„V Emirátech jsem měl na starosti úplně všechno, co souviselo s hudbou, protože kromě mě a mé manželky tam žádný jiný hudební profesionál nebyl.“

„Baví mě pracovat s mladými lidmi, vzdělávat je, vést po cestě k samostatnosti.“

„Když rodiče viděli, jak jejich děti prospívají a co dokážou, byli nadšení.“

Martin Hršel je klavíristou s desetiletou zkušeností ze Spojených arabských emirátů. Koncertní činnost sice umělec po návratu do vlasti značně omezil, stále však je umělecky aktivní. Jeho umění bude moci v brzké době ocenit mimo jiné publikum pardubické Gočárovy galerie, sídlící v nově zrekonstruovaném objektu bývalých Automatických mlýnů, na recitálu, který klavírista nabídne v úterý 29. dubna.

Ve Spojených arabských emirátech asi mnoho českých klavírních pedagogů není. Co tě tam přivedlo?

To byla taková zajímavá shoda okolností. V Praze studoval syrský houslista Riad Kudsi, který působil v Dubaji a byl v kontaktu s ministerstvem kultury Spojených arabských emirátů. Tohle ministerstvo hodlalo založit Hudební centrum pro vzdělávání emirátské mládeže v klasické hudbě. Chtěli začít klavírem a hledali manželský pár klavíristů, který by se téhle práce ujal. A tak jsme se s manželkou nečekaně ocitli v téhle exotické zemi. Na ministerstvu kultury jsem zastával funkci označenou jako „music expert“.

Byli tam kromě vás nějací další čeští hudebníci?

Našli jsme tam jednoho amatérského pianistu, který učil soukromě. Ale mimo hudební obor tam bylo mnoho Čechů zaměstnaných na různých pozicích, třeba i jako fotbaloví trenéři. České velvyslanectví pořádalo pravidelně k 28. říjnu recepci, kde jsme se všichni scházeli.

Jaké jsi měl coby „music expert“ v Emirátech pracovní povinnosti?

Měl jsem na starosti úplně všechno, co souviselo s hudbou, protože kromě mě a Zdeňky tam žádný jiný hudební profesionál nebyl. Od roku 2010 to pro nás znamenalo především pořádání klavírních soutěží ve spolupráci se zahraničními ambasádami. Naší hlavní prací pak samozřejmě bylo vyučování dětí z emirátských rodin, případně dalších dětí pracovníků z arabských zemí, kteří byli v Emirátech za prací. Dvakrát do roka jsme pořádali školní koncerty. V červnu to byl závěrečný koncert, kterým se uzavíral školní rok, 2. prosince pak slavnostní koncert k Národnímu dni Spojených arabských emirátů. To je vždycky velká sláva, něco podobného jako u nás 28. říjen.

Jak v Emirátech vnímají evropskou hudbu?

To by bylo na dlouhé povídání. Mládež je otevřená všemu novému, zatímco rodiče víc podléhali tradici a muslimské výchově. Ale když viděli, jak jejich děti prospívají a co dokážou, tak byli nadšení. A intenzívně vnímali emoce, které studenti svou hrou přenášeli na posluchače.

Měl jsi možnost seznámit své studenty s českou hudbou?

Českou hudbu jsme s našimi studenty hráli dost často: Ebenovy klavírní úpravy našich lidových písniček, Etudy Klementa Slavického nebo dětské skladby Luboše Sluky a Otmara Máchy. V roce 2014 jsem připravil pro českou ambasádu koncert k Roku české hudby. Dva moji studenti si se mnou zahráli čtyřručně Dvořákovy Slovanské tance a jedna studentka se naučila Sukovu Idylku.

Měla výuka klavíru v Emirátech nějaká svá specifika?

Spojené arabské emiráty se v roce 1971 osamostatnily od britské správy, ale britské vlivy jsou tam dodnes hodně výrazné, a to i v hudebním školství. Soukromé hudební instituce organizovaly hudební vzdělání buď podle ABRSM, nebo podle Trinity College systému. Oba systémy jsou podobné: žák studuje po celý rok tři skladby a na konci roku je zahraje před britským zkoušejícím, který je jeden jediný pro všechny nástroje. Kdo zahraje všechny tři skladby od začátku do konce, tak absolvuje – bez ohledu na kvalitu – příslušný „grade“. Ale cenu za to zaplatí velikou, prostě britský byznys. My jsme studenty vyučovali podle jejich možností, ale někteří pak taky chtěli absolvovat ty britské „grady“, tak jsme tomu museli naši klavírní výuku přizpůsobit.

Jaké jsou tvé nejzajímavější pedagogické zážitky z Emirátů?

Zážitků je spousta. Jednou ke mně třeba přišel jedenadvacetiletý mladý muž, že se kdysi trochu učil hrát na akordeon a že se chce naučit slavnou první větu z Beethovenovy Mondscheinsonaty. Tak já že OK a že se napřed začneme učit noty. A on: Když mě budeš nutit číst noty, tak už mě tu neuvidíš… Takže jsem ho učil tak, že jsem mu zahrál osm taktů, on se díval a hned je po mně opakoval. Když se je naučil, pokračovali jsme s dalšími osmi takty, a tak dále a tak dále… Tímhle způsobem jsem ho naučil nejen první větu Mondscheinsonaty, ale i její třetí větu, k tomu tři Chopinova Preludia, a dokonce i Chopinovo Scherzo h moll. A taky doprovod k jedné arabské skladbě, kterou hrál se souborem arabských nástrojů.

Měl jsi možnost v Emirátech koncertovat?

To bylo složitější, ale postupně jsem si připravil sólový program. Několikrát jsem vystoupil nejen sólově, ale i s orchestrem. Dokonce jsme s jednou emirátskou studentkou provedli Mozartův Koncert pro tři klavíry a orchestr. Zdenička byla tehdy po operaci, a tak její part převzal náš syn, který byl v té době shodou okolností v Emirátech v soutěžní porotě.

Jak ses v Emirátech domlouval? Naučil ses něco arabsky?

Vyučovali jsme v angličtině a v angličtině jsem vedl i veškerou komunikaci s ministerstvem kultury. Arabsky umím říct jen základní pozdravy…

Vraťme se k tvým pianistickým začátkům. Jména tvých pedagogů – Fišerová, Kameníková, Moravec, Páleníček – patří v klavíristické branži k legendám. Čím tě který z nich poznamenal?

K Aleně Fišerové jsem chodil do Voršilské. Její přístup k výuce byl inteligentní a intelektuální. Vyznačovala se velkou pečlivostí, smyslem pro detail a pro kvalitu tónu. Naučila mě procvičovat klasickou techniku a vštípila mi schopnost vnímat krásu v hudbě.

Na konzervatoři jsem studoval u Valentiny Kameníkové. Ta dbala o volné a svobodné ruce a vyžadovala hru seshora volnou rukou. Nesnesla, aby hudební fráze byla plochá, hudba pro ni byla neustálé dění a napětí. Občas působila trochu chaoticky, takže pro mě vždycky bylo přínosem, když do třídy zavítal profesor Rauch a do té úžasné živelnosti vnesl svou poznámkou nějaký řád.
Na AMU měl na mě naprosto zásadní vliv Ivan Moravec. Naučil mě poslouchat se a kontrolovat tvoření tónu, vnímat celkovou stavbu skladby, a hlavně mě naučil hrát pianissimo a rozpoznávat jednotlivé zvukové linie, které mám pod rukama. A pěstoval ve mně touhu dosáhnout co největší dokonalosti a spolehlivosti při hře.

U Josefa Páleníčka jsem obdivoval úžasnou barvitost zvuku a bohatost výrazu. Pod jeho vedením jsem se připravoval na Chopinovu soutěž ve Varšavě – a litoval jsem, že jsem s ním nestudoval skladby Janáčkovy, kterého miluju a kterého on hrál jedinečně. Kromě Janáčka miloval Páleníček také Bohuslava Martinů. Když jsme mu byli se Zdeničkou zahrát na soukromé lekci Martinů Koncert pro dva klavíry, vysvětlil nám jeho inspirační zdroje a charakter hudby. Bylo smutné, že pár dní po té konzultaci zemřel.

Kdo tě v dětství přivedl ke klavíru?

Rodiče. Matka vyučovala klavír na lidové škole umění na Praze 8. Klavír vystudovala na AMU u Ilony Štěpánové-Kurzové. Měla slavné spolužáky: Jana Panenku, Ivana Moravce a Antonína Jemelíka. Otec byl muzikolog, pracoval jako hudební redaktor v Československém rozhlasu. Soukromě studoval klavír u Arnoštky Grünfeldové. Jeho spolužákem byl Martin Turnovský. Doma jsme měli křídlo Steinway a o hudbě a o klavíru se u nás mluvilo skoro pořád. Hudbě se věnovali i moji prarodiče. Děda Karel Hršel byl významný houslista v Hradci Králové a měl soukromou hudební školu. Babička v ní učila klavír, dokud jim to komunisti v roce 1948 nezavřeli.

Věnují se hudbě i vaše děti?

Obě děti – starší Jan i mladší Dita – se učily hrát na klavír na ZUŠ v Pardubicích. Syn nakonec vystudoval konzervatoř a několikrát s námi provedl Mozartův Koncert F dur pro tři klavíry. Teď působí na ZUŠ v Chrudimi, kde je velmi žádaný a ceněný doprovazeč.

Co pro tebe znamená pedagogická práce?

