„Úterní komorní koncert v rámci Pardubického hudebního jara mimo jiné vyzněl coby sešlost dobrých přátel.“ 

„Martin Hršel své vystoupení založil na lehkosti a oné těžko slovy postižitelné graciéznosti, kterou si může dovolit jen ten, kdo vládne vnitřním klidem a vyrovnaností.“ 

„Sledovat společnou interpretaci Markéty Čepické a Martina Hršela se podle očekávání stalo lahůdkou pro uši, ale i pro oči.“

Festival Pardubické hudební jaro v letošním 47. ročníku vyplňují především komorní koncerty. Příležitost sestavit si svůj vlastní sólový recitál dostal klavírista Martin Hršel, jenž se publiku představil v programu nazvaném Patetická v úterý 29. dubna v Gočárově galerii. Nakonec ale nevystoupil zcela sám, ve Dvořákově Sonatině jej doprovodila koncertní mistryně  pardubické Komorní filharmonie Markéta Čepická.

O vřelém vztahu pianisty Martina Hršela k Pardubicím není třeba pochybovat. Vždyť v metropoli východních Čech nejen mnohokrát vystoupil jako sólista orchestrálních koncertů či v Pražském klavírním duu se svou manželkou Zdeňkou Kolářovou, hlavně zde však vedl několik let klavírní oddělení konzervatoře a vychoval na něm několik výrazných osobností. Pedagogická práce se pro něj postupně stala prioritou a věnoval se jí úspěšně také v zahraničí – jedenáct let pracoval jako hudební expert v Abu Dabí ve Spojených arabských emirátech, tři roky z toho na tamní New York University. On sám vždy rád zdůrazňuje, jaký vliv na něj měli jeho učitelé Ivan Moravec, Josef Páleníček a Jan Panenka, a dá se říci, že vše pozitivní, co se od velikánů české klavírní intepretační školy naučil, se obětavě snaží přenést i na své žáky ze současné nejmladší generace. Po návratu z exotického prostředí nejprve působil na Deylově konzervatoři a na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a nyní se věnuje talentovaným dětem na Základní umělecké škole v Pardubicích-Polabinách. Stal se vyhledávaným pedagogem, jenž zúročuje své bohaté koncertní zkušenosti, přičemž důraz klade jak na pochopení tvůrčího záměru autora a jeho zasazení do dobového kontextu, tak na precizní zvládnutí techniky hry a její rozvíjení do virtuozních poloh. 

A jelikož on sám disponuje jako hráč pevným základem, na němž staví svou suverénní interpretaci, setkání s ním bývají velmi příjemná. Úterní pardubický koncert ostatně mimo jiné vyzněl coby sešlost dobrých přátel, bývalých i současných kolegů z konzervatoře a „zušky“, žáků a jejich rodičů. Martin Hršel připravil pro milovníky klavírní hudby program velmi uvážlivý, vstřícný a pedagogicky vytříbený, nepojal ho však ani v nejmenším akademicky, naopak, své vystoupení založil na lehkosti a oné těžko slovy postižitelné graciéznosti, kterou si může dovolit jen ten, kdo vládne vnitřním klidem a vyrovnaností. 

Posluchač se tak nejprve mohl opájet hudbou vrcholného baroka. Z díla Johanna Sebastiana Bacha si Hršel vybral Preludium a fugu cis moll a Preludium a fugu Fis dur z prvního dílu Dobře temperovaného klavíru, BWV 846 – 869. Prubířský kámen klavírního repertoáru mu neposloužil k rozehrání se, ke svému nástroji přišel dokonale zkoncentrovaný a předvedl hned na úvod večera mistrovský výkon beroucí dech. Není divu, že dvě následující skladby – Sonátu h moll, K 27. Allegro a Sonátu d moll, K 141. Toccata Domenica Scarlattiho – si již mohl dovolit zahrát především jako dokonalou ukázku zvládnutí všech jejich technických fines a záludností. 

Nevelký sál, který od roku 2023 slouží v patém patře Gočárovy galerie v areálu zrekonstruovaných Automatických mlýnů i jako místo konání komorních koncertů, je vybaven nástrojem firmy Petrof a vzhledem k tomu, že sem docházejí i studenti konzervatoře, starají se o jeho pravidelnou údržbu a ladění odborníci. Pardubická veřejnost si tak může užívat nový prostor, jenž jí, s trochou nadsázky, spadl z nebe. S pořádáním hudebních pořadů tohoto typu měli totiž ve městě pořadatelé v minulosti tak trochu problém. Hudební sál radnice používá pro svá jednání zastupitelstvo a k tamnímu klavíru se město v roli majitele někdy chovalo svérázně. Malý sál Domu hudby zase není mezi posluchači příliš oblíben pro své prostorové uspořádání. Není divu, že Pardubické hudební jaro nyní spolupracuje s Gočárovou galerií, i když by stálo za to ještě vypilovat pár detailů. Třeba označit příchodovou cestu k výtahu a zejména nezapomínat vypnout během koncertu poměrně hlučnou vzduchotechniku. Její permanentní vrnění i tentokrát, zvláště v zadních řadách hlediště, rušilo jinak dokonalý zážitek.

Ale vraťme se k programu večera. Ještě před přestávkou přišla na pořad Sonatina pro housle a klavír G dur, op. 100, B 183 Antonína Dvořáka. Hršel při jejím provedení našel ideální spoluhráčku v Markétě Čepické, koncertní mistryni Komorní filharmonie Pardubice. Oba interpreti vzorovou kooperací prokázali, že v téhle skladbě autor neupřednostnil jeden nástroj na úkor druhého, oba zde mají svou nezastupitelnou úlohu, vzájemně přitom nesoupeří, ale vhodně se doplňují a jeden díky druhému vynikají. Také Markéta Čepická je v současné době již etablovanou pardubickou umělkyní, vedle svého působení v Komorní filharmonii patří k předním členkám profesionálního souboru Barocco sempre giovane (je tomu týden, co s ním excelovala při provedení klavírních kvintetů Franze Schuberta a Dmitrije Šostakoviče) a vyučuje na pardubické konzervatoři. Sledovat společné vystoupení Čepické a Hršela se podle očekávání stalo lahůdkou pro uši, ale i pro oči.

Patetická, toť název příhodný večera, vycházející samozřejmě z dalšího jeho kusu. Klavírní sonáta č. 8 c moll, op. 13 „Patetická“ Ludwiga van Beethovena se stala i pro hlavního protagonistu koncertu především příležitostí předvést šíři svých dovedností sahajících k výšinám nejen brilantního ovládnutí techniky, ale přesahujících již do poloh nejvyšší interpretační ekvilibristiky, jíž se říká virtuozita. Zároveň však vyžadující hlubokou empatii – Hršelovo uchopení slavné druhé části Adagio cantabile bylo natolik vroucné a zároveň pokorné, že autor těchto řádek zapomněl i na onu zmíněnou klimatizaci, což si uvědomil, až když dozněl oprávněně dlouhý potlesk přítomných. 

Nu a kým a čím se skvělý klavírista a dobrý pedagog s návštěvníky rozloučil v samém závěru? Ano, Fryderykem Chopinem. Vybral si Nokturno cis moll op. 27: č. 1, Nokturno f moll op. 55: č. 1 a pro příjemnou náladu ještě Grande valse brillante As dur, op. 42. To už bylo více než patrné, že i Martin Hršel si své pardubické vystoupení užívá k radosti a potěšení. Velmi zdařilý festivalový večer.

Foto/zdroj: František Renza / Pardubické hudební jaro