém.“

Španělskou mezzosopranistku Martu Infante už české publikum zná z mnohých vystoupení s ansámblem Musica Florea nebo z festivalů Janáčkův máj (dnes MHF Leoše Janáčka) či Concentus Moraviae. Se souborem ostravského divadla se také podílela na inscenaci Zásnub ve snu Hanse Krásy. Rozhovor se zpěvačkou se uskutečnil nedlouho po jejím představení v Polsku, kde právě s Musicou Floreou premiérovala Durónovu zarzuelu Válka obrů, přičemž česká premiéra této zpěvohry je plánována na 12. červenec v pojízdném divadle Florea Theatrum na pražské HAMU. Další tři představení se uskuteční 18. a 19. července na Festivalu Krumlov.

Jste Španělka, ale vysokou školu jste vystudovala v Čechách. Co vás k tomu vedlo?

Byla to docela náhoda. Ve Španělsku jsem studovala konzervatoř – zpěv, violu a klavír – zároveň s gymnáziem a po absolvování, v osmnácti letech, jsem se dál chtěla věnovat už jenom hudbě. Ale u nás doma se hudba nebrala jako právoplatné studium, a tak mi rodiče řekli: „Dobře, studuj hudbu, ale k tomu ještě jinou vysokou školu!“ Ale to jsem já nechtěla, a tak jsem v podstatě utekla. Původně jsem měla jít studovat do Stuttgartu, ale z toho nakonec sešlo, protože jsem se – jak jsem měla spoustu práce při studiu konzervatoře spolu s gymnáziem – nezvládla dostatečně naučit německy, což tamní škola požadovala. Zároveň jsem v té době slýchala samou chválu na ostravskou školu od svého kamaráda Eduarda Garcíi, který tam studoval housle. Tak jsem si nakonec řekla, že půjdu do Ostravy – třeba na rok, mezitím se pořádně doučím němčinu a půjdu do Stuttgartu. Ale nakonec jsem v Česku zůstala skoro devět let. 

Nebyl to velký šok se najednou ze Španělska objevit v Ostravě?

Začátky byly krušné. Hlavně proto, že jsem neuměla ani slovo česky. Ale hned jsem si po lidské i hudební stránce porozuměla se svojí učitelkou zpěvu, docentkou Drahomírou Míčkovou, a na škole jsem se cítila velice dobře. Pak jsem navíc potkala svého nynějšího muže – on je Čech –, což taky napomohlo tomu, že jsem v Česku nakonec zůstala tak dlouho. 

A teď žijete v Čechách, nebo ve Španělsku?

Do Čech sice jezdíme pravidelně za rodinou a kvůli různých hudebním projektům, cítím se tam jako doma, ale už asi dvacet let žijeme ve Španělsku. Nejprve jsme nějakou dobu žili v Madridu a potom jsme se přestěhovali do Katalánska, odkud pocházím a kde mám rodiče. Já i můj muž totiž hodně cestujeme, a tak jsme si kvůli hlídání naší – teď už dvanáctileté – dcery potřebovali trochu přiblížit rodinu. 

Vaše dcera vlastně účinkovala i v opeře Farnace, kterou jste spolu s Musicou Floreou dělala před několika lety…

Ano, byl to pro ni obrovský zážitek. Ale nebylo to poprvé, kdy se mnou účinkovala na jevišti – je zvyklá se mnou už od malička jezdit po světě a když je ta možnost, zahrajeme si spolu. Jedna z příležitostí byla právě při provedení Vivaldiho Farnaceho.

Tehdy vám ale, pokud se nepletu, zrovna moc nepřálo počasí…

Máte pravdu, byli jsme z toho strašně špatní, protože jsme operu dlouho zkoušeli a v Praze bylo jediné představení. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli vůbec budeme moct hrát, protože těsně před začátkem představení začalo strašně moc pršet. Po chvíli ale pršelo už jen málo, takže jsme to zvládli – orchestr měl vytvořenou takovou improvizovanou stříšku a diváci měli pláštěnky. Nebylo to ideální, ale měli jsme radost, že jsme představení vůbec mohli odehrát.

To je bohužel vždy daň za posluchačův zážitek u open-air představení. Jak tento typ akce vnímáte z pohledu interpreta? S Musicou Floreou vás 12. července čeká další podobná spolupráce: znovu na HAMU ve Florea Theatru…

Ano, je to velký zážitek pro publikum, které tyto akce v létě vyhledává, ale pro nás umělce je to náročné. Člověk totiž nikdy dopředu neví, na co se připravit z hlediska počasí – teploty a vlhkosti. A akustické podmínky také nebývají ideální, zvlášť, když máte koncert na úplně otevřeném prostranství a třeba u nás ve Španělsku, kde je i o půlnoci šílené vedro. Na HAMU je to ale s akustikou dobré, jak je scéna na nádvoří, které je obklopeno zdmi. Takže pokud neprší, je to skvělý zážitek.

Durónova Válka obrů, která nás na HAMU čeká, je už vaše několikátá spolupráce s Markem Štrynclem. Jak mezi vámi došlo k prvnímu kontaktu?

Poprvé jsme se potkali už před mnoha lety na Letní škole barokní hudby, kde jsme oba působili jako lektoři. Ke spolupráci mě pak oslovil asi před pěti lety, když připravoval projekt Praga nascente, na kterém spolupracoval můj už zmíněný kamarád Eduard García. Ten Markovi řekl: „Ta role je pro Martu. Zavolej jí.“ Spolupráce byla úžasná, takže pokračovala a Durón je už čtvrtý projekt, co spolu děláme.

A jak došlo ke spolupráci na Durónovi? Šlo o to, že byl Španěl a vy jste Španělka?

Vlastně úplně nevím. Ale když jsme ve Valticích dělali Farnaceho, bavila jsem se s ředitelem Institutu Cervantes, kterého hodně nadchl ansámbl, a říkal mi, že by s nimi rád provedl něco španělského tady v Čechách. Pak se ale dlouho nic nedělo, až zhruba před rokem mi volali z Florey, že budou dělat Duróna. To mě docela překvapilo, protože to není úplně jednoduše uchopitelná hudba – ani pro nás Španěly. Máme sice skladatele, kteří psali barokní hudbu v italském stylu, jako třeba José de Nebra, ale Durón je jiný…

V čem konkrétně?

U Duróna nenajdete velké koloraturní árie a hlasové schopnosti zpěváků dávané na odiv. Jsou tam nádherné melodie, které si možná diváci budou zpívat po cestě domů z představení (úsměv), ale důležitý je text. Proto jsou tu místo árií da capo písně se slokami, takzvané coplas – to je pro Španělsko hodně typické –, z nichž poté vznikne jakési písňové pásmo. Sólové písně střídají dueta a terceta, ale recitativ je jenom jeden. Také se často využívají bicí nástroje (hlavně kastaněty), které vytváří charakteristické rytmy. 

Udělá si tedy posluchač, který přijde na představení Války obrů a který nemá žádnou předchozí zkušenost se španělskou barokní hudbou – což je, jak bych řekla, tak devadesát procent Čechů –, představu o španělské hudbě?

Myslím, že ano, protože typicky španělsky temperamentní Válka obrů je. Lidé uslyší rytmy a tance, které se prolínají celou naší hudební historií. A tuto ryzí „španělskost“ můžeme více slyšet u Duróna, než například u zmiňovaného Nebry.

Jak se českým interpretům daří naladit se na tento španělský temperament?

Byla jsem opravdu hodně překvapená, jak je Marek Štryncl schopen tuto hudbu cítit. Je jako Španěl! Cítí akcenty, hemioly… Ale ostatní umělci také. Pro zpěváky to bylo trochu těžší, protože bojovali s jazykem. Ale říkala jsem jim: „Nezoufejte! Já, když jsem přišla do Čech, tak jsem se taky musela naučit zpívat Janáčky a Martinů, přestože to pro mě byla úplně mimozemská řeč i hudba.“

Cítíte tedy určitou národnostní bariéru ve vnímání hudby?

Samozřejmě, že výborný zpěvák může skvěle zpívat cokoliv, nezávisle na národnosti. Ale je fakt, že to, v čem se narodíme, nám bývá často daleko bližší. Také ale podle mě dost záleží na skladateli. Já jsem měla třeba ze začátku hodně daleko k Janáčkovi nebo Martinů. A bylo to spíše o kompozičním stylu a způsobu práce s rytmem, než čistě o jazyku, který jsem ještě neovládala. O jazyk totiž při zpěvu často tak moc nejde, protože se ho učíme hodně foneticky. Jednou jsem například zpívala korejské písně před publikem z korejské ambasády v Madridu a byli překvapení, jak skvěle umím korejsky. (smích) Takže to tak těžké není. 

Zpěvákům z Musicy Florey jste tedy pomáhala s výslovností vy.

Ano, makali jsme hodně na výslovnosti a vnímání důrazů řeči. Musím říct, že výsledek je skvělý, jsou strašně šikovní. Vzniklo představení na opravdu velice vysoké úrovni. Jsem ráda, že můžu dělat svou hudbu i s mimo-španělskými interprety. 

Válku obrů Sebastiána Duróna jste už zpívala i ve Španělsku. V čem je česká inscenace jiná?

Po hudební stránce jsou si dost podobné, přestože ve Španělsku bylo o něco menší obsazení. Celkové pojetí ve Španělsku ale bylo odlišné: inscenace byla moderní, s moderními kostýmy a projekcí. Dobové pojetí Marka Štryncla a jeho kolektivu je mi mnohem bližší. 

I Štrynclova inscenace už má po premiéře. Jak to v Polsku dopadlo?

Skvěle! Publikum bylo nadšené. 

Takže nehrozí žádné režijní změny pro uvedení v Praze…

Určitě ne zásadní. Ono se samozřejmě při každé inscenaci něco nepovede – vezmete například meč do jiné ruky, než bylo zamýšleno, nebo jsem v Polsku trochu bojovala s prostorem jeviště, které bylo hodně úzké – ale režisérka představení Andrea Miltnerová je hodně precizní člověk, který dopředu do detailu ví, co chce, a má představu, co bude fungovat. Vždycky říkám, že jsou dva typy režisérů: první typ je režisér, který přijde na první zkoušku s tím, že si „oťuká“ interprety a pomalu se mu rodí v hlavě nápad, jak představení uchopit; druhý typ už dopředu ví, co je potřeba. V tomto je paní Miltnerová úžasná – má jasnou představu, kterou umí sdělit, ale zároveň připouští to, že si každý (v rámci určitých mezí) pojme roli po svém. Navíc také detailně pracuje s barokní gestikou, což u nás ve Španělsku vůbec není běžné, takže výsledkem je skutečně precizní nastudování.

Otevírá se ještě nějaká další spolupráce s Musicou Floreou?

Zatím nevím. Ale s dirigentem si hodně rozumím a na zkouškách je vždycky velice dobrá atmosféra – to je totiž taky hodně důležité, když děláte operu, kterou zkoušíte třeba měsíc. Musica Florea je soubor světové úrovně; je radost s ním spolupracovat.

Foto: archiv Marty Infante, Facebook / Letní škola barokní hudby, Michal Novak