Baví mě vést žáky, kteří se chtějí něco naučit. Už ve svých patnácti letech jsem radil naší o tři roky starší sousedce. (úsměv) A pak na pardubické konzervatoři mě bavilo pracovat s mladými lidmi, vzdělávat je, vést je po cestě k samostatnosti – v mnoha případech velmi úspěšně. Ze svých žáků můžu připomenout Viléma Valkouna, který se stal v roce 1988 vítězem Mezinárodní Beethovenovy soutěže v Teplicích, nebo Slávku Pěchočovou-Vernerovou, vítězku Smetanovy soutěže v roce 1996. Spousta dalších mých studentů vyhrávala různé ceny na soutěži klavírních duí v Jeseníku, kam jsem od roku 1992 připravoval klavírní dua pravidelně: Monika Kytlerová-Chmelařová, Jan Divoký, Eva Křenková, Eva Suchánková-Lorenc, a je jich daleko víc, taky třeba můj syn Jan.

Jak vzniklo Pražské klavírní duo?

Po vojně a narození dětí jsme s manželkou zkusili připravit program na CD skladeb Bohuslava Martinů pro dva klavíry. Dostali jsme příležitost zahrát si Martinů Koncert pro dva klavíry a orchestr s Komorní filharmonií Pardubice a s dirigentem Leošem Svárovským. K tomu jsme nastudovali ještě tři další Martinů skladby pro dva klavíry: Fantazii, Tři české tance a Impromptu. A zázrakem jsme našli společnost – Agenturu „A“ –, která to všechno natočila a v roce 1991 vydala na CD.

Vaše klavírní duo zvítězilo v roce 1993 na Chopinově soutěži v Římě. Tahle soutěž u nás není příliš známá.

To byl další ze zázraků na naší cestě klavírního dua. V té soutěži jsou nejrůznější kategorie, od dětských až po dospělé, a také pro dva klavíry. Přes přítele-skladatele, kterému Zdenička natočila v rozhlase skladbu, jsme získali sponzora, který nám zaplatil do Říma letenky, a tak jsme si mohli dovolit na tu soutěž vyjet. Podmínky pro soutěžící byly šílené – třicet minut na rozehrání před výkonem každý sám, protože v žádné třídě nebyly dva klavíry. A vůbec jsme neměli možnost vyzkoušet si nástroje v sále!

Jak jste vybírali pro své duo repertoár?

Složitě, neměli jsme skoro žádné zkušenosti, tak jsme sbírali rozumy, kde se dalo. Naštěstí se k nám po revoluci dostaly ze zahraničí různé nahrávky, a tak jsme mohli vybírat podle nich.

Které nahrávky vašeho dua považuješ za nejzajímavější?

Pro mě to je to hned naše první CD s dvouklavírními skladbami Bohuslava Martinů. Taky mám rád mozartovský disk s kompletní nahrávkou Mozartových děl pro dva klavíry. Na tenhle projekt jsme dalším zázrakem získali společnost, která měla možnost natáčet v Rudolfinu. A do třetice je to CD se skladbami Sergeje Rachmaninova. Je na něm zajímavá čtyřruční úprava jeho symfonické básně Ostrov mrtvých od Otty Taubmanna, dvouklavírní Suita č. 2 a hlavně originální dvouklavírní skladatelova verze Symfonických tanců. Zahraniční kritikové ocenili také naši kompletní nahrávku Dvořákových Slovanských tanců nebo kompletní nahrávku Beethovenových čtyřručních skladeb. K nim je připojená čtyřruční úprava Beethovenovy Sedmé symfonie, kterou vytvořil německý romantický skladatel Hugo Ulrich. Ale když si to tak probírám zpětně, tak mám vlastně radost ze všech nahrávek, dokonce i z úprav orchestrálních skladeb, které jsme natáčeli na objednávku.

U koho jste své nahrávky vydávali?

Vydavatel naší první nahrávky zkrachoval, takže se teď to naše martinůovské CD nedá nikde koupit. Reedici se bohužel nepodařilo domluvit. Většinu našich CD jsme pak vydali u labelu Praga Digitals, pro kterou natáčí řada předních českých komorních souborů. Tam jsme byli ale nuceni natáčet na objednávku i skladby, které bychom jinak nikdy nestudovali – čtyřruční a dvouklavírní úpravy orchestrálních děl světových skladatelů. Nicméně nás nakonec interpretování třeba Mahlerovy, Dvořákovy nebo Beethovenovy symfonické tvorby velmi bavilo. Po hudební stránce považuju studium těchto skladeb za obohacující.

Vaše duo vystupovalo nejen u nás doma, ale často také v zahraničí. Na které zahraniční koncerty vzpomínáš nejraději?

Moc hezké zážitky máme z Liverpoolu, kde jsme hráli s Royal Liverpool Philharmonic Orchestra a s Liborem Peškem Mozartův Koncert pro dva klavíry a orchestr Es dur a Koncert pro dva klavíry a orchestr Poulencův. V Londýně jsme hráli s BBC Orchestra a Jiřím Bělohlávkem dvouklavírní koncert Bohuslava Martinů a ve švýcarském Montreux jsme měli dvouklavírní recitál v proslulém Auditoriu Stravinsky. Zajímavý byl náš recitál na Princetonské univerzitě v USA. Do programu jsme tam zařadili Tři české tance Bohuslava Martinů, které skladatel napsal během svého angažmá na této proslulé škole.

Naše klavírní duo bohužel muselo v roce 2011 ukončit činnost, protože Zdenička měla vážný úraz páteře, který jí naprosto znemožnil hrát na klavír. Takže já jsem postupně začal připravovat svá sólová vystoupení. Ale nejedná se už o žádnou velkou koncertní kariéru. Hraju si pro své potěšení hudbu, která mě oslovuje, a taky se učím nové skladby. Vždycky tak jednou dvakrát za rok si domluvím různé koncerty pro ZUŠ nebo třeba v Pianotéce Jakuba Zahradníka.

Jak jsi sestavoval program svého recitálu v Gočárově galerii?

Sál v Gočárově galerii nepatří k největším, proto jsem se snažil vybírat spíše jemněji laděné skladby. Navíc jsem byl požádán o komorní spolupráci s někým z pardubické Komorní filharmonie, tak se moc těším na provedení Dvořákovy Sonatiny pro housle a klavír s koncertní mistryní Markétou Čepickou. Tahle Dvořákova skladba je plná radosti, věřím, že se posluchačům bude dobře poslouchat.

Máš k některému ze skladatelů nebo k některé skladbě svého recitálu výrazně hlubší vztah než k ostatním?

Všech pět skladatelů – Bacha, Scarlattiho, Dvořáka, Beethovena i Chopina – mám moc rád. Naprosto mimořádně silný vztah mám ale k Bachovu Preludiu a fuze cis moll z prvního sešitu Dobře temperovaného klavíru. Preludium je Bachova modlitba, rozhovor s Bohem. Fuga má tři témata. Čtyřtónové první téma je ve tvaru kříže a tři témata mají symbolizovat Svatou Trojici. Je to hluboká duchovní hudba s výraznou křesťanskou symbolikou. Všechny skladby, které jsem vybral pro svůj recitál, prožívám jako silné hudební příběhy a velmi se těším, až tyto příběhy přednesu svým posluchačům.

……………
Pianista Martin Hršel už jako dítě zazářil v řadě klavírních soutěží, jako byly kupříkladu Virtuosi per musica di pianoforte, Concertino Praga či Mozartova Bertramka. V roce 1973 vstoupil na Pražskou konzervatoř a už ve třetím ročníku se stal vítězem Mezinárodní soutěže Bedřicha Smetany v Hradci Králové, která byla v té době jednou z našich nejvýznamnějších klavírních soutěží. A v posledním ročníku svých studií na AMU byl dokonce vybrán, aby reprezentoval tehdejší Československo na XI. ročníku proslulé Mezinárodní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě.

Martin Hršel vystupoval nejen jako sólový pianista, ale spolu se svou manželkou Zdeňkou založil v roce 1989 Pražské klavírní duo, které brzy získalo skvělé renomé jak v Čechách, tak i za hranicemi. Posluchače i kritiky zaujali mladí umělci vysokými pianistickými kvalitami, dokonalou souhrou i atraktivním, mnohdy velmi objevným repertoárem. O obdivuhodném rozsahu umělecké činnosti tohoto dua svědčí mimo jiné to, že vydalo mezi lety 1991–2009 téměř dvě desítky CD. Souběžně s koncertní dráhou se Martin Hršel věnoval od roku 1982 také pedagogické činnosti: začal v legendární ZUŠ Voršilská, od roku 1987 vyučoval na pardubické konzervatoři, kde se o pět let později stal vedoucím klavírního oddělení.

V roce 2008 odešel klavírista spolu se svou manželkou do Spojených arabských emirátů a tuzemská hudební veřejnost ho na téměř deset let ztratila z očí. Ve Spojených arabských emirátech byl angažovaný tamějším ministerstvem kultury jako hudební expert v Piano Center v Abú Dhabí. V letech 2014–2017 navíc vyučoval na místní New York University.

Po návratu do České republiky se Martin Hršel věnoval především pedagogické činnosti: vyučoval na ZUŠ Taussigova, na Konzervatoři Jana Deyla a na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2022 působí na ZUŠ Pardubice-Polabiny. Často je také možné se s tímto klavíristou setkat v porotách klavírních soutěží